Werner Heisenberg v době nacistického Německa

Nositel Nobelovy ceny za fyziku Werner Heisenberg (1901–1976) zásadním způsobem přispěl k vytvoření kvantové teorie, která se utvářela postupně od počátku 20. století. Kvantová teorie pronikla hluboko do struktury atomového dění a představovala dramatický odklon od některých předpokladů klasické fyziky, tradiční logiky nebo matematiky a rovněž proměnila náš obraz vesmíru či pojetí reality. Díky tomu nás od třicátých let 20. století na každém kroku provází její četné aplikace a v nejextrémnější podobě je nám v patách neustálá hrozba atomové války a likvidace veškerého života.

O technických a vědeckých aspektech nebo o historických a filosofických otázkách, jež se týkají vzniku, vývoje a významu revoluční kvantové teorie, bylo napsáno mnoho literatury. Navzdory některým rozdílným interpretacím nevzbuzují takové publikace nijak vzrušené emoce, jako je tomu u otázek, jež se týkají zodpovědnosti a chování vědců při sestrojování atomové bomby v nacistickém Německu, ve Spojených státech nebo v Sovětském svazu. Pravděpodobně nejvíce emocí v této otázce dodnes vzbuzuje role, již sehrál ve válečném dění Heisenberg.

V posledních letech se mezi historiky vědy o opětovné bouřlivé diskuse v kauze Heisenberg postaral dramatik Michael Frayn, který se ve své oceňované divadelní hře Copenhagen (1998) soustředil na konkrétní historickou událost – na Heisenbergovu týdenní návštěvu v okupované Kodani v září roku 1941. Heisenberg měl kromě příspěvku na astronomické konferenci také jeden zásadní a dosud nevyjasněný rozhovor se svým o šestnáct let starším mentorem židovského původu, nositelem Nobelovy ceny za fyziku a nerozlučným přítelem, Nielsem Bohrem. S určitostí víme pouze to, že se Heisenberg sešel s Bohrem vícekrát, nicméně onen stěžejní rozhovor Bohr záhy ukončil, neboť mu Heisenberg řekl něco, co Bohra vyděsilo nebo jím nějak hluboce otřáslo. Frayn se proto pokusil o dramatickou rekonstrukci, na níž se v posmrtném setkání podílí kromě Bohra a Heisenberga i Bohrova manželka Margareta. Frayn ve hře spekuluje o tom, jaká byla Heisenbergova skutečná motivace odcestovat – jako občan nepřátelského státu – do okupované Kodaně, a současně se snaží zjistit, co asi bylo jádrem osudného rozhovoru. Leč výsledný ortel těchto posmrtných rozhovorů ke kodaňské události, Heisenbergově chování a jeho roli v nacistickém Německu nekončí pro diváka nějakým rozřešením, nýbrž – po vzoru Heisenbergova principu neurčitosti – neurčitě.

Frayn však netušil, že díky jeho hře a následným emotivním diskusím budou k danému tématu předčasně zveřejněny tzv. Bohrovy dokumenty (2002), Heisenbergův dopis manželce Elizabetě z okupované Kodaně (2003) a posléze další archivní materiály (viz níže), které zásadně přispějí k nabourání celkové neurčitosti, a tudíž k vyjasnění Heisenbergovy úlohy v době nacistického Německa. Frayn byl na základě nových archivních materiálů a po kritických poznámkách ze strany historiků vědy nucen v dalších vydáních a zpracováních hry provést některé dodatečné úpravy. Proto je i obsah příspěvku Ludvíka Basse Kodaň v Londýně: hra Michaela Frayna v divadle Duchess z roku 2000 na stránkách Vesmíru již neaktuální. O výše zmíněných diskusích se více dozvíme ze sborníku příspěvků s názvem Kodaň Michaela Frayna v debatě (Dörries ed., 2005).

