Proti moru krvavých románů nic tak dobře nepomáhá jak oheň…

„Tyhle krvavé romány neztropily na světě posud nic dobrého!“ povzdechl si v roce 1883 autor glosy v posledním čísle Urbánkova věstníku bibliografického. Noticka informovala o udělení pokuty hokynářce Anně Popenšelerové za nedovolenou kolportáž tzv. krvavých románů.

Zpráva symbolicky uzavírá nejen projekt časopisu věnovaného bibliografii, je však též labutí písní kampaně proti krvavým románům, která se kolem nich rozvinula v osmdesátých letech 19. století a jejíž vůdčí osobností byl právě František Augustin Urbánek. Boj proti závadné četbě vedl na několika frontách: ve svém věstníku i prostřednictvím beletrie produkované svým nakladatelstvím, jako příklad jmenujme brožurku z pera středoškolského učitele Václava Špačka Knihy ďáblovy, líčící tragický osud rodiny, která krvavým románům propadla. Způsob, jakým kampaň probíhala, nabyl rysů morální paniky.

„Panika v městečku“

Pojem morální panika pochází z oblasti sociologie médií. Poprvé ho využil britský sociolog a kriminolog Stanley Cohen pro popis reakce médií na nepokoje mezi subkulturami mládeže v Clactonu v roce 1964. Zásadní roli zde sehrála mediální prezentace – z relativně marginální potyčky se stalo téma titulních stránek novin. Jako případy morální paniky začaly být od počátku sedmdesátých let, kdy Cohenova studie o clactonských událostech vyšla knižně, označovány obavy či reakce, jež byly s ohledem na reálnou situaci neadekvátní.