Kodaň v Londýně

V září 1941 svět zadržoval dech nad obrovským zápasem v Rusku, který se nakláněl ve prospěch německých útočníků. Židé v obsazené Evropě si přišívali na šaty žluté hvězdy a připravovali se na první transporty do neznámého osudu na východě. Nikoli však v Dánsku i nadále řízeném převážně úředníky krále, který se v dubnu 1940 vzdal Němcům bez krveprolití. Niels Bohr, syn patricijské židovské matky, ještě řídil svůj slavný Ústav pro teoretickou fyziku v Kodani. Právě přijal důležitou návštěvu z Německa – svého přítele a spolupracovníka Wernera Heisenberga, nejvýznamnějšího teoretického fyzika z těch, kteří v Hitlerově Německu zůstali. Byla to kritická doba také pro budoucnost atomové energie. Prezident Roosevelt už obdržel Einsteinovy dopisy o možnosti atomových zbraní, ale ani západní spojenci, ani Němci se dosud nerozhodli, zda se je pokusí konstruovat. O čem přišel Heisenberg mluvit s Bohrem poprvé od německé okupace Dánska? Atomové zbraně byly nepochybně na pořadu, ale podstata rozmluv zůstává uchvacující hádankou. Tato hádanka je jádrem Fraynova dramatu.

Hra ve mně vzbudila proud myšlenek a vzpomínek, který daleko přesáhl meze vytyčené dramatickým pravidlem jednoty místa, času a jednání, kterého se Frayn drží. Strohost tohoto omezení je ještě umocněna použitím pouhých tří postav, z nichž dvě dlouze hloubají o dějinách kvantové mechaniky, tedy o předmětu vzdálenějším zdravému lidskému rozumu než který jiný ve vědě. Frayn uvolňuje jeho historickou přesnost jen fiktivní účastí Bohrovy manželky při rozhovorech. Kontrast mezi laickou ženou a oběma muži zabořenými v jejich společném vědeckém světě tak divákům pomáhá v porozumění. Umění všech tří herců se skvěle vyjímá proti pozadí vhodně jednoduché scény.

Překvapující úspěch tohoto stroze intelektuálního kusu, který se už přes rok hraje před vždy vyprodaným hledištěm, svědčí o vysoké úrovni londýnského publika. W. B. Yeats koncem třicátých let napsal, že moderní divadelní publikum je o to podřadnější vůči shakespearovskému, oč shakespearovské vůči řeckému. Při tomto představení jsem měl dojem, že se zmíněný sestup zastavil.

Oba protagonisté dramatu se narodili do intelektuálních vrstev, které tehdy byly v Evropě vlivné a vážené, Bohr r. 1885 a Heisenberg r. 1901. Jejich otcové byli univerzitní profesoři, první fyziologie a druhý byzantských nauk. Niels Bohr se původně proslavil v kopané do takové míry, že populární dánské noviny tiskly v roce 1922 titulky „fotbalista vyhrál Nobelovu cenu“. Uspokojen ve své svrchovaně úspěšné intelektuální vášni, obdivován a milován doma i v zahraničí by byl Bohr prožil dokonalý dánský život, kdyby netrpěl tragickou ztrátou syna.

Génius Wernera Heisenberga se ukázal časně. Proslavil se vědeckými objevy záhy po své dvacítce a Nobelovu cenu dostal, když mu bylo 31 let. Celý život byl německým vlastencem a jeho postavení vůči nacistům nebylo jednoznačné. Tak v červnu 1933 psal židovskému kolegovi (Maxovi Bornovi), že v novém nacistickém státě se „během času nádherné věci oddělí od nenáviděníhodných“. Poněvadž nepřestal přednášet předměty, které nacisté odsuzovali jako „židovskou fyziku“, obzvláště Einsteinovu teorii relativity, štvalo proti němu radikální křídlo nacistického tisku. Heisenbergova matka si na to stěžovala matce Heinricha Himmlera, kterou znala, a poté byla kampaň zastavena. Heisenberg zůstal v Německu. Za války poskytoval hitlerovskému režimu odborné posudky a zabýval se výzkumy pro počínající konstrukci jaderného reaktoru.

