Přínos Českého krasu k poznání historie naší přírody a krajiny

Český kras nesporně přispěl největším podílem k úspěšnému rozvoji české geologie a především paleontologie, které zde dosáhly světového úspěchu vrcholícího vyhlášením standardního světového profilu – stratotypu hranice silur/devon na návrší Klonk u Suchomast r. 1972. 

To jsou dnes obecně známé skutečnosti, které díky blízkosti Prahy i řadě populárně-vědeckých publikací pronikly i do povědomí širší veřejnosti.

Český kras však zdaleka není jen klasickým územím silurského a devonského útvaru starších prvohor, neboť nabízí i pestrý výběr jiných přírodních hodnot, které rovněž přispěly k rozkvětu dalších oborů, jak chceme ukázat v této črtě. Zůstaneme přitom u geologie a paleontologie, avšak zaměřené na nejmladší epochu geologických dějin – kvartér, jehož výzkum vnesl nové světlo do historie zdejší přírody a krajiny v posledních 15 tisíciletích, kdy se vytvářel obraz této oblasti tak, jak ji známe dnes. Podobně jako v dávném siluru a devonu opět připadla významná role měkkýšům – tentokrát především suchozemským plžům, jejichž ulity se zachovaly v nejrůznějších uloženinách z tohoto období, často spolu s produkty předhistorického člověka.

První badatelé

Počátky výzkumů byly velmi skromné. Odhlédneme- li od ojedinělé zprávy o fosilních měkkýších z „vápenných tufů“ u Malé Chuchle, kterou již r. 1898 uveřejnil v německém časopise Lotos R. J. Schubert, publikuje první práce o kvartérní malakofauně z „travertinů“ (dnes pěnovců) a později i z jeskyní Českého krasu svérázný badatel Jaroslav Petrbok v dvacátých letech minulého století. Zájem o Český kras u něj pravděpodobně vzbudil jeho přítel, lékař a známý amatérský archeolog Jan Axamit (zejména v jeskyních Petrbok spolupracoval s archeology). Z různých jeho poznámek je zřejmé, že vytušil význam fosilních měkkýšů pro poznání bývalých přírodních poměrů, ale správné vyhodnocení jejich fosilních společenstev zůstávalo zatím mimo jeho možnosti, neboť jak ekologie měkkýšů, tak znalost sedimentů a půd z pozdního glaciálu i holocénu byla v té době ještě v plenkách. To do značné míry platilo i pro techniku sběru a určovací metody fosilních ulit včetně jejich úlomků.

Petrbok zůstal až do své smrti r. 1960 věrný Českému krasu, odkud uveřejnil úctyhodnou řadu malakologických příspěvků, jejichž nejvýznamnějším přínosem je poznatek, že měkkýši v teplých, suchých a především v krasových oblastech představují daleko nejhojnější fosilie kvartéru. Na svých výkopech krom toho vychoval celou řadu žáků.

A byl to právě jeden z nich, František Prošek, který zde bezprostředně po konci druhé světové války zahájil novou etapu výzkumů. Jeho hlavním oborem byla sice archeologie, avšak nemenší důraz kladl na co možná všestranné poznání někdejšího přírodního prostředí. To umožňovaly především fosilie nacházené na pravěkých sídlištích, včetně přesné charakteristiky celých souvrství, v nichž vystupovaly horizonty s archeologickými
památkami.

Z toho vyplývala nutnost, aby terénní výzkum prováděla celá skupina odborníků – sedimentologů, pedologů i paleobiologů specializovaných na jednotlivé skupiny fosilií. Úspěšným příkladem takové týmové práce byl výzkum jeskyně Tří volů ve vrcholové hraně Karmazínovy skály nad Suchomastským potokem, tedy stanoviště extrémní povahy, jakým se starší badatelé vyhýbali.¹⁾ Tyto výzkumy pak trvale pokračovaly na celém území Českého krasu i po Proškově předčasné smrti v r. 1958.²⁾ Týkaly se i lokalit bez archeologických nálezů, takže v současné době pokrývá celé území síť 76 profilů zachycujících sukcesi měkkýších společenstev v časovém úseku zhruba posledních 15 tisíciletí na ploše přibližně 150 km², což je hustota, jaká podle dostupných pramenů nebyla zatím nikde dosažena.

Pestrost oblasti

Podstatné je, že se tato naleziště nacházejí na celé místní škále terénních tvarů – od údolních niv a úpadů po skalnaté vrcholy, na strmých i mírných svazích všech orientací, na úpatí skalních stěn, na jejich vrcholech i přímo ve stěnách (okno jeskyně Na Průchodě) a někdy i na mírně zvlněných krasových planinách. V důsledku toho rozbory fauny přinášejí téměř úplný obraz stanovištní diverzity celého území, což zatím neumožnila žádná paleontologická metoda uplatňovaná při podrobném výzkumu kvartéru.