Legenda o německých fyzicích v čele s Heisenbergem

Atomoví vědci pracovali v tzv. Uranovém spolku (byl zřízen v roce 1939 pro sestrojení  jaderného reaktoru a atomových zbraní) v rámci fyzikálního institutu Společnosti císaře Viléma na podporu věd, jež byla jednou z nejdůležitějších a nejvýznamnějších vědeckých organizací ve 20. století. Tato společnost vznikla v roce 1911 a působila v Německu až do roku 1948. Ve spolupráci s průmyslovým odvětvím a různými sponzory zastřešovala mnoho vědních oborů, vedle fyzikálního ústavu například ústav biochemie, biologie, výzkumu mozku, ústav pro lidskou dědičnost či eugeniku, antropologii atd.

Pokud jde o práci německých atomových vědců v Uranovém spolku, byla jejich činnost desítky let líčena tak, že atomovou bombu mohli vyrobit, ale z morálních důvodů nechtěli, aby ji nemuseli poskytnout Adolfu Hitlerovi. Proto uranový projekt záměrně zdržovali a o této skutečnosti chtěli zpravit v Kodani Bohra, potažmo spojenecké vědce. Tuto interpretaci začali po svém zadržení a bezprostředně po válce šířit prostřednictvím sofistikované rétoriky už samotní vědci. Uvedenou verzi navíc v padesátých letech posílila jejich intenzivní propagace čistě mírového využívání jaderné fyziky a boj proti vládě, která chtěla v Německu v rámci NATO rozmístit atomové zbraně.

Avšak stěžejním zdrojem pro rozšíření této legendy ve světě je nepochybně bestseller žurnalisty Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí (1956) a také Heisenbergovy zajímavé, nicméně právě v tomto ohledu mystifikující vzpomínky Část a celek: Rozhovory o atomové fyzice (1969). Celý tento morálně-konspirační příběh nejnověji ještě umocnil další žurnalista Thomas Powers ve své knize Heisenbergova válka (1993). Heisenberg je u něj dokonce vylíčen nejen jako sabotér uranového projektu, který zamlčoval zásadní výpočty a poskytoval nesprávné údaje, aby nechal uranový projekt odumřít, ale byl přímo tím, kdo celý projekt „zabil“. Za zmínku ještě stojí, že Frayn ke své hře připojil dlouhý postscript, v němž kromě vybraných technických a historických souvislostí týkajících se kvantové teorie poukazuje na to, že za stěžejní inspirací k sepsání hry stojí právě mimořádná Powersova kniha.

Nejnovější dokumenty k roli německých fyziků a Heisenberga v nacistickém Německu

Od devadesátých let 20. století máme k dispozici téměř kompletní mozaiku dokumentů o každodenní práci fyziků v Uranovém spolku a řadu průkazných archivních materiálů, které vedly k vyvrácení či radikální reinterpretaci uvedené legendy. Zatímco Powers neustále hájí svoji verzi (in: Dörries ed., 2005), Jungk ve svém životopise Navzdory – Můj život pro budoucnost (1993) uvádí, že se cítí oklamán tehdejším vystupováním vědců, poválečnou situací v Německu a lituje, že se nechal propůjčit k šíření nesprávné legendy o německých vědcích.

