Zelení cizinci přicházejí

Podtitul byl převzat z jednoho českého výboru amerických science fiction ze sedmdesátých let. Pohled na zapojený porost mohutných rostlin bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) o stovkách metrů čtverečních skutečně připomíná scény z vědecké fantastiky, aspoň tedy pokud to není váš každodenní pohled z okna. A druhá podobnost, která je významnější: Stejně jako povídky v jmenované knize lze biologické invaze uspořádat podle toho, jaký mají účinek. Je to plynulá řada od neúspěšných pokusů přes invaze úspěšné, ale bez velkého účinku na okolní přírodu, až po invaze nejznámější – dramatické případy velkoplošného šíření druhů silně ovlivňujících celou krajinu.

Jak se ale vzápětí ukáže, zcela lineárně podle úspěšnosti ty zavlečené druhy srovnat nejde. Jednotlivé historie invazí se kromě úspěšnosti liší v příliš mnoha dalších ohledech. Především záleží na tom, kdy vlastně k invazi došlo a jakou měla dynamiku. Některé invazní druhy byly kdysi úspěšné, ba veleúspěšné, jenže dnes jim už odzvonilo. Jiné byly taky úspěšné, ale invadovaly tak dávno, že už jsme si na ně zvykli a podvědomě jim připsali domovské právo. Ještě jiné invadovat teprve začínají a zatím nevíme, jak to dopadne. Další zplaňují sice odedávna, leč vždy jen zcela přechodně. Dokonce jsou druhy, které se po invazi rozšířily, pak ale málem vyhynuly, a dnes se šíří znova.

Abychom si ukázali, jak široká je tu škála možností, představíme příklady zavlečených druhů v krátkých parafrázích jejich invazních osudů. Pokud se takto srovnají všechny dostupné invazní příběhy a najdou jejich společné jmenovatele, dovíme se leccos obecného nejen o invazích, ale i o dynamice rostlinstva vůbec. Chceme ovšem zůstat jen u samotných příběhů, totiž u diverzity invazních strategií a osudů, náhod, které v minulosti šíření urychlily nebo omezily, u možností dalšího šíření a rizik do budoucna. Ukazuje se tak ten andersenovský motiv, důležitý ve vědě i mimo ni: že každá věc má svůj příběh.

Jiřina zahradní: předem ztracený případ

Kritériem úspěšnosti není, zda druh zplaňuje často, ale zda potom rostliny na volné noze dokážou přežívat a množit se. Jiřina zahradní (Dahlia pinnata) je co do možnosti úspěšného zplaňování skoro bez šance. Zkouší u nás zplaňovat tak dlouho, jak je u nás pěstována na venkovských zahrádkách (tedy už asi sto padesát let), ale pořád má smůlu. Je ze subtropického Mexika a jak známo, první mráz ji spálí. Navíc kvete pozdě, takže značná část jejích plodů nedozrává, a v prvním roce po výsevu vykvést nedokáže. Mráz ohrožuje i její podzemní orgány, které přežijí zimu, jen když je velmi mírná, anebo v hlubokých půdách skládek, ohřívaných přes zimu čilým mikrobiálním životem. To vše jiřinku v roli invazního druhu úplně diskvalifikuje. Lépe (ale jen o málo) jsou na tom jiné středoamerické či jihoamerické druhy, které jsou jednoleté, takže snadněji přežijí zimu a několik let mohou přečkat. Zůstaneme-li u téže čeledi, jsou to např. krásenka zpeřená (Cosmos bipinnata) či afrikány (Tagetes sp. div.). A zdá se, že jeden nedávný import do našich truhlíků, dvouzubec Bidens ferulifolia, není žádný truhlík, nýbrž pěkné kvítko jak vzhledově (to jsou ty převislé kytičky s pěticí žlutých jazykových kvítků, co se tak líbezně druží k muškátům), tak schopností čile a natrvalo zplaňovat.

