Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

S vlky výt: alternativy boje proti zavlečeným druhům rostlin

Zelení cizinci a nové krajiny 3
 |  15. 3. 2004
 |  Vesmír 83, 140, 2004/3

V minulé dvojici článků jsme mluvili o invazních druzích z hlediska většinového názoru, který v nich vidí především nebezpečí, s nímž je nutno se vypořádat. Teď zkusíme úhel pohledu postupně obracet a snad i rozšiřovat. Nejdřív zopakujme, že do téhož pytle nepůvodních druhů můžeme nacpat jak nebezpečné přistěhovalce nové doby, jako je bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), tak celkem mírumilovné kytičky, které jen rozhojňují druhovou diverzitu naší přírody, třeba kejklířku skvrnitou (Mimulus guttatus), dědictví německé kolonizace, družku pomněnek na horských potůčcích. A konečně nesmíme zapomenout na tradiční dobroděje civilizace, jako jsou ječmen, švestky, vinná réva či brambory. Je nasnadě, že druhy, k nimž má člověk zákonitě tak rozdílný vztah, vyžadují diferencovaný přístup. Řekněme rovnou, že kritika křižáckého tažení proti některým druhům nemá znamenat ani poraženectví („s proměnou

krajiny nic nenaděláme a invazím nemá smysl zkoušet čelit“), ani omezení problému na populistický výběr krátkodobých cílů příjemných k řešení. Výchozí úvahou vždy je, že je dobré změnit to, co změnit lze, nechat na pokoji to, co změnit nelze, a zejména umět mezi oběma případy rozlišovat (což ostatně neplatí jen o biologických invazích).

Nutnost diferencovaného přístupu vyplývá z prostého faktu, že jednotlivé invaze mají různý průběh a samozřejmě také různé důsledky. Jak který pokus o invazi dopadne, závisí na mnoha faktorech (viz rámeček 1 ). Roli hrají biologické a ekologické vlastnosti druhu, prostředí, v němž invaze probíhá, a také náhoda a načasování. Leckdy stačí nepatrně změnit podmínky a druh, který několik desítek let poklidně přežíval, začne invadovat. Zkrátka scénář hry zvané rostlinné invaze je složitý, kulisy rozmanité a herci nevyrovnaní; někdy hrají jako o život, jindy statují. Někdy se kus povede napoprvé, jindy to není ono až do derniéry, která trápení definitivně ukončí. Zkusme tedy rekapitulovat základní otázky týkající se boje s invazními druhy (stručněji řečeno s neofyty, neboť většina se jich rekrutuje právě z této skupiny, přibyvší k nám poměrně nedávno). Možná to budou otázky nikdy nevyslovené, anebo vyslovené, ale okamžitě shozené ze stolu, zavržené spíše odsuzujícím ideologickým bonmotem než racionální úvahou. O invazích se dnes na vědecké úrovni, a to i ve vysoce seriózních časopisech či oficiálních dokumentech, mluvívá někdy jako o „jednom z jezdců environmentální apokalypsy“. V roce 1990 použil tento příměr jistý pan M. E. Soulé a básnivější části vědecké komunity zabývající se problémem se natolik zalíbil, že jej od té doby často cituje. Snad je nabíledni podjatost podobných básnivých přirovnání nenápadně zamontovaných do zdánlivě racionální vědy. Nic proti metaforám ve vědě a nic proti její racionalitě (pero dotyčného pána v tomto případě nejspíš vedla snaha co nejdůrazněji na problém upozornit). Jedno s druhým ale nelze míchat, aniž si do důsledků uvědomujeme, že tak činíme.

A nyní slíbené otázky: Nakolik jsou tedy invaze jednotlivých druhů významné samy o sobě? Nejsou to pouhé vedlejší projevy něčeho mnohem podstatnějšího, co se v dnešní krajině děje? Co si vlastně od vyhubení či podstatného utlumení oněch druhů slibujeme? O kolik by se stav krajiny zlepšil, kdybychom soustředili své síly a neofytů se zbavili? Jak je to se skutečnou či potenciální škodlivostí jednotlivých invazních druhů v krajině?