V roce 1913 Bohr vymyslel tajemné předpisy pro fyziku atomů, totiž kvantové postuláty. Jeho pozoruhodně úspěšná teorie byla v roce 1926 nahrazena novou kvantovou teorií Heisenberga a Schrödingera. Heisenbergova forma teorie byla fyzikální intuici mnohem vzdálenější než Bohrova. Schrödingerova forma této teorie předpovídala tytéž experimentální výsledky jako Heisenbergova. Schrödinger přitom použil názorných pojmů pole, které na první pohled vypadaly téměř klasicky, což nakrátko zdvihlo naděje filozofických konzervativců, jakými byli Planck a Einstein. Schrödinger sám však brzy dokázal matematickou ekvivalenci těchto dvou forem nové kvantové mechaniky, které se lišily jen jako dva druhy lešení dovolujících smrtelníkům ohmatat si neslýchanou, radikálně novou strukturu světa.

Bohr a Heisenberg si dali za úkol vyložit teorii výlučně ve smyslu pozorovatelných veličin, přičemž zavrhli některé základní pojmy a předpoklady důvěrně známé z klasické fyziky, ne proto, že jsou mylné, nýbrž proto, že nemají smysl. „Kdo neměl při studiu kvantové mechaniky pocit závrati, ten ničemu neporozuměl,“ prohlásil Bohr. Jeho orakulní, filozoficky laděné výroky měly velký vliv na fyziky na celém světě, jakkoliv se vyjadřoval s velkými nesnázemi (což Frayn ve své hře nevyužil). Marně Schrödinger reptal proti „veleknězi v Kodani“: sám věc nedovedl vyložit přesvědčivěji. Bohrův a Heisenbergův výklad kvantové teorie, zvaný výklad „kodaňský“, je dodnes mezi fyziky nejběžnější. V podstatě byl dokončen už před válkou. Hotovy byly také pokusy prokazující štěpení atomových jader, ale až dotud bez průkazu řetězové reakce, která je předpokladem atomové bomby.

Taková byla vědecká situace, když v září 1941 – na vrcholu německých válečných úspěchů – Heisenberg navštívil Bohra. Frayn se pouští do problému jejich rozhovorů několikrát od počátku. Opakování Heisenbergova příchodu přirovnává k známénu Bohrovu zvyku před publikací neustále přepisovat své vědecké rukopisy. Tím ve hře vytváří prostor pro nejistoty a zkreslení ve vzpomínkách obou protagonistů, kteří skutečně popisy rozhovorů během let pozměňovali.

Na alternativní verze rozhovorů obsažené v dramatu se lze dívat také z hlediska velice ezoterického výkladu kvantové mechaniky, který je docela odlišný od kodaňského, i když to Frayn možná ani neměl v úmyslu. V takzvaném „výkladu mnoha světy“ se uskutečňují všechny možnosti obsažené ve stavovém vektoru (ve vlnové funkci) popisujícím protagonisty, ale každá zvlášť v jednom ze souběžných vesmírů, každou událostí se dále štěpících (tyto možnosti by se mohly prolínat právě jen v této hře v divadle Duchess).

Široké spektrum pozdějších výkladů rozhovorů se rozprostírá od Heisenberga nacistického, vyzvídajícího u Bohra, jaký mají u západních spojenců přístup k atomovým zbraním, až k Heisenbergovi moudrému, snažícímu se ustavit všestranné moratorium vědců proti výzkumu atomových zbraní (výklad podporovaný jeho pozůstalou manželkou). Velmi pravděpodobná je Heisenbergova vzpomínka, že Bohr na začátku rozhovoru považoval atomové zbraně za prakticky nedosažitelné. Když slyšel, že Němci považují konstrukci zbraní za možnou, byl tak rozrušen, že nebyl v stavu ocenit Heisenbergovy další vývody proti konkrétní konstrukci zbraní během války.