Tokozelka vodní hyacint: háklivá návštěva

Tady uvidíme, jak je pro zplanění důležitá šťastná náhoda. Jihoamerická tokozelka vodní hyacint (Eichhornia crassipes) obývá vodní hladiny, nadnášena nafouklými řapíky, hezky kvete (viz obrázek) a silně se množí vegetativně. A je tropická. Úplně. Však také v tropech celého světa patří mezi nejobtížnější invazní druhy. A přece i u nás toto dítě rovníkových tropů dokázalo aspoň přechodně zplanět a přetrvat přes zimu. Podle kolegy J. Rydla přetrvala zimu na kuriózním stanovišti – u výtoku teplých elektrárenských vod do Labe, kam se předtím dostaly rostliny vyhozené odněkud ze zahradního bazénku.

Naopak štěstí zatím nepotkalo bahenní příbuznou tokozelky, modrásku srdčitou (Pontederia cordata). Ta se také u nás pěstuje a není tak náročná na teplo (roste na jihu USA). Mráz a led nesnese, v obyčejném rybničním mokřadu by tedy neobstála, ale patrně by jí vyhovovaly nezamrzající mělčiny Vltavy a dalších řek přihřívaných přehradami. Její smůla je, že se tam ještě nedostala. Anebo už dostala, a smůlu máme my, že jsme jí na to ještě nepřišli.

Katrán tatarský: falešné obvinění

„Stepní běžec“ katrán tatarský (Crambe tataria) má na metr velké a kulovité květenství, které na podzim vítr oderve od kořenů a pohání ho po stepi, čímž se trousí plody. Na Pouzdřanské stepi pod Brnem to skutečně můžete vidět. Klasická představa je, že takto se k nám přikutálel ze své pravlasti u Černého moře a že se to stalo zároveň s tím, jak se k nám odtud v mladší době kamenné šinuli první zemědělci a cestou odlesňovali původně zarostlou krajinu. Popřípadě ho přivlekli ti Tataři – nájezdníci uháněli a za nimi se v kotoučích prachu motal katrán. Něco podobného se soudilo o celé velké skupině druhů hlubokých půd kontinentálních stepí, jako jsou kavyly (Stipa, viz obrázek), kozince (Astragalus), hlaváček jarní (Adonis vernalis), pelyněk Pančičův (Artemisia Pancicii), sápa hlíznatá (Phlomis tuberosa), řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne) aj. Kupříkladu kavylové obilky dobře drží v ovčím kožiše, čili se myslelo, že většina těchto druhů není nic než nepůvodní pastevní plevel.

Dnes se ukazuje něco právě opačného. Nejsou to druhy zavlečené, ale naopak druhy původu nejdůstojnějšího – starousedlé glaciální relikty. Nemluvme raději v historických vědách o důkazech (kdy už někdo vymyslí ten stroj času?), ale podpůrných zjištění je víc než dost. Případné šíření rostlin nutně nezáviselo na člověku. Pravěká krajina byla polootevřená a cesta od východu byla volná už před zemědělskými aktivitami. Kromě toho neolitizace neměla povahu nějakých velkých dálkových přesunů lidstva, ale spíš předávání zkušeností mezi usedlými etniky, takže popadnout nějakou kytku v Záporoží a vysypat ji u Břeclavi nebylo dost dobře možné. Kupodivu třeba zrovna ten katrán není v Maďarsku nijak hojný, moravské lokality tedy rozhodně nejsou nějakým severozápadním okrajem souvislého areálu. A konečně glaciální prostředí, to v českých a moravských nížinách nebyla tundra laponského střihu, ale právě kontinentální step, spíše rázu třeba jižní Sibiře, kde podobnou skladbu druhů najdeme dodnes.