Na začátek několik pozorování, jak se vlastně invazní druhy chovají, s jakým úspěchem s nimi bojovat lze a s jakým se reálně bojuje.

Není invaze jako invaze

  • Netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) na Jizeře. Tento populární invazní druh, proti němuž se stále častěji zasahuje, dnes už roste na všech našich větších řekách. Naposled invaze postihla Berounku, a to teprve kolem let 1997–1998. Bylo to rychlé a účinné; během sotva několika let netýkavka opanovala velkou část délky toku a její populace na břehu dále roste. Invazivnost netýkavky vede k představě, že pobřeží Berounky i ostatních našich řek zaplaví její jednolité porosty, kdežto ostatní vegetace bude vytlačena a zmizí. Teď se však podívejme na situaci na Jizeře asi tak od Semil po soutok s Labem. Tam už je netýkavka dlouho a také je hojnější než na Berounce. Najdeme ji (aspoň jednotlivé rostliny) skoro v každém břehovém porostu a častá jsou i místa s masovým výskytem tohoto druhu. Zdálo by se, že tady jsme už ve stadiu před „konečným rozhodujícím úderem“ a že tu netýkavka „téměř zvítězila“. Jenže už před nějakými patnácti lety tu byla situace skoro stejná. A co víc: tato netýkavka právě letos slaví kulaté výročí sta let od první spontánní kolonizace břehů Jizery, ke které došlo u Turnova. Čili ani po stu letech šíření nejsou břehy Jizery totálně zamořeny – stav se příliš neliší od situace na Berounce, kde je druh sotva pár let. Invaze má u tohoto druhu raketový start, ale brzy se zpomalí. Na horní Jizeře roste netýkavka i ve vegetaci se vzácnými druhy jako třtina pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites) nebo devětsil Kablíkové (Petasites kablikianus), na dolní Jizeře zase i v dosti vzácných společenstvech svazu Senecion fluviatilis. Důsledky jejího výskytu můžeme nahlížet jako degradaci přirozeného druhového složení, ale také prostě jen jako zvětšení počtu druhů o další rumištní kytku (jakých se objevilo během posledních dvou až tří tisíc let na březích českých řek dost a dost). Rozhodně však nejde o varovný signál brzkého zničení přirozené břehové vegetace. Specifika druhu: Zaprvé v porostech často jen roste, aniž dominuje. Pokud dominuje, nikdy radikálně nemění skladbu porostu (i když to tak může v době květu z dálky vypadat). Zadruhé je to jednoletka, takže pletí nepomůže a o použití herbicidů nemůže být ani řeč. Šíří se rychle, mírné průběžné potlačování druhu je k ničemu a radikální genocida neproveditelná. Vždycky zbude část jedinců, kteří ujdou pozornosti a později se znovu namnoží. Semena se účinně šíří vodou, takže k bleskové invazi po celém potoce či řece stačí pár rostlin pěstovaných někde na zahrádce (viz rámeček 2 ). V případě netýkavky žláznaté tedy nemůžeme uvěřit, že je nutné vést s tímto druhem soustavný intenzivní boj.
  • Borovice vejmutovka (Pinus strobus) v severočeských pískovcích. Vejmutovka je zásadně odlišný případ. Dodnes je čile a velkoplošně vysazována a podporována lesnictvím. V prostředí bohatém živinami (např. v městských parcích, ale i v běžných typech lesů) je neškodná, protože nedokáže zmladit. Největší jsou však její populace vysazené v chudých písčitých lesích (ve středním Polabí nebo v severních Čechách), a právě tady silně zmlazuje ze semene a invaduje do okolní vegetace. Vznikají tak husté porosty, kde je místo původního podrostu jen tlustá vrstva jehličí, takže původní dřeviny (dub, borovice lesní) už zmladit nedokážou. Navíc je vejmutovka schopna svými kořeny narušovat skalní útvary. Krajinářsky světově ojedinělá území skalních měst tak rychle ztrácejí svůj původní charakter.

