Klišé v negližé

Pod kůži zažrané „pravdy“ bezmyšlenkovitě tradované po celá desetiletí nám brání vidět pestrý svět okolo. Uvítám od čtenářů poukazy na další podobné obraty.

Většina obyvatel této země jsou kavkazané či kavkazci (Caucasians), a vůbec ne proto, že si svět plete Čechii a Čečnii. Kavkazci jsou povětšině také Švédové, obyvatelé Izraele anebo třeba zemí Maghrebu. Nesluší se prostě rasisticky konstatovat, že jsme běloši (whites), proto tento eufemismus. Před víc než 200 lety antropolog J. F. Blumenbach rozdělil lidstvo na 5 ras: etiopskou, orientální, malajskou, americkou a – kavkazskou. Poslední tak nazval proto, že tamní obyvatele (či snad jen dívky?) pokládal za nejhezčí na Zemi – no a Ararat je hned vedle, čí že to asi budou dědicové? (Blíže viz S. J. Gould v eseji, který je součástí knihy Jak neměřit člověka). Kdosi tuto klasifikaci vyhrabal a my jsme se stali kavkazany (bílá rasa, no fuj, to by musela existovat i černá, žlutá, hnědá a rudá – a přitom „každému“ je z reklam jasné, že bílá je nejlepší, to bychom se vyvyšovali).

To na úvod. Dál už to bude o článku Etika: tabu genetiky.¹⁾ Jistý čínský vědec, odchovanec americké univerzity, se po návratu domů rozhodl sekvenovat genomy 2000 lidí – téměř všichni měli IQ nad 150 – aby zkoumal, čím se snad geneticky liší od svých méně chytrých bližních, s cílem pochopitelně umožnit rodičům výběr děťátka na míru „podle genů“. Projekt to byl zcela transparentní, žádné tajnosti a už vůbec ne šarlatánství. Nepočítal s popraskem, který se strhl – v posledních 70 letech se kolem tvrzení, že osud je v genech, chodí z dobrých důvodů po špičkách. Tabu však není příliš dobrým vodítkem vědeckého výzkumu – vždyť jsou to pohádky příslušející zaostalcům, že? A přesto je dobré se jistého bádání zdržet i za cenu, že „někdo někde to jistě jednou stejně zkusí“. Na druhé straně tabu vždy hrozí nekontrolovanými výkyvy přímo ode zdi ke zdi: vzpomeňme laboratorní chovy jako výspa boje proti nemocem versus laboratorní chovy jako doupě pro sadistické vědce; anebo problém „výchova, či geny“ u lidí – jednou zločinec od kolébky, jindy čtrnáctiletého gaunera sice chytnou, ale poté pošlou domů, protože on ještě neví, co se patří… O „nepřizpůsobivých“ ani nemluvě. Socio-politický kontext. Na tabu nevěříme, tabu však drží jisté věci ve snesitelných mezích. Nic to nemění na faktu, že tabu je klišé dovedené k dokonalosti.

Článek pak probírá čtyři taková genetická tabu: sílu má zejména tabu uvalené na výzkum inteligence a rasových rozdílů, méně silný je výzkum sklonů k násilí a sexuality. Všude tam vystupuje ona otázka výchovy a genů, jako by právě tyto oblasti byly černobílé. Vědcům se to přenechat nesmí, politika to celé rozmaže, a navíc ještě morálka, tradice, kultura, náboženství… Socio-politický kontext platí pro všechny, je však vždy zdravý? Trochu víc diskuse na toto téma by neuškodilo ani v naší komunitě – ta se ale zatím vyžívá ve sporech kolem kouření v hospodě anebo práva vysedávat na chodníku před domem.