Fíkovník smokvoň: na hranici možností

I když měl fíkovník smokvoň (Ficus carica) možnost zplaňovat už od středověku, zatím to pořád není ono. Což je škoda; ono se tak sladce zahálí za středomořských soumraků pod clonou voňavého listí vysokého fíkového křoví! Fíkovník u nás sice zaplodí, ale na stálou generativně se množící populaci není pomyšlení – to by tu musely přežít i jeho specializovaní blanokřídlí opylovači. O zdroj fíkových semen v sušených fíkách však není nouze, takže se fíkový semenáč občas najde. Potíž je opět s jeho přezimováním, přitom ale ku hranici fyziologických možností fíkovníku už od nás není daleko. Kdysi se v Česku pěstoval pod ochranou lehkých skleníků zvaných fíkovny. Průměrná zima s mrazy mu nevadí, ba ani extrémní zima (např. rychlé silné ochlazení, což je klimatický jev specifický právě pro naši část Evropy) jej většinou nezahubí. Jen tak každou druhou třetí zimu omrzne až ke kořenům, takže zůstává zakrslý. Největší šanci zplanět a dožít se let má v chráněných polohách městského klimatu, a to zejména na zdech, jejichž štěrbiny mu vyhovují lépe než volná zem. Skutečně také roste nebo donedávna v Praze divoce rostl například v navigaci Vltavy, v mísách s jehličnany u metra na Českomoravské, v odpadové šachtě před jednou samoobsluhou na Žižkově… V areálu nemocnice Na Bulovce vytrval jeden stromek deset let, než ho zničili. Starý fíkovník (spíš asi záměrně vysazený) mají dokonce na skalním stupni na nádvoří zámku v Děčíně, a to už je velmi chladná oblast.

Dneska vám u nás sazenici fíkovníku klidně prodají různé ty mezinárodní zahradnické firmy. Koupíte, zasadíte, chcípne, dobře vám tak, neměli jste to kupovat. Potíž bude možná v původu sazenic. Kdybychom si měli nechat odněkud přivézt řízky fíkovníku, nebudeme myslet na Francii ani na Itálii, ale spíš tak na podhůří Bulharska nebo Turecka. Tam totiž právě jsou ony důvěrně nám známé rychlé výkyvy z oblev do tuhých mrazů a zpět, které v celé jihozápadní a západní Evropě scházejí.

Koukol polní: zašlá krása a zašlá hrůza

Tu elegantní rudofialovou kytku obilných polí, koukol polní (Agrostemma githago), známe z lidové poezie a písniček, ale kdo ho v posledních padesáti letech na poli viděl? Zajímavé je, že koukol plní písňové texty i v současnosti, ačkoli většina výrobců písní už zjevně netuší, o čem to píšou. Invaze koukole je starého data (už v neolitu) a na našich polích druh vytrval přes středověk (viz obrázek) až do první půle 20. století. Proč už to vlastně vzdal? První věc je, že byl zatracený důvod po něm jít. Koukol, plevel to vyčouhlý a drobnolistý, obilí zvlášť nekonkuruje. Je však jedovatý (má dva glykosidy, které se jmenují, jak už možná tušíte, agrostemmin a githagin) a pravidelná příměs jeho semen v mouce může způsobit chronickou otravu. Prý byl dokonce odpovědný za některé středověké „mory“, tj. hromadná onemocnění lidí. Příslovečně se vždycky najde nějaký ten „koukol mezi pšenicí“ a chodit „na pole vytrhávat koukole“, to byla běžná praxe jak zaplevelení a otravě bránit. Pletí šlo na úzkých políčkách snadno – koukol za květu výrazně převyšuje obilí (kouká ven).

Dny koukole byly sečteny začátkem moderní intenzifikace zemědělství. Nové metody čištění osiva v kombinaci s užitím herbicidů jej brzy likvidovaly, na rozdíl třeba od vlčího máku (Papaver rhoeas), který obému celkem odolává. Navíc je koukol vázán výhradně na polní kultury, neroste zároveň např. na rumištích, kde by se mu tak nešlo po krku. Dneska už je na vymření a byl by u nás vymřel úplně, kdyby se nezačalo myslet na jeho záchranu. Uvažme, že je to druh sdílející s námi naše území už tisíce let, tedy v zásadě starousedlík, žádná náplava! Biologové a ochranáři zachránili koukol z posledních lokalit v Bílých Karpatech, kde jej teď s úspěchem nabízejí k pěstování spolu s dalšími druhy sdílejícími podobný osud – ta hrstka pěkných plevelů pro ozdobu obilí na záhumenku samosebou neuškodí.