    Čím se invaze vejmutovky liší od  invaze netýkavky? Vejmutovka skutečně radikálně mění k horšímu charakter prostředí, které opanovala. Podle současných dat by invaze vedla k převládnutí tohoto druhu v pískovcových oblastech na úkor jiných druhů. Výskyty jsou poměrně shlukovité, vázané hlavně na okolí již vzrostlých stromů. Bezlesí je účinnou protiinvazní bariérou: pokud je les s vejmutovkou oddělen od pískovců pruhem luk, nemusíme se invaze příliš bát. Od vyklíčení semenáčku máme několik desítek let na to, abychom výskyt rozpoznali a likvidovali. Invaze vejmutovky je oproti invazi netýkavky řádově škodlivější, ale také řádově snáze řešitelná; jenom to celé provést.

  • Trnovník akát (Robinia pseudacacia) v Českých zemích. Akát byl původně (koncem 19. století) naveliko vysazován a jeho vliv na přírodu veleben. Dnes ho nástupci někdejších milovníků přírody stejně horlivě likvidují a proklínají. Kritériem je opět jeho vliv na přírodu. Nezbývá nám než uvěřit, že naše názory jsou tentokrát ty konečně správné a navěky vědecky potvrzené.

    Akát je tu už tak dlouho, že jsme si na něj celkem zvykli; vlna xenofobie pominula. A je ho tolik, že vyhlásit mu svatou válku prakticky nelze. Navíc se ukázalo, že některé typy akátin zdaleka nejsou ochranářsky bezcenné – rozšířily se v nich vzácné druhy např. křivatců (Gagea), česneků (Allium) a modřenců (Muscari), které byly dřív hojné ve vinicích či na mezích a dnes rostou hlavně v akátinách. Rozhodnutí, zda akáty likvidovat nebo ponechat, tak přestává být věcí pouhé ekologické ideologie („smrt neofytům!“) a stává se doslova politickým rozhodnutím na konkrétní lokalitě.

    Politické rozhodování se liší od vědeckého tím, že z principu nemá důslednou metodu. Nutně se tu zvažují vzájemně nepřevoditelné hodnoty, např. ochranářská hodnota druhů, krajinný ráz, finance, ochota dobrovolníků, názor včelařů na hodnotu akátu nebo nepředvídatelný vývoj událostí po několika desetiletích. Idealizovaný příklad rozhodování: Akát se šíří na stepní stráň. Zlikvidovat jej jednorázově asi s nasazením všech sil zvládneme, ale dokážeme potom tu step udržovat vůči stejně agresivnímu šíření keřů, ať už zavlečených či původních? Pokud ne, je možná lepší porost jen doplnit cílovými lesními dřevinami a počkat, až akát sám vyhyne (což se po mnoha letech s jistotou stane) a z akátiny se stane běžná smíšená doubrava.

Od svaté války k lokálnímu rozhodování

V příkladech by se dalo pokračovat, jsou jich desítky. Záměrně jsme zde upozornili pouze na tři hraniční případy, které dobře ilustrují rozdíly mezi invazemi. Dílčí závěr z toho všeho je, že na místě není běžná paušální xenofobie, kdy máme seznam pětadvaceti druhů a teď budeme přemýšlet, jak se jich všech rychle zbavit. Mezi invazními druhy, na něž máme už dlouho zatykač, jsou i některé vcelku neškodlivé, nebo škodlivé i prospěšné (podle situace), anebo zase skoro nevyhubitelné. A čím blíže se ochranářská strategie dostává od stylu svaté války k lokálnímu rozhodování, tím lépe. Teď dál: Dejme tomu, že se nám tažení proti neofytům podaří a neofyty zmizí. Skutečně se tím zlepší stav přírody? Většina nebezpečných neofytů dnes obsazuje výhradně biotopy, o které se lidé dřív starali a dnes už ne. Týká se to hlavně bylin a keřů. Kromě „našich známých“ – křídlatek, bolševníku, aster, netýkavky žláznaté, javoru jasanolistého – jmenujme zlatobýl (Solidago), vlčí