Vybereme-li některou zásadní literaturu a dokumenty k našemu tématu, můžeme uvést například publikaci Jeremy Bernsteina Hitlerův Uranový klub: Tajné nahrávky z Farm Hall (2001), která uvádí oficiálně zveřejněné (1993) a komentované tajné nahrávky rozhovorů deseti zadržených německých fyziků včetně Heisenberga v anglickém sídle Farm Hall v roce 1945. Dále se koncem devadesátých let v Německu společenská atmosféra ve vztahu k nacistické minulosti proměnila natolik že kromě jiných organizací, bank či institucí (Allianz, Volkswagen atd.) konečně i Společnost Maxe Plancka umožnila v roce 1997 badatelům ničím nerušený a nadále už necenzurovaný přístup k veškerým archivním dokumentům, a tudíž zahájení komplexního výzkumu vědeckých aktivit napříč vědními obory v její předchůdkyni, ve Společnosti císaře Viléma. Jedním z důvodů, proč k úplnému otevření archivů došlo až po více než padesáti letech, je to, že postupně zemřela řada vážených vědců, učenců nebo manažerů podniků, kteří sice po druhé světové válce prošli denacifikačním procesem, nicméně během války pracovali v různých vědeckých ústavech nebo v průmyslových a bankovních společnostech, jež se přímo či nepřímo podílely na nacistickém řádění. Pro dokreslení můžeme uvést, že Heisenberg byl jedním z těch, kdo působil v denacifikačním procesu a poskytoval dobrozdání i nacistickým vědcům.

Nejnovější publikací k uvedenému tématu je rozsáhlá a fundovaná kniha šestnácti historiků vědy s názvem Společnost císaře Viléma za národního socialismu (2009). Pokud bychom vyzdvihli alespoň jednu skutečnost, ukazuje se, že obludnosti, které byli vědci napříč obory schopni dělat (i za první světové války), nebyly způsobovány, jak by se mohlo zdát, jen strachem a tlakem ze strany nacistického vedení, které vědeckým otázkám nerozumělo, nýbrž vlastní aktivitou a vynalézavostí. Často tedy nacističtí a nenacističtí vědci dokázali být nacističtější než nacističtí pohlaváři třetí říše. Mark Walker, jeden z autorů publikace, uvádí, že se v roce 2004 podařilo získat z ruských archivů a vrátit do Společnosti Maxe Plancka kopie dokumentů, které mají překvapivě zásadní význam pro objasnění komplexní činnosti německých fyziků. Dokumenty byly zabaveny na konci války sovětskou armádou či NKVD v německých ústavech a celá desetiletí o nich nevěděli ani spojenci. Tyto archivní materiály mimo jiné potvrzují, že jaderní vědci v čele s Heisenbergem nijak nesabotovali nebo nebrzdili pokrok při sestrojování jaderného reaktoru a produkci nukleárních zbraní (především skrze plutoniovou alternativu), naopak na uranovém výzkumu až do svého zadržení na konci války úporně pracovali.

Nejnovější výzkumy tedy dosvědčují, že fyzici s nacisty, kteří považovali kvantovou teorii za židovskou, nepraktickou a příliš formální disciplínu, aktivně kolaborovali. Heisenberg sice nebyl členem NSDAP a s nacisty nesympatizoval, nicméně to byl především on, komu se podařilo u nacistů probudit zájem o tuto neárijskou teorii a hlavně je přesvědčit, že ji lze prakticky využít pro sestrojení jaderného reaktoru a atomových zbraní. Do celkové mozaiky o činnosti německých fyziků nám však podle Walkera zbývá doplnit ještě jeden důležitý a stále chybějící dokument, který se týká propočtu kritického množství štěpného materiálu potřebného k sestrojení uranové a plutoniové bomby.

Co se týče nejnovější literatury k Heisenbergově vědeckému životu a angažmá v době nacistického Německa, mohu doporučit detailní a interpretačně vyvážené práce dvou historiků vědy. Tou první je publikace Davida Cassidyho, který na podkladě nových archivních materiálů svoji starší práci z roku 1991 (Neurčitost – Život a věda Wernera Heisenberga) přepracoval a v roce 2009 ji vydal pod názvem Za neurčitostí – Heisenberg, kvantová fyzika a bomba. Kniha je zaměřena především na Heisenbergův život a vědeckou činnost do konce druhé světové války. Publikace historičky vědy Cathryn Carsonové Heisenberg v atomovém věku – Věda a veřejná sféra (2010) se soustřeďuje zejména na Heisenbergův život, jeho veřejné působení, vědu a filosofii v poválečných letech až do jeho smrti.