Merlík smrdutý: oběť komunální hygieny

Řekněme to bez opisů, merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria) je věrný průvodce důkladně pomočených zákoutí (smrdutý je ale sám od sebe). Typické stanoviště: pata zdi za hospodou. Slunce, sucho, sypký materiál z opadané omítky. Zavlažováno a mírně sešlapáváno každodenně krom úterka (den zavírací), občas navíc vliv slepic, je-li co vyzobávat. Vápník, dusík, fosfor, chlor a síra ve vysokých koncentracích. Podobné biotopy byly velmi hojné, ba dominantní ve středověku, kdy pokrývaly většinu rozlohy sídel, což už bylo trochu moc (viz P. Pokorný, Vesmír 78, 136, 1999/3). Pak plošně omezeny trvaly až do 20. století, a poslední zbytky této archaické idyly přetrvávají dodnes. Tou měrou se stávají vzácné, ba krajně ohrožené i další plevelné druhy, kterým právě tohle vyhovovalo a které byly kdysi hojné: merlík městský (Chenopodium urbicum), merlík zední (Chenopodium murale), lebeda růžová (Atriplex rosea), rmen smradlavý (Anthemis cotula), sléz nizounký (Malva pusilla), vranožka šupinatá (Coronopus squamatus) – to jsou jména, co?

K nám se tyto druhy dostaly v období od neolitu po středověk. Odkud, to už dnes většinou těžko soudit, ale podle ekologie by přicházely v úvahu zejména suché skalnaté oblasti od jihu Balkánu po Střední východ. Podobné biotopy tam dnes nacházíme zejména při ústích jeskyň a ve skalních převisech, kde jsou vydatným zdrojem dusíku exkrementy zvířat – je tu netopýří guano, sídlí tu koloniální ptáci, dravci, šelmy a jinde zas nacházejí polední stín kopytníci, v osídlených oblastch zejména kozy.

Bolehlav plamatý: bouřlivé oživení

Statná až hromotlucká mrkvovitá rostlina bolehlav plamatý (Conium maculatum) pochází pravděpodobně z východu Íránu, kde roste na druhově bohatých horských stepích. U nás je znám od středověku a tradičně byl vázán na úživná vesnická rumiště. Historie jeho invaze, trvání i ústupu je v zásadě podobná jako u merlíku smrdutého, jen její poslední kapitola je odlišná a šťastnější – aspoň pro sám bolehlav. Týž osud, respektive strategii (ač v méně výrazné podobě) sdílejí další dva rumištní druhy, blín černý (Hyoscyamus niger) a durman obecný (Datura stramonium).

Bolehlav už vlivem ústupu od starých forem zemědělského hospodaření začínal mít namále, když tu někdy kolem roku 1985 nastal radikální obrat. Najednou začal znova expandovat, a sice tentokrát mimo samotné vesnice – na skládky a do polí. Dnes je v nižších polohách hojný podél polních cest a na okrajích polí, zejména kukuřičných, kde roste často i v souvislém špalíru. Zatím tomu všemu nerozumíme: Co se to v těch osmdesátých letech stalo s agrotechnikou nebo snad s cirkulací hnojiv a ukládáním odpadků? A proč je rozdíl v jeho reakci na herbicidy užívané v obcích a na zeazin používaný na kukuřičném poli? Anebo se snad před dvěma desetiletími selektovaly populace odolné vůči herbicidům a modernímu hospodaření?

Drchnička rolní: tradičně nepůvodní

Abyste věděli, drchna je peřina na bázi nekvalitního peří drhnutého z brků. Drchnička pak je ještě šizená jak velikostí, tak nacpáním. Taková je i drchnička rolní (Anagallis arvensis), bylinka útlá, nevýrazná a neškodná. Je s námi už od neolitu, nikdy jí nebylo ani moc, ani málo; nepřemnoží se a nevyhyne. Plyne s proudem zemědělských kultur.