bob (Lupinus) či loubinec (Parthenocissus). Nivy řek na Liberecku jsou dnes samá křídlatka a kopřivy. Ještě kolem roku 1968 tam byly kosené louky až k vodě. Dnes to zarostlo ne proto, že sem expandovala křídlatka, ale naopak křídlatka expandovala proto, že se to nekosí. Takže místo křídlatky a dalších neofytů zbudou původní české kopřivy, místo akátin zbude křoví a kopřivy; inu moc si nepomůžeme. Je tedy zřejmé, že neofytní invaze jsou hlavně křiklavý projev celkových změn krajiny (to lze ostatně dokumentovat na netýkavce – přes výše zmíněné lokální rozdíly obecně platí, že na většině českých řek se začala šířit zhruba od šedesátých let minulého století, kdy se v krajině začaly projevovat drastické změny v hospodaření). Krajina bez neofytů je prostě krajina udržovaná, a jakmile ji udržovat přestaneme, neofyty se začnou šířit bez ohledu na naše trestné akce. Řečeno drsným příměrem: potírat neofyty a nedbat o stav krajiny je jako potírat se deodorantem a nedbat o mýdlo či sprchu.

Tady je však poslední problém, a patrně zásadní. Navrátit krajinu do dřívějších časů trvalé údržby je myslitelné jen ve zcela specifických regionech. Příkladem jsou Bílé Karpaty, kde se to povedlo díky partě lidí kolem Ivany Jongepierové, díky tomu, že se celá tato oblast uchovala v poměrně dobrém stavu a díky tomu, že to šlo zdůvodnit (a tím i financovat) záchranou velkých populací vzácných druhů. Naproti tomu třeba na severu Čech si toto lze představit pouze v některých částech některých CHKO. V běžné zemědělské až zemědělsko-průmyslové krajině, jakou jsou třeba nižší části Liberecka, je šance k návratu o půlstoletí zpět mizivá.

Příčiny jsou hluboké. Dost možná to, co se dnes s krajinou děje, není pouhé vychýlení z normálu, které můžeme opět navrátit do původních kolejí. Možná to je markantní projev nové doby. K novým ekonomickým poměrům nutně patří i nové – a z tradičního hlediska dosti drsné – způsoby vztahování člověka ke krajině. A podobně nutným a těžko odvratitelným projevem toho všeho jsou i pokračující a sílící invaze neofytů. Podíváme-li se na věc z uvedeného historického zorného úhlu, neznamená to nutně kapitulaci před krajinnými změnami a před neofyty. Závěr může být trochu jiný. Cílem by už nemělo být naučit se s neofyty bojovat, resp. jenom s nimi bojovat, ale naučit se s nimi žít jako s plnoprávnou, třebaže často nevítanou složkou moderní krajiny. To umění žít s neofytními druhy pak zahrnuje i podrobnou znalost situací potřebnou k rozhodování, kdy je třeba je zcela likvidovat, kdy stačí průběžně je tlumit a kdy je můžeme tolerovat, nebo dokonce chránit. Ostatně copak to neplatí i pro vztah k druhům domácím? Cílem přece není naše šelmy či dravce zcela vyhubit (budiž, velké části myslivců tohle vysvětlit bez použití klacku nelze), ale udržet je v té populaci, kdy už nevymřou a ještě neškodí (viz rámeček 3 ).

Rozhodování posuzující vše případ od případu je samozřejmě náročné. Vyžaduje odbornost a nejde je načíst z příruček typu Krajinným ekologem snadno a rychle.

