Kdyby cenzorů nebylo

V česky psané literatuře první poloviny 19. století se setkáváme spíše jen s rozptýlenými narážkami na cenzuru, přítomnými například u Františka Matouše Klácela či Františka Ladislava Čelakovského. Situace se změnila až v průběhu druhé poloviny století, kdy se prosadil liberální model cenzury, který tematizaci cenzury v zásadě nepostihoval.

Bohatou žeň satir na cenzuru nalézáme především v tehdejších satirických časopisech od šedesátých let 19. století, ovšem skutečně umělecky nosnou satiru cenzury a jejích představitelů nabídly až počátkem 20. století prózy Jaroslava Haška. Nejfrekventovanějším námětem Haškovy satiry na cenzuru byly osoby, které cenzurní dohled vykonávají. Postava cenzora se v první řadě vyznačuje nezměrnou loajalitou vůči nadřízeným autoritám; v povídce Pohádka o tom, jak byl cenzor odměněn Hašek zobrazil cenzora jako toho, kdo pro svého pána udělá vše a nakonec je za to náležitě odměněn:

Ministr vnitra navrhoval, aby se cenzorovi udělilo vévodství a darovalo osmdesát čtverečních kilometrů půdy. Ministr spravedlnosti zase navrhoval, aby cenzor byl prohlášen za nedotknutelného a dána mu správa princových pokladů. Přijat byl konečně návrh ministra veřejných prací a po zvláštním poslu oznámeno šlechetnému cenzorovi: „Náš milý pane cenzore. Ministerská rada, porokovavši o Vašich zásluhách v obraně nedotknutelnosti státního zařízení a přihlížejíc zejména ke skvělému Vašemu poslednímu vystoupení v otázce zlaté noční nádoby našeho nejmilostivějšího prince, usnesla se doručit Vám toto jmenování a povýšení: Náš milý pane cenzore, budete vynášet nejvyšší zlatou noční nádobu po každém nejmilostivějším upotřebení…“ Cenzor byl tak loajální, že omdlel, až když posel odešel.

Hašek zpravidla pracoval s tradičními stereotypy, spojenými s postavou cenzorů, líčil jejich hloupost, zlomyslnost, poklonkování moci atd., nezvyklá je však jeho groteskní nadsázka a smysl pro absurditu. Stereotypní představa o hloupém cenzorovi je přítomna v povídce Interview s panem cenzorem. Na úvod titulní postava smířlivě, až pokorně vysvětluje, proč se občas opravdu dopouští hloupostí: „Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl ze stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmačknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem.“