Ve své východostředomořské pravlasti roste leckde, na polích, rumištích, ve stepích a skalách, ba i v řídkých doubravách – jedna ze set a tisíců místních jarních jednoletek, které končí s vegetací tak v půli máje a zbytek roku trvají v semenech. Do této skupiny patří třeba i kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), hluchavka objímavá (Lamium amplexicaule), rozrazil rolní (Veronica arvensis), zemědým lékařský (Fumaria officinalis), pumpava rozpuková (Erodium cicutarium) nebo kakost maličký (Geranium pusillum). Stejně jako drchnička jsou věrnými průvodci člověka, a to často už od neolitu. Jsou plně naturalizovány. Ač hojné, nejsou to nebezpečné plevele, těkají mezi polem, rumištěm a mezerami pastevního trávníku, a proto mají dobrou vyhlídku na přežití i do budoucna.

Vodní mor kanadský: mnoho povyku pro nic

Jeden z mála vodních přistěhovalců na našem území, zato se zajímavou historií. Do Evropy se vodní mor kanadský (Elodea canadensis) dostal přes Británii; traduje se, že ho tam v osmdesátých letech 19. století někdo vyhodil z akvária. Jako řada vodních rostlin se ochotně rozmnožuje vegetativně, a tak se původně jediný samičí klon postupně stal velkým problémem. U nás byl druh poprvé zaznamenán r. 1879 poblíž Chodové Plané a v sedmdesátých letech minulého století byl téhle severoamerické vodní rostliny plný bezmála každý druhý rybník. Pak najednou jako když utne. Ustoupil, dnes je relativně nehojný a nejzáhadnější na tom je, že se neví proč – snad v důsledku změn ve složení vody? Jestli šlo po celé Evropě o geneticky uniformní materiál v podobě jediného klonu, s jistotou nevíme, rozhodně se tu ale vodní mor pohlavně nerozmnožuje. Je tedy také možné, že tenhle druh doplatil na omezenou genetickou variabilitu, protože svůj osud svěřil do rukou původně jediného genotypu; sice pěkného bumbrlíčka, ale i na takové dojde. Genetická variabilita je prostě výhodná, protože druhu umožňuje lépe reagovat na měnící se prostředí.

Violka vonná: tisíc let sodomy

Ó ta skromná fialinka, jež vždy pokorně se ukrývajíc v neladném houští, jen líbezným zápachem se prozrazuje! K ní každá panna se přirovnávej, ježto nevinností, něžností, skromností a ušlechtilostí vyniká a milování i lásky hodna jest. Tolik Františky Hansgirgové Průvodce dívky a budoucí hospodyně (1869). Budeme-li následovat takový antropomorfní výklad, zjistíme brzy, jaký ještě jiný pěkný příklad dává violka vonná (Viola odorata) každé panně.

Přivezli ji k nám ve středověku zároveň s křesťanstvím (a nejspíš už s tou symbolikou pokory). Nejenže ráda zplaňuje, ale ráda se při tom kříží s ostatními violkami své sekce. Je to jen 5 z našich 26 druhů rodu, nicméně si s nimi velmi užije, i vznikají mezidruhoví kříženci, a pokud se to děje v prostředí příměstského lesíka, nakonec jsou ty původní druhy (které jsou většinou světlomilnější a pomaleji se šíří vegetativně) kompetičně vyloučeny a violka vonná se svými kříženci opanuje pole. Tak jsou okolo velkých měst místa, kde můžeme původní fialky vystopovat už jen podle těch kříženců – plodů hříšné lásky s něžnou violkou vonnou.

