Kde je „počátek“ želivské vody?

Od té doby, co řeka Želivka zásobuje pitnou vodou nejenom Prahu, ale např. i obyvatele Pelhřimova, Humpolce, Pacova, Ledče nad Sázavou, Havlíčkova Brodu a Benešova, stala se jednou z našich vůbec nejznámějších řek. Touto její dispozicí je možno si vysvětlit i neobvykle vysoký turistický zájem o návštěvu míst, kde řeka Želivka (ve své pramenné oblasti více známá jako Hejlovka) pramení.

Rámcově lze uvést, že pramen Želivky se vyskytuje necelé 2 km jižně od osady Mezná na Pelhřimovsku, v členité Božejovské vrchovině, která je součástí rozsáhlého geomorfologického celku Křemešnická vrchovina.

Prameniště Želivky se zde vyskytuje v zalesněné pozemkové trati s pomístním názvem Pod Nádavkem, v úpatní poloze na severní straně Bukového kopce (702 m n. m.), který podle našeho významného meteorologa Václava Hlaváče (1899–1987) ještě spolu s dalšími okolními vrchy – Kamenitým kopcem (712 m n. m.), Kopaninským vrchem (708 m n. m.) a Trojákem (704 m n. m.) – zde výrazně orograficky podmiňují celkové zvýšení úhrnů srážek.

Potíž ovšem spočívá v tom, že ten, kdo hledá pramen Želivky podle běžných turistických map, jej nenalezne. V těchto topografických podkladech je totiž pramen Želivky zakreslen o několik set metrů jinde, nežli se ve skutečnosti nachází. Nicméně i v terénu je současně pramen Želivky neprofesionálně vyznačen dokonce na dvou místech (navíc v obou případech nepřesně). Předně nápisem z roku 2004, který zní: Zde počíná svůj tok řeka Želivka. Toto označení zde zanechala Česká televize při natáčení jednoho dílu pořadu Putování k neznámým pramenům známých řek. Druhé a stabilnější označení pramene Želivky kamennou deskou bylo na jednom zde se vyskytujícím migmatitovém balvanu upevněno později – až roku 2012.

Na vysvětlenou této artificiální nejednoznačnosti je nutno uvést, že pramen Želivky nenáleží k obvyklému typu tzv. pánevních pramenů, to je k pramenům tzv. studánkového typu, pro které se v hydrologii a hydrogeologii používá odborné označení limnokrenní pramen. Pramen Želivky je totiž pramenem tzv. mokřadního typu, odborně označovaného jako helokrenní pramen. Znamená to, že zde voda k povrchu terénu proniká na větší ploše, takže vytváří mokřad, v případě pramene Želivky s několika odtokovými stružkami.

Přitom obě stávající laická vyznačení pramene Želivky (z roku 2004 i z roku 2012), jsou umístěna „tvrdohlavě“ na odtokových stružkách, které sbírají a odvádějí k povrchu terénu vystupující podzemní vodu ze severního okraje plošně poměrně rozsáhlého zalesněného vlastního helokrenního (mokřadního) pramene.

Při návštěvě obou míst (současně neodborně vyznačených poloh „pramenů“) je tedy třeba především si uvědomit, že vlastní pramen řeky Želivky nemá nejširší veřejností očekávanou podobu pánevní studánky, kde zespodu vyvěrající voda vytváří malou nádržku, ani podobu často se vyskytujícího svahového (tzv. reokrenního) pramene, nýbrž plošně rozsáhlejšího mokřadu – typologicky odborně označovaného jako helokrenní pramen.