K nacistické výpravě do Tibetu

Ad Vesmír 96, 626, 2017/11

V článku Jana Turka je zmíněna nacistická vědecká výprava do Tibetu, v rámci které Bruno Beger prováděl antropologické výzkumy tamější populace. Tato výprava je poměrně málo známá v porovnání s pobytem Heinricha Harrera ve Lhase, který proslavila kniha Sedm let v Tibetu a stejnojmenný film s Bradem Pittem v hlavní roli.

Výpravu do Tibetu vedl ornitolog Ernst Schäfer a byla podporována Heinrichem Himmlerem a organizací SS Ahnenerbe (SS Společnost pro dědictví předků). Členové výpravy museli vstoupit do SS, ale finanční podpora z jejích zdrojů nestačila a Schäfer pak sháněl podporu u firem jako třeba IG Farben.

Cesta do v té době nezávislého Tibetu vedla přes tehdejší britskou Indii a bylo k ní třeba získat od Britů povolení, které bylo dosti neochotně uděleno. Výprava cestovala lodí do Kalkaty a poté vyrazila z Gangtoku v Sikkimu v červnu 1938. Další členové, tj. geolog Karl Wienert konal během cesty geomagnetická měření, biolog Ernst Krause sbíral brouky a jiné přírodniny a již zmíněný Bruno Beger antropologicky zkoumal místní populaci. Jeho práce měla mj. potvrdit v té době v Německu rozšířený názor, že Tibet je kolébkou „árijské rasy“.

V lednu 1939 výprava dorazila do Lhasy, kde byla přátelsky přijata a kde pak strávila dva měsíce. V květnu vyrazila zpět do Indie a navštívila cestou Žikace (angl. Shigatse), kde se setkala s pančelámou. Pak se přes Gjance (Gyantse) vrátila do Indie, odkud ještě před začátkem války odcestovala v srpnu 1939 do Německa. Tam její účastníky čekalo triumfální přivítání a na Schäfera povýšení a dary od Heinricha Himmlera. To se lišilo od osudu horolezecké výpravy Heinricha Harrera na horu Nanga Parbat, jejíž účastníci se zdrželi na území kontrolovaném Brity až do vypuknutí války a byli tu pak internováni. Po několika neúspěšných pokusech se útěk podařil a Harrer se spolu s kolegou Peterem Aufschneiterem dostal až do Lhasy. Další jejich osudy popisuje známá kniha.

Výprava vedená Schäferem shromáždila velké množství rostlin a zvířat včetně živých exemplářů. Za obzvlášť cenné byla považována semena žita, pšenice a ovsa, která měla být v souladu s nacistickými výbojnými plány použita k vyšlechtění odrůd pro drsné klima východní Evropy. Byly také popsány kulturní zvyky Tibetu, natočeny filmy o tibetských kulturních slavnostech, jako byla oslava nového roku, a Bruno Beger shromáždil velké množství antropologického materiálu.

Ernst Schäfer se pak stal ředitelem Institutu Svena Hedina pro studia Střední Asie. Po válce ho Spojenci internovali, ale nebyl shledán vinným z válečných zločinů, a tak byl v roce 1949 propuštěn. Poté žil ve Venezuele a na závěr kariéry byl kurátorem ve Státním muzeu Dolního Saska. Co se Bruno Begera týče, za války působil na univerzitě ve Štrasburku a účastnil se nacistických pseudovýzkumů v koncentračních táborech, v jejichž důsledku vězňové umírali. V sedmdesátých letech byl za to odsouzen německým soudem na tři roky, ale trest nikdy nenastoupil.