Vrbovka žláznatá: nenápadný vetřelec

Podobný violce vonné, ale v ještě koncentrovanější podobě, je invazní příběh vrbovky žláznaté (Epilobium ciliatum), původem ze Severní Ameriky. U nás byla poprvé zaznamenána v r. 1926, ale dlouho se držela v ústraní a silně expandovala teprve během šedesátých let, kdy se rozšířila na většinu území Česka. V rychlosti a účinnosti invaze u nás drží primát. Protože se však lehce zamění s jinými vrbovkami, byla dlouho přehlížena, a tak nám její šíření tak trochu proklouzlo mezi prsty. Od sklonku sedmdesátých let je už nejhojnější z našich šestnácti vrbovek, šíří se hlavně na rumištních místech v obcích, ale proniká odtud do přírody. Některé druhy, např. vrbovku růžovou (Epilobium roseum), značně omezila ve výskytu a je schopna se křížit s deseti druhy ze zbylých patnácti našich vrbovek (i když třeba ne se stejnou ochotou a i když hybridi bývají téměř neplodní).

Ostrožka východní: úspěšná exotická kráska

Kromě ostrožky východní (Consolida orientalis) rostou v Česku ještě dvě další, a každá je jiná. Nejznámější je temně modrá ostrožka stračka (Consolida regalis) ze skupiny tradičních polních plevelů neolitického původu. Ostrožka zahradní (Consolida ajacis) se pěstuje a občas někde na rumišti zplaní, původně kvete modře a v kultivarech taky růžově nebo bíle. Ostrožka východní, původem od Středomoří po střední Asii, je z těch tří asi nejhezčí. Je to kytka šťabajzna. Její husté hrozny květů se poznají na dálku. Jsou hluboce fialové, navíc s úžasným optickým efektem sametových pablesků purpurové barvy, což je způsobeno hrou světla na drobounce papilnatém povrchu plátků. Kupodivu se skoro nepěstuje, což může být tím, že do Evropy došla později (u nás je známa od r. 1913) než ostrožka zahradní (známa už od r. 1880). Je to invazní druh obilných polí, ekologicky podobný třeba vlčímu máku (Papaver rhoeas), s nímž jí to mimochodem moc sluší. Podobnost je i v tom, že si z polí ráda odskočí na rumištní stanoviště, což je dnes perspektivní strategie. Přitom to nijak strašlivě škodlivý plevel není, opět asi jen jako mák, který za květu obarví lán, ale fakticky plodiny v růstu příliš neomezuje. Strašlivě škodlivý je v obilí třeba svízel přítula (Galium aparine), který svazuje stébla a obilí pak snadno polehne. Ostrožka východní prostě patří k „rozumným“ invazním druhům, které vklouzly do částečně uprázdněné role obilného archeofytního plevele. Nemáme koukol, máme ostrožku.

Borovice černá: částečně odpuštěno

Borovice černá (Pinus nigra) pochází z jižní Evropy. Nejblíž k našemu území roste u Vídně, tedy celkem nedaleko. Osazovaly se jí hlavně stepní stráně na vápnitých podkladech v teplých oblastech. V jejích stinných porostech obstojí jen pár druhů původních strání, trnité keře a některé plevele. Druh se navíc šíří semeny. Logicky padlo rozhodnutí: pryč s borovicí černou, zejména z rezervací a chráněných oblastí.

Jenže pak zazněla zásadní polehčující okolnost. Kdyby měla borovice černá při svém šíření po východní straně Alp trochu větší štěstí, asi by se objevila i někde na Moravě (nejspíš na Pálavě), a pak bychom ji asi za tak zásadně cizorodou nepokládali ani v jiných oblastech. A co je hlavní: Z hlediska ochrany přírodní rozmanitosti jsou špatné jen ty souvislé porosty, a ty tedy půjdou postupně dolů. Jak asi by se ale u nás borovice černá chovala, kdyby se k nám dostala přirozenou cestou? Určitě by ty souvislé porosty nedělala, toho není konkurenčně schopna. Rostla by osaměle nebo nejvýš v malých skupinkách na strmých skalních srázech, podobně jako to v krasových oblastech dělá borovice lesní (Pinus sylvestris). Borovice černé se tedy nechceme v naší přírodě zbavit úplně. Krásné solitérní borovice na skalách budeme rádi tolerovat jako něco sice nepůvodního, co ale přece jen obohacuje krajinu.