Když už je třeba bojovat... jak to dělají ve světě?

Řekněme, že jsme došli k pevnému názoru, který invazní druh je možno nechat v klidu žít a se kterým je třeba něco dělat, a že o tom, na který se hodláme zaměřit, máme dostatek informací. Co dál? Jak na to? Je jasné, že vytáhnout kosy, mačety a sekery, naplnit lahve jedy, vykasat si rukávy a vyrazit bezprostředně poté, co jsme na oběť ukázali výhružně namířeným ochranářsko-krajinářským prstem, může sice popravčí četu naplnit zadostiučiněním ze spravedlivého boje, ale vyhrajeme tak leda bitvu, rozhodně ne válku. Potlačování invazních druhů má svá mnohokrát prověřená pravidla a na tom, jak, kde, kdy a za kolik se to udělá, závisí konečný výsledek. V oblastech vyspělého světa, ve kterých mají s invazními organizmy opravdu velké problémy, váží každý vydaný dolar, libru či euro (jsou totiž bohatí mimo jiné proto, že utrácejí s rozmyslem) a za vydané prostředky očekávají konkrétní výsledek – to jen u nás se utratí peníze za něco, o čem je předem jasné, že to kýžený výsledek nepřinese, hlavně že si úředník odškrtne kolonku. V podstatě máme tři možnosti:

  • Odstranění druhu (eradikace). Likvidujeme všechny jedince a propagule (semena, oddenky apod.) dotyčného invazního druhu, který se pak může na území vrátit pouze novou introdukcí.
  • Kontrola. Snažíme se výskyt druhu omezit.
  • Potlačení. V zoufalých situacích aspoň invazní
  • druh udržujeme v dosavadních mezích. Kontrola a potlačení vyžadují dlouhodobé, v podstatě trvalé investice času, práce a prostředků. Odstranění vyžaduje investice největší, ale poměrně krátkodobé a většinou lze dosáhnout cíle (pokud je to vůbec možné) v řádu měsíců či let.

    Pak se ještě musíme rozhodnout, zda zvolíme mechanické či chemické prostředky, nebo se pokusíme problém řešit prostřednictvím biologické kontroly. Každý ze způsobů má svá pro i proti a abychom se správně rozhodli, musíme dobře znát invazní druh i zasažené společenstvo (např. nemá valný smysl donekonečna osekávat odnožující, klonálně se rozrůstající keř, stejně jako nelze rezervaci zalévat herbicidy). Biologická kontrola vyžaduje značnou vstupní investici, chemická je levnější; nese však s sebou nebezpečí vedlejších nákladů, neboť se při ní uvolňují do prostředí nežádoucí chemické látky. Mechanická kontrola je zase náročná na lidskou práci. Pokud biologická kontrola funguje, je nejúčinnější a nejlevnější. V síni slávy úspěchů biologické kontroly jistě zaujímá čestné místo potlačení třezalky v Severní Americe mandelinkami rodu Chrysolina či opuncií v Austrálii molem Cactoblastis cactorum. Průvodní jevem je však určité riziko nepředvídatelných a nechtěných důsledků pro společenstva, která chceme chránit. Nutno ovšem podotknout, že celý proces výběru kontrolního činitele a testování možných důsledků se v posledních desetiletích velmi zdokonalil a rizika biologické kontroly už nejsou zdaleka to, co bývala. V zámoří jde o běžně používanou metodu, která je ve velkém procentu případů úspěšná; to jen konzervativní Evropa na ni stále pohlíží s velkou nedůvěrou – inu, není divu, invaze nás ve srovnání s ostatním světem zase tak moc netrápí, takže si luxus podezíravosti můžeme dovolit.

