Holocén

Recenze (Vesmír 91, 305, 2012/5) autorovi Neklidných časů vytýká, že na s. 114–115 píše, že „se naše území ukazuje jako značně klimaticky nestabilní a tím, že i poměrně malé změny mohly mít dalekosáhlé důsledky“, zatímco se na s. 240 dočteme, že „v Čechách mají přírodní krajinné procesy navrch oproti kulturním díky přirozenému a vyrovnanému holocennímu klimatu“. Když si uvědomíme, že holocén je období, v němž žijeme, a momentálně nám hrozí klimatická změna, bude jistě namístě podívat se na tento rozpor blíže.

Předem můžeme říci, že autor Neklidných časů má v obou případech pravdu, neboť celý rozpor spočívá jen v tom, v jakém rámci holocén hodnotíme:

• V rámci světového klimaticko-sedimentačního cyklu kvartéru se holocén projevuje jako teplý výkyv s rychlým až strmým vzestupem teploty v rané fázi, ten pak vrcholí v klimatickém optimu a posléze mírně klesá až k počátku dalšího ochlazení, jak je to běžné v kterémkoli interglaciálu. V tomto sledu lze sice rozlišovat právě zmíněné fáze, ty však víceméně plynule přecházejí do sebe.
• Jak je to ale s malými změnami a jejich dalekosáhlými následky? V tomto případě Pokorný jen potvrdil poznatek, který kdysi uveřejnil klasik polyglacialistického systému Wolfgang Soergel ([4], str. 135), když zdůraznil, že výkyvy kvartérního podnebí se nejvýrazněji projevují ve střední Evropě.

Pokud jde o dílčí fáze holocénu, je třeba brát ohled na charakter příslušných sedimentů, přesněji na jejich vývoj (facii). Jde-li o usazeniny vznikající ve vodním prostředí – ve facii limnicko-palustrické, která kdysi sehrála hlavní roli v členění holocénu [1], lze sice sledovat i jemné detaily, není to však vhodné prostředí pro zachování stop některých výrazných výkyvů nebo událostí (events), jako jsou třeba náhlé vysušení před neolitem doložené ostrou hranicí pěnitcových¹⁾ horizontů v jeskyních a převisech (Vesmír 91, 235, 2012/4), skalní řícení na sklonku bronzové doby spojené se vznikem hrubých volných sutí, fáze hloubkové eroze na rozhraní staršího a středního holocénu i eroze následující po zmíněném skalním řícení, která v mnohých oblastech znamená i konec tvorby pěnovcových ložisek (tufa decline). Podobně i terestrické půdy pohřbené v pěnovcových souvrstvích odpovídající suchým výkyvům, které běžně obsahují keramiku z rozhraní doby bronzové a železné.

Pozoruhodná je zejména koncentrace těchto rušivých jevů (řícení, vysušení, eroze) z konce bronzové doby, kterou popsal již německý archeolog Günther Smolla [3] pod úderným názvem Klimasturz (klimatický zlom, climatic break) a která je známá z mnoha míst v pahorkatinách střední Evropy, což vedlo zčásti i k návrhu, jejž předložil Klaus-Dieter Jäger [2] světovému kongresu INQUA v USA, aby pojem subboreál klasického skandinávského členění holocénu byl omezen jen na toto klimaticky nevyrovnané období, jímž se definitivně uzavírá klimatické optimum středního holocénu a nastupuje zhoršení podnebí holocénu mladšího.

Je třeba zdůraznit, že všechny tyto jevy se nejvýrazněji projevují právě v terestrických a karbonátových uloženinách teplých pahorkatin střední Evropy a že byly nejen uveřejněny v mezinárodních publikacích, ale i představeny na řadě míst v terénu při exkurzích Holocénní komise INQUA a na řadě konferencí. Nicméně v současnosti se dočkaly stejného osudu jako pěnitec nejspíše proto, že jejich výzkum vyšel z módy jakožto primitivní metoda, která není na výši současné vědy.

Z toho, co jsme probrali, je zřejmé, že napsat přehlednou historii holocénu i na tak malém území, jako je naše domovina, není nijak jednoduchý úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vývoj holocénu totiž obráží krajinnou i stanovištní diverzitu, které u nás dosahují značně vysokého stupně, jak vyplývá ze srovnání různých krajin ležících třeba v přímém sousedství. Zcela jinak se projevoval na plošině Krušných hor než v lounském Středohoří, ale i v Českém krasu ve srovnání s Českým rájem nebo s řadou krasových území Slovenska; stejně tak mezi Polabskou nížinou a Podunajím. Ve všech těchto územích si sice zachoval určité základní společné rysy, ale jinak se lišil stejně, jako se tato území odlišují v současnosti.

Ve srovnání s cizinou, zejména vzdálenější, je tento protiklad ještě daleko výraznější, a to by mělo být bráno v potaz při aplikaci zahraničních poznatků v našich poměrech, což se dnes dosti běžně děje. Podobně jako se před nedávnem vnucovalo využívání co nejvíce sovětských dat, dnes se neúměrně preferují poznatky z anglosaského světa. Ne že by měly nízkou úroveň, ta bývá na výši doby, ale k řešení našich problémů mnoho neřeknou, jelikož vycházejí ze zcela odlišného přírodního prostředí. Přitom ve středoevropské literatuře se nachází množství údajů, často již z počátků 20. století, které se týkají stejných problémů, jaké máme u nás – třeba zmíněný Klimasturz profesora Smolly, pohřbené půdy v pěnovcích nebo erozní fáze. Jejich citace a využití však jaksi nezapadají do dnešního módního trendu.

Vraťme se k autorovi Neklidných časů. Ten se snažil čtivou a přístupnou formou seznámit širší okruh zájemců se základními rysy poledové doby a jako příklady vybíral výzkumy, na nichž sám měl podíl a hlavně osobní zkušenost. Že mu při tom nezbylo místo na různé drobnosti, třeba i důležité, není v rámci zaměření jeho díla podstatné. Jeho pohled na holocénní dění je i tak velkým přínosem k hlubšímu pochopení geologického období, které prožíváme.