Pajasan žláznatý: záhada opožděného startu

Strom pocházející z Číny, pajasan žláznatý (Aillanthus altissima), vypadá v zásadě jako jasan, jenom listy má větší, větve řidší a hrubší, a hlavně roste rychleji. Je hojně pěstován zejména ve velkých městech. V posledních desetiletích tu spíš už jen zplaňuje – je tak rozšířený, že za pěstování nikomu příliš nestojí. Divné je, jak jeho zplaňování začalo. Je o tom písemný dokument, a dost zasvěcený. Prof. K. Domin šel někdy ve třicátých letech do práce na fakultu a uviděl mladé pajasanové semenáče. Jeho velmi nápadnou vlastností byla neobyčejná psavost, v jejímž důsledku vznikly na jedné straně publikace dnes už spíš úsměvné, na druhé straně cenné postřehy. Tohle je jeden z nich: Píše, že se pajasan v Praze pěstuje už asi čtyřicet let, od mládí kvete a plodí, ale plody nikdy samy neklíčily. A najednou vida, první zplanělé pajasany! Tenhle povlovný start, etapa individuálního přizpůsobování, a hlavně asi čekání na vhodnou souhru klimatu a biotopu k vyklíčení, to je věc příznačná pro většinu invazí. A může to být zrádné. Druh pěstujeme, ono pořád nic, a najednou přijde invaze. Tohle asi právě teď nastává u jiné dřeviny, okrasné komule Davidovy (Buddleja davidii). To je ten zahrádkový keř s velikými fialovými klasy, které lákají hlavně motýly. V západní Evropě je velmi hojným druhem městských rumišť, kde zplaňuje už asi půl století a tento rozdíl oproti Česku se připisoval menší oceáničnosti ¹⁾ klimatu. Na tom určitě něco může být, ale proč se u nás dnes začala komule najednou objevovat, to nikdo nevysvětlí. V Česku byla poprvé při zplanění přistižena v roce 2000, a od té doby v Praze každoročně počet lokalit vzroste o několik dalších.

Zblochanec oddálený: slané překvapení

Taky tráva zblochanec oddálený (Puccinelia distans) se rozšířila se zpožděním. Jde ale o něco jiného – o dostatečnou četnost stanovišť. Zblochanec přesněji řečeno není druh invazní, nýbrž jen expanzivní. Ve střední Evropě je původní na slaniskách (spolu s dalšími několika desítkami slanomilných druhů). Když se v minulém století začaly pravidelně a souvisle solit vozovky, většina slanomilů na to nereagovala. Právě až na ten zblochanec, který je dosti suchomilný a je s to klíčit na udusané půdě. To byly možná vlastnosti, které ho předurčily k expanzi. Rychle kolonizoval nový biotop. Dnes už ho najdeme v celých porostech podél každé pravidelněji solené komunikace, a odtud se občas šíří i na rumiště či okraje polních cest.

Javor jasanolistý: host do domu – hůl do ruky

Když nějaký druh dřevin začne zplaňovat uvnitř obcí – budiž, ať si tu je, v případě potřeby se s ním snadno vypořádáme. Na rozsáhlých územích mimo obce to je ovšem jiná. Z těchto dřevin je znám a proklínán akát, není však sám. Mimo javor jasanolistý (Acer negundo) v nadpisu sem patří také dub červený (Quercus rubra), mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium), střemcha pozdní (Padus serotina), loubinec pětilistý (Parthenocissus inserta) či jasan pensylvánský (Fraxinus pensylvanica). Všechno jsou to druhy, které jsme dlouho pěstovali a hýčkali, a dnes si na ně začínáme dávat pozor. Opět se musí detailně posoudit, kde a za jakých okolností svým výskytem jen doplňují dosavadní druhovou diverzitu a kde ji konkurencí snižují, ale obecně se dá říci, že nás tyto zplaňující dřeviny začínají v přírodě pěkně štvát.

