Zrození genetické banky živočichů

Genetická (v duchu moderních výzkumných trendů spíše genomická) banka není na první pohled nic spektakulárního. Obvykle jde o několik mrazicích boxů naplněných pečlivě utříděnými a označenými zkumavkami, jež obsahují fixované tkáně (většinou krev ze živých a do přírody zpět vypuštěných zvířat, popřípadě tkáň z uhynulých jedinců) anebo již extrahovanou DNA.

Přes obecně nezajímavý zevnějšek je důvodů pro vytvoření vlastní národní infrastruktury v podobě sítě genetických bank hned několik a její přínos pro primární i aplikovaný výzkum může být do budoucna zásadní. Umožňuje mapovat současnou genetickou variabilitu druhů a jejich populací, včetně plemen jejich domestikovaných forem. To může mít nejen vědecký význam (například v podobě odkrývání strhující historie šíření druhů na Zemi nebo odhalování evolučních preadaptací), ale i význam ryze praktický.

Kupříkladu bzučivka a záchrana zmije obecné

Muzea a banky DNA nejsou mrtvé depozitáře bez života. Například studium genetické diverzity australsko-asijských populací bzučivek Lucilia sericata a L. cuprina v muzejních kolekcích odhalilo zajímavou alelu, kterou pozdější výzkum identifikoval jako nositelku rezistence proti organofosfátovým insekticidům. Ty se začaly v praxi používat později, než se dostaly některé exempláře „rezistentních“ bzučivek do Australian National Insect Collection, což prokázalo existenci preadaptace odolnosti k těmto insekticidům.

Mnohé volně žijící živočišné druhy a některá plemena hospodářských zvířat patří již dnes mezi vzácné či ohrožené, a pokud je chceme adekvátním způsobem chránit, musíme vzít v potaz například jejich populační strukturu nebo míru inbreedingu (příbuzenského křížení). To jsou druhově a populačně specifické vlastnosti, které jinak než právě molekulárně genetickými či genomickými přístupy zjistit nelze.

Inbreeding může vyústit až v takzvanou inbrední depresi, kdy už populace kvůli příbuzenskému křížení očividně trpí – například se rodí poškozená či mrtvá mláďata – a životaschopnost populace se tak dramaticky snižuje.

Tak tomu bylo i v případě izolované populace zmije obecné v jižním Švédsku. Genetická analýza potvrdila, že se v ní vyskytuje pouze velice málo alel imunitních genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC), tedy že její adaptivní genetická variabilita je extrémně nízká. Proto se přistoupilo k její umělé „genetické“ záchraně – pomocí introdukce jedinců z blízkého okolí. Ti populaci zachránili přínosem nových alel.

Ano, je možné začít pro konkrétní druh, který nás právě zajímá (např. proto, že se ukázal být lokálně ohrožen vymřením), sbírat vzorky pro genetický výzkum ad hoc v čase, kdy informace potřebujeme pro přijetí konkrétního ochranářského opatření. Ale každý sběr vzorků si žádá čas a peníze. Času má