Odložit své pero navždy

V tehdejší společnosti byly ženské literární ambice kontrolovány, a dokonce bylo běžné je omezovat: pestrá škála disciplinačních praktik sahala od společenského odsouzení, které mohlo vést k autocenzuře nebo dlouhodobě odkládanému zveřejnění (jako v případě Jane Austenové), přes sankce a doporučení toho, co a jak psát a publikovat, zásahy do textu nebo anonymní vydání s paternalistickou předmluvou známého spisovatele (případ Sophie de la Roche) až po explicitní zákaz tvůrčí činnosti, byť byl většinou zdůvodněn racionalistickým poukazem na neužitečnost samoúčelné umělecké tvorby.

Malostranskou rodačku Marii Annu Sagerovou (1719–1805) dnešní literární věda zmiňuje v souvislosti se samotnými počátky novodobého německojazyčného románu. Její dvě prózy, anonymní Die verwechselten Töchter (Zaměněné dcery) a iniciálami M. A. S. opatřený Karolinens Tagebuch (Karolínin deník), vyšly v letech 1771 a 1774 v pražském nakladatelství Wolfganga Gerleho „se souhlasem c. k. cenzury“. Nevíme, zda je nějak ovlivnily zásahy státní cenzury, patrně zde ale nenarazily – nehraje v nich roli ani náboženství, ani politika, spíše však ženská identita a umělecká tvorba žen. Příklad M. A. Sagerové však ukazuje, že mimoběžnost se soudobými konvencemi může mít mnohem dalekosáhlejší následky než klasická mocenská cenzura. Karolínin deník, považovaný dnes za jeden z prvních německojazyčných románů, až na jedinou výjimku dobová literární kritika pominula, autorka se po jeho vydání zcela odmlčela a až do konce 20. století zůstala zcela zapomenuta i literární historiografií.

M. A. Sagerová těží svou tvůrčí sílu z trojí okrajovosti – je píšící ženou, je z Čech a trvá na vlastní nekonvenční estetice. V úvodu ke svému prvnímu románu Zaměněné dcery proklamativně odmítla soudobé literární konvence. Na rozdíl od „mužských pisatelů“ prý nepíše předmluvu, která by vykládala „temná místa temného díla ještě temnějšími výklady“. Nechce jako jiné píšící ženy ani „skrývat skutečné motivy k vydání svého díla – jako jsou vášeň pro psaní, ctižádost, touha po autorství“, ani se nemíní „doprošovat pochvaly“ od kritiků a „temných učenců“, kteří prý musejí všechno od „krásného pohlaví“ také „bez výjimky uznat jako krásné, – a tím se rozumí i tato moje práce“. Sagerová chce podle svých slov hodit „pánům kritikům“ rukavici: „nic na mém dílku nekárejte, ani nad ním nekruťte hlavou! Nebo se vám pomstím pokračováním“.

Svou hrozbu Sagerová vyplnila: poté, co pražský recenzent zkritizoval „velké množství nepravděpodobných událostí a nekonečné uspávající rozhovory“ a druhý kritik litoval málo děje a životnosti, reagovala druhým románem, Karolíniným deníkem. Ten ironicky tematizuje výše zmíněný paternalistický přístup k ženskému psaní (onu již zmíněnou genderovou cenzuru) a využívá ho ve svůj prospěch.