Jesenec okrouhlolistý: kandidát na padoucha

Nejlepší na konec: příklad druhu, který na svou příležitost teprve čeká. Statná dřevitá liána původem ze Severní Ameriky, jesenec okrouhlolistý (Celastrus orbiculatus), není zvlášť nápadná v létě, ale o to hezčí je počátkem zimy, kdy její hadovité pruty zdobí kontrastní červenožluté plody. Kmínky má silné jako ruka a šplhají i dvacet metrů vysoko, takže je s to vylézt do koruny stromu a celou ji obsadit, čímž zarazí další růst stromu do výšky. Zatím se u nás moc nepěstuje. To k našemu štěstí, protože je to potenciálně úspěšný invadér. Ukázalo se to v Čelákovicích, kde už jesenec zplaněl v mnoha desítkách jedinců, a to semeny šířenými ptáky z několika rostlin pěstovaných u jedné staré vily. Možná teď už stačí, aby se nějaká rostlina objevila na labském břehu, a jesenec bude mít vyhráno – začne se šířit v lužních lesích a břehových vrbinách. Čekají nás zajímavé časy. ²⁾

Epilog: čert ví – bůh suď

Osudy invazních rostlinných druhů jsou určovány třemi okruhy okolností, které se kromě svého účinku liší i tím, jak snadno je můžeme zjistit. Prvním okruhem jsou běžné vlastnosti rostlin, jejich biologické předpoklady a požadavky na prostředí. Ty zjišťujeme přímým pozorováním a pokusy, třeba i s rostlinami v květináči. Druhým okruhem jsou lokální příčiny toho, jak se invaze daří. Ty už ovšem z květináče nevyčteme. Víme třeba, že nějaký druh jižního původu je „od přírody“ krátkodenní, tj. ke květu ho přiměje podzimní zkracování dne; s podzimem u nás přichází chladno, a proto druh v našich podmínkách nestihne odplodit. Jenže zrovna v Břeclavi byly zrovna v sedmdesátých letech dlouhé slunné podzimy bez mrazíků, které nastartovaly šíření druhu a jeho postupnou mírnou, ale účinnou adaptaci na naše klima. Třetí okruh okolností je fenomén „čert ví – bůh suď“. Spoustu toho musíme chtě nechtě připsat náhodě, která přitom rozhoduje o mnoha zásadních věcech. O počátku invaze rozhoduje, jestli se druh ocitl v pravý čas na pravém místě. Náhodou semínko vypadlo z vlaku nebo z kapsy a strefilo se do úrodné, vyhnojené půdy a náhodou ten rok byla mírná zima, jenže náhodou to byl zrovna druh, který potřebuje přemrznout a úrodnou půdu nesnese, a tak zákonitě k invazi nedošlo.

Ještě předtím se k nám druh musel šťastně dostat. Proč si třeba zahradníci vybrali mezi tisíci hezkých a pěstovatelných amerických složnokvětek právě ty, které se pak u nás pěstovaly a zplaňují? Má to své přesné, leč nám nedostupné příčiny. Někdo si někde náhodou všiml kytky, která se mu náhodou zalíbila, náhodou neztratil její semena, a pak už je to zákonité: od té doby se kytka u nás pěstuje, tím se příslušná estetická nika naplnila a další druhy toho rodu mají už stran dovozu smůlu, protože jsou tomu prvnímu příliš podobné. V té „nedostupné skutečnosti“ to ovšem bylo zákonité od začátku; byl za tím příběh konkrétního člověka. Ono to nebylo jen tak někde, ale právě mezi Toltéckou Skalicí a Újezdem nad Pralesy, což jsou totiž vísky k pomilování, kytka se zalíbila nutně, protože byla zrzavá jako pivo a podvědomí zapracovalo, semena neztratil, protože ho rodiče vychovali k pořádku a pečlivosti, což mělo hluboké kořeny v rodových sociálních dispozicích… Jistě, všechno má svou příčinu. Náhoda přesto existuje: je to naše smluvené jméno pro ty okolnosti, které neznáme nebo se po nich ani nechceme pídit.