Jestřábe, přihlas Rychlé šípy do Pionýra

Na jaře roku 1948 se nad seriálem o Rychlých šípech stahovala mračna a redakční pracovníci jejich domovského časopisu v čele s Jaroslavem Foglarem hledali cesty, jak seriál přizpůsobit novým požadavkům tak, aby mohl přežít.

Obrázkové seriály se po většinu 20. století setkávaly s nadšením čtenářů, od odborníků na dětskou literaturu, střežících její čistotu a výchovnou hodnotu, se jim ale povětšinou vlídného slova nedostávalo. Nepřekvapí proto, že do rozvoje obrázkového seriálu v Československu minimálně třikrát výrazně promluvila restriktivní opatření, cílící buď proti jeho dominantním publikačním platformám (1941–1945), proti této narativní formě jako takové (1948–1964), nebo proti určitým žánrům, formátům a tvůrcům (zejména 1970–1985). Tvůrci obávající se, zda svá seriálová díla budou moci publikovat, se často uchylovali k autocenzurní praxi, při které své práce předem připravovali tak, aby bylo možné případné kritické výtky odrazit. Někdy ale ani to nepomohlo: bezpochyby nejznámější domácí komiksový seriál – Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera (resp. Marko Čermáka) – měl tu pochybnou čest zažít všechny tři uvedené restriktivní vlny. Z hlediska cenzurních a autocenzurních postupů je přitom nejzajímavější jejich zákaz „prostřední“: v průběhu několika týdnů května a června roku 1948 totiž seriál zaznamenal formální a tematické změny.

Dvě tváře obrázkových seriálů