Navzdory mnohostranné výpovědi jednotlivých malakozoologických sukcesí umožnilo jejich vzájemné porovnávání nejen stanovit základní fáze vývoje fauny měkkýšů od konce posledního glaciálu po současnost, ale i vyčlenit konzervativní stanoviště, kde se udržely poměry odpovídající jednotlivým starším fázím poledové doby. K tomu přistupuje i korelace se sledem archeologických kultur, která je proveditelná zejména v jeskyních. Vzhledem k vazbě plžích společenstev na vegetační kryt lze sledovat vzájemný poměr lesů i otevřených ploch v čase i prostoru, místy do značných podrobností (menší lysiny uvnitř lesů), nebo i světelný stav lesních porostů, tedy odlišit světlé háje od plně zapojených porostů stinných.

Nové pohledy na vývoj krajiny

Kromě stavu živé přírody a jejích proměn, namnoze ve vztahu s pravěkým osídlením, poskytl popsaný výzkum i řadu dokladů o časovém i environmentálním zařazení reliéfotvorných pochodů, což v mnohém směru upravuje nebo i výrazně mění dosavadní představy tradované v literatuře. Jejich výčet podává následující přehled:

• Hrubší svahové sutě, obvykle pokládané za produkt periglaciálních poměrů, se tvořily převážně v teplých obdobích, jak v holocénu, tak v interglaciálech, běžně pod lesním krytem, zatímco glaciální spraše vystupující pod strmými svahy v jejich podloží odpovídají fázím klidu ve svahové sedimentaci.
• Tvorba holocenních sutí, zejména hrubých, probíhala v určitých etapách, které se střídaly s obdobími klidu, kdy se i na svazích vyvíjely víceméně odvápněné půdy, což se dosud často popíralo. Nejvýznamnější z nich odpovídá velmi vlhké fázi těsně před příchodem neolitických rolníků a mívá částečně odvápněnou jemnozem. Střídání tvorby sutí s fázemi klidu lze názorně sledovat ve stavbě ložisek pěnovců pod strmými svahy (Sv. Jan pod Skalou), kde polohy čistých pěnovců odpovídají přerušením akumulace suti.
• Podobně jako i jinde ve střední Evropě končí tvorba větších ložisek pěnovců na rozmezí bronzové a železné doby (subboreál sensu Jäger 1969), kdy ložiska vysychají, vytváří se na nich půda typu rendziny (běžně obsahující halštatskou keramiku) a posléze jsou ložiska proerodována a jejich vývoj ukončen (tufa decline).
• V souvislosti s kolísáním vlhkosti se měnila i stavba potočních niv, někdy – jako v údolí Břesnice pod Kubrychtovou boudou – i velmi dramaticky, jak dokládá staroholocenní černozem se stepní faunou, překrytá v době maxima vlhkosti ve starším atlantiku vrstvou pěnovce vysráženou ve vápnitém mokřadu.
• Trvalý výskyt stepních plžů ve zkoumaných souvrstvích dokládá, že i v době největšího rozmachu lesů v klimatickém optimu holocénu přetrvávaly v Českém krasu různě velké otevřené plochy, pravděpodobně udržované pastvou zvěře a od příchodu neolitických rolníků i lidskými zásahy.
• Neolitem počínaje se Český kras stal trvale osídlenou oblastí, což znemožnilo vznik stinných pralesů v klimatickém optimu v důsledku těžby dřeva i lesní pastvy. Svědčí o tom četné nálezy keramiky různého stáří, především však kultury knovízské, i v malých převisech a zavalených vchodech jeskyní, často daleko od stálých sídlišť. Hradiště na Květné dnes leží přímo ve středu národní rezervace Karlštejn.
• Lidský vliv na přírodu krasu obráží i postupné ochuzování společenstev plžů od centra krasu směrem na severovýchod ku Praze, které se projevuje již od počátku šíření lesních společenstev na sklonku staršího holocénu a patrně souvisí s vlivy z černozemní oblasti, jejíž hranice probíhá nedaleko na severu.

Výzkum nekončí

Z uvedených příkladů je zřejmé, jak značný pokrok v podrobném poznání historie naší krajiny přinesl komplexně pojatý výzkum fosilních malakofaun Českého krasu. Třeba zdůraznit, že byl do značné míry podmíněn mimořádně příznivými podmínkami, především vysokým stupněm geodiverzity a biodiverzity tohoto území i jeho geografickou polohou na rozhraní středočeských pahorkatin až vrchovin se starosídelní oblastí ve vnitročeské černozemní enklávě.

Opakuje se zde podobná historie jako v případě staršího paleozoika, kdy pestrá stavba, členitý reliéf a zejména unikátní paleontologické bohatství již od Barrandových dob lákalo geology a paleontology, jejichž práce posléze proslavila toto území ve světovém měřítku. Obdobně archeologické výzkumy v korelaci s kvartérní geologií a hojnou fosilní malakofaunou ukázaly přednosti Českého krasu i z hlediska nejmladší přírodní historie krajiny. S těmito výzkumy a jejich poznatky se mělo možnost seznámit i hojně zahraničních badatelů na řadě konferencí a exkurzí i v publikacích v rámci mnoha mezinárodních programů. Český kras se tak stal klasickou oblastí i v rámci studia nejmladší geologické minulosti včetně poznávání krajiny jako společného výtvoru přírodních sil a činnosti člověka, která dodnes nabízí bohatou škálu problémů k vědeckému výzkumu.