    Jedno ze zásadních rozhodnutí je, zda se soustředit na místa s nejvyšší ochranářskou hodnotou, nebo spíše na malé porosty na okraji areálu. Dnes už jsou k dispozici určitá data, která umožňují takové otázky hodnotit. Dostupné modely ukazují, že z dlouhodobého hlediska je efektivnější, když se nejprve odstraní izolované šířící se porosty a zabrání se jejich dalšímu šíření, než když se začne velkými zdrojovými populacemi. (To budiž částečnou odpovědí na otázku, jak se zbavit bolševníku.) Marcel Rejmánek a Michael J. Pitcairn se pokusili zkušenosti z pokusů o potlačování jednotlivých druhů zobecnit. Ukázali, že profesionální eradikace porostů na ploše menší než 1 ha je možná téměř vždy. Při ploše 1–100 ha byla úspěšná třetina pokusů, ale prudce vzrostly náklady. Nad 100 ha už je velmi nepravděpodobné, že invazní druh s reálnými náklady kompletně odstraníme. Z toho vyplývá ještě jedno závažné poučení, a sice jak důležité je rozpoznat invazi včas a rozhodnout o tom, zda nasadíme strategii ofenzivní (eradikaci), nebo defenzivní (kontrolu či potlačení), která bude vyžadovat nepřetržité náklady. Finanční zdroje vynaložené na včasné rozpoznání invazních druhů totiž představují nejefektivněji využité peníze. Dnes už je samozřejmé, že nedílnou součástí všech eradikačních programů musí být opětovné zavedení vegetace, která při invazi ustoupila, aby se nám do pracně asanovaných míst cizinec znovu nevrátil, popřípadě abychom neotevřeli cestu jeho soukmenovcům. Ze srovnání s ostatním světem nevycházíme zrovna lichotivě. Ne že by všechno bylo na západě ideální, my byli ti hloupí a oni dělali všechno dobře, jak jsme si tady mnohdy mysleli v posledních dekádách před pádem komunizmu. Faktem ale je, že ke kontrole invazních druhů přistupují ve světě promyšleněji, možná prostě proto, že musí; na rozdíl od nás mají problém opravdu s velkým P a uvědomují si jej o pár desítek let déle. Obdobím naivního budovatelského (nebo spíše destruktivistického) nadšení už si prostě prošli a zjistili, že vyfukováním tabákového kouře do vody zlato nevzniká… Kéž by naše pokusy s hubením neofytů byly stejně kratochvilné, laciné a stejně bez následků!

Literatura

Holub J., Procházka F.: Red List of vascular plants of the Czech Republic – 2000 (Červený seznam cévnatých rostlin ČR – 2000), Preslia 72, 187–230, 2000
Pyšek P. Tichý L. (eds): Rostlinné invaze, Rezekvítek, Brno 2001
Pyšek P., Sádlo J., Mandák B.: Catalogue of alien plants of the Czech Republic (Katalog zavlečených druhů flóry České republiky), Preslia 74, 97–186, 2002

BOJ PROTI INVAZÍM V PRAXI

Jak boj proti invazním druhům vypadá v praxi, třeba na úrovni místních úřadů či správ chráněných krajinných oblastí? U nás se často setkáváme s dvěma strategiemi přístupu k té části invazních druhů, která je pokládána za nebezpečnou. Prvním přístupem je systematický nezájem. S takovým řešením problému arci nemusíme a ani nemáme souhlasit, ale lze ho aspoň trochu chápat – prostě je to sice nemoudrá, leč docela přirozená reakce na prostředí, v němž jsou důležitých problémů stovky. Člověk si musí vybírat a není divu, když se pak problém invazí hodnotí jako něco vzdáleného, málo akutního.

Horší je to s druhým přístupem, kdy se střídají fáze svaté války s příměřím v nepravý čas. Periodicky se mobilizují síly, „vysadí se peníze na ekologii“, pak se cosi bez rozmyslu hubí, a nakonec se to zase nechá zarůst. K ničemu to není, naopak se tím mohou selektovat odolnější populace či genotypy, ale všichni se utěšují, že se aspoň snažili a že to působilo výchovně na mládež. V jakémsi okresním letáku z půli let devadesátých, který vyzýval k důslednému hubení bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum), byl tento druh bez obrázku nebo bližšího popisu představen lidu jako velká mrkvovitá rostlina. Prostě když ho nepoznáte, nevadí, můžete nám klidně vyhubit nějakou jinou kytku, když se vám uzdá, že je dost velká a dost mrkvovitá. Paže tuž, vlasti služ.