Jsou i jiné varianty a dodatky dohadů o rozhovoru, ale většina lidí Bohrovi tenkrát blízkých, mezi nimi žáci a spolupracovníci, myslí, že pravdu nikdo nezná. Není ale pochyby, že hluboké přátelství mezi Bohrem a Heisenbergem, jedno z nejplodnějších v dějinách vědy, tímto rozhovorem navždy skončilo.

Místo abych se zbytečně přebíral v dohadech, povedu příběh o krok dál přes meze děje ve Fraynově hře. Během roku po návštěvě u Bohra se Heisenberg ve svých odborných expertizách německým úřadům vyslovil proti projektu konstrukce atomových zbraní v časovém měřítku současné války. Dal jim výsledek mylného nepříznivého výpočtu, v němž je kritická masa nesnadno koncentrovatelného štěpného materiálu přeceněna. Je dodnes neznámo, zda předpokládaná chyba ve výpočtu byla úmyslná, náhodná či freudovská. Heisenberg sám tento bod nikdy nevyjasnil.

Bohr unikl z Dánska do Anglie r. 1943, a rok nato už přispíval ke konstrukci první atomové bomby v Los Alamos. Řediteli laboratoře Robertu Oppenheimerovi vyprávěl o rozhovorech s Heisenbergem v roce 1941 tak, že zvětšil obavy západních spojenců, že atomová bomba bude mezi „odvetnými zbraněmi“, jimiž tehdy Hitler vyhrožoval. Tím Bohr asi bezděky zvýšil naléhavost amerického atentátu na svého přítele W. Heisenberga, který byl nejpravděpodobnějším adeptem na ředitele německého projektu atomové bomby.

Vybraný atentátník Moe (Morris) Berg byl vynikajícím znalcem jazyků a slavným hráčem baseballu. Americký Office of Strategic Services (OSS, předchůdce CIA) objevil, že Heisenberg občas v neutrálním Curychu navštěvuje seminář švýcarského fyzika Paula Scherrera. Tak se stalo, že v prosinci 1944 Berg seděl v Scherrerově semináři s nabitou pistolí v kapse a s osudovou pozorností sledoval Heisenbergův příspěvek. Od OSS měl instrukci Heisenberga zastřelit, kdyby měl z jeho slov dojem, že pracuje na atomových zbraních. Berg protrpěl přednášku o ezoterickém tématu S-matice. Psal si přitom poznámky o svých dojmech a myšlenkách a občas se jeho oči setkaly s Heisenbergovými. Odlehlá, abstraktní matematika předmětu nenašla v mysli velkého baseballisty spojení s atomovou bombou. Berg tedy nechal Heisenberga naživu a večer se s ním setkal ve společnosti. Tato pozoruhodná historka je detailně popsána v knize T. Powerse „Heisenbergova válka“.

Nedbalost německých bezpečnostních orgánů zdá se být překvapující. V kritických válečných okolnostech nechali Heisenberga bez dohledu a ochrany jak v Kodani r. 1941, tak v Curychu r. 1944. Je však třeba uvážit, že Heisenbergův génius sice v představách západních spojenců vrhal velký stín na tehdejší obraz vědeckých závodů, ale ve skutečnosti byl Heisenberg z práce na prioritních německých válečných projektech vyřazen. Z velké části se o to zřejmě zasloužil svou vlastní poradní činností.

Heisenberg svou opozici vůči německému projektu atomové bomby odůvodňoval výlučně praktickými, technickými nesnázemi, podobně jako o desetiletí později Oppenheimer oponoval americkému projektu vodíkové bomby. Hlubších morálních či politických motivů se lze jen dohadovat. Nicméně je faktem, že zatímco Bohr přispěl k atomovému bombardování Hirošimy, Heisenberg se ničím takovým nezabýval. Větší část minulého půlstoletí se lidstvo třáslo pod akutní hrozbou osudu Hirošimy, zatímco smrtelná nebezpečí a osudová rozcestí druhé světové války pomalu přecházela do dějin. Myslím, že to je důvod pozvolné změny v poměrném oceňování lidského formátu obou mužů, obzvláště mladšími ročníky studentů, ve prospěch Heisenberga – dokonce i v Bohrově Dánsku.