Velká kočičina je, co už po několik desetiletí provádějí jakési síly, hlavně snad dobrovolné organizace, pro takzvanou ochranu přírody v blízkém okolí Prahy. Tam je potřeba udržovat někdejší stepní pastviny a vřesoviště před náletovými křovinami. A tak se buď vyhubí všechno včetně druhů vzácných (skalník celokrajný – Cotoneaster integerrimus), anebo se hezky vysekají druhy neexpanzivní (třeba hloh, který se vegetativně nešíří a kácet ho je relativně příjemno), kdežto druhy schopné se zmladit (trnka) se jen potrápí a vyprovokují k zesílenému bujení. A jasany, dokonce invazní jasan zimnář (Fraxinus ornus), se ponechají, aby opadem bohatým na živiny dál ničily trávníky. Stromy, to jsou přece plíce velkoměsta, he?

ANEKDOTA, KTERÁ SE VÁŽNĚ STALA

V jisté chráněné krajinné oblasti roste netýkavka na pohraničním vodním toku. I byla na ni vyslána četa „civilkářů“ a ti ji po několik týdnů s odvahou a nasazením hubili a hubili, až ji vyhubili. Veselé je, že měli povolení jen pro českou stranu toku. A skutečně, celý jeden rok po akci netýkavka na české straně skoro nerostla. Lze jen blahopřát k tak významnému úspěchu v boji proti invazím a v hledání užitečné práce pro lidi.

BUDEME CHRÁNIT ZAVLEČENÉ DRUHY?

Především se to už dávno dělá, a právem. Červený seznam druhů ČR (tj. dokument o druzích ohrožených a tím hodných ochrany) obsahuje řadu druhů prokazatelně k nám zavlečených; stejně tak je uvádějí i červené seznamy sousedních zemí. V Německu dokonce mají jakési skanzeny archeofytních ruderálních společenstev, která začala v poslední čtvrtině minulého století ze stále upravovanějších a urbanizovaných vesnických sídel rychle mizet. Zatím jde ovšem výhradně o druhy, které už domovské právo získaly, protože byly zavlečeny dávno, v době od pravěku po středověk. Např. mnohé plevele polí a vesnických rumišť jsou v dnešní krajině, promořené herbicidy, už na pokraji vyhubení, např. koukol polní (Agrostemma githago), hlaváček ohnivý (Adonis flammea) či jablečník lékařský (Marrubium vulgare). A co populární kandík psí zub (Erythronium dens-canis) na posázavském Medníku? Zjistí-li se s konečnou platností, že sem byl kdysi dávno zavlečen (což je pravděpodobné, viz Vesmír 79, 159, 2000/3), přece na něj tou chvílí nezanevřeme jako na cizáka!

A co ochrana neofytů? Je tak trochu jako ochrana památek: Před stoletím byla secese nenáviděnou modernou, dnes už ji bereme jako právoplatnou vývojovou etapu. I neofyty jsou nezřídka osobitým jevem kulturním; známe např. skupinu zplaňujících okrasných druhů vázaných na někdejší (hlavně německé) osídlení pohraničních hor. O schopnosti akátu vázat na sebe vzácné a mizející druhy jsme už mluvili; možná že by za ochranu stály např. některé jihomoravské akátové „savany“ se stepním podrostem – jistě se dlouhodobě víc vyplatí je chránit než je s malou šancí na úspěch kácet, popř. nechat devastovat třeba skládkami.

Ke stažení

O autorech

Petr Pyšek

Jiří Sádlo

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné