Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nedokončené příběhy

Petr Pokorný: Neklidné časy Dokořán, Praha 2011, 370 stran, doporučená cena 499 Kč, ISBN 978-80-7363-392-9
 |  3. 5. 2012
 |  Vesmír 91, 305, 2012/5

Neklidné časy mají velký potenciál být zajímavou publikací seznamující veřejnost s vývojem středoevropské přírody a krajiny. Pohled z rozmezí několika oborů, přinejmenším botaniky, archeologie, paleoekologie a geologie, je pro takový záměr výbornou volbou. Dlouholetá zkušenost v oboru paleoekologie a psaní přímo z nitra osobního nadšení pro věc dává textu nemalý náboj. Pojetí Petra Pokorného je nové hlavně tím, že umožňuje nahlédnout do zákulisí vědecké práce včetně pohledu na vývoj vědeckého poznání v oblasti kvartérní geologie. Co se běžně lidem jeví jako nezvratná, protože vědecká fakta, můžeme v Neklidných časech lépe vnímat jako neustále se vyvíjející a měnící se proces poznání minulosti naší přírody. Na knize jsou příjemné atraktivní fotografie mnohdy obohacující text spolu s malým samostatným vyprávěním. Předností je jistě i odvaha a lehkost, s jakou je autor schopen tvořit příběhy. Svou odvahu sám zdůvodňuje tím, že bez ní by kniha byla samé „pravděpodobně“ a „možná“. To je v principu sympatický a pochopitelný přístup, zavazuje však autora k poctivosti v nakládání s vědeckými fakty.

Dostát tomuto předpokladu se autorovi vesměs daří u přírodovědných kapitol, v pasážích spojených s archeologií však jeho vyprávění nejednou stojí na nepodložených tvrzeních. Řekněme, že volnější zacházení s prameny se dá přijmout u subjektivně laděných popularizujících esejů. Petr Pokorný si ale v Neklidných časech nesporně klade vyšší laťku. V předmluvě nabízí dva možné způsoby, jak se na knihu dívat, a sice jako na soubor vědeckých esejů, nebo jako na učebnici historické ekologie. Nejasný žánr je základní slabinou textu. Přesto je jisté, že publikace má směřovat spíš ke studentům středních a vysokých škol, k pedagogům, vědecké komunitě atd., v žádném případě to není laciné nedělní čtení; korektnost v práci s vědeckými fakty by proto měla být pro autora závazná.

Neklidné časy by nepochybně potřebovaly ještě zrát. Na mnoha místech je text zjevně nepropojený, informace se opakují, jinde chybějí argumenty, místy se objevují protichůdná tvrzení. Většinu věcných chyb lze připsat na vrub netrpělivosti autora při práci s rukopisem, což je u tak ambiciózního díla škoda.

Poznámky k věcnému obsahu

Při čtení Neklidných časů nelze přehlédnout proměnlivou kvalitu textu. Místy nás naprosto vtáhne, má výborný spád, překvapuje jak formou, tak zevrubným a zajímavým zpracováním tématu. To je příklad první kapitoly o vývoji kvartérní vědy, části kapitoly čtvrté (s. 99–110) o podobě glaciální krajiny, kapitoly šesté o mezolitu, kapitoly sedmé o řekách nebo kapitoly deváté o pralesích. O to víc překvapí kapitoly, kde je text zjevně nedotažený. Obsah kapitoly čtvrté o vývoji vegetace na našem území (s. 117–123) se do značné míry opakuje v kapitole dvanácté o vývoji jednotlivých biotopů. Nedbalá práce s textem vede k protikladným tvrzením, kdy např. autor na s. 114–115 píše, že „se naše území ukazuje jako značně klimaticky nestabilní s tím, že i poměrně malé změny mohly mít poměrně dalekosáhlé důsledky“, zatímco na s. 240 se dočteme, že „v Čechách mají přírodní krajinné procesy navrch oproti kulturním díky přirozenému a vyrovnanému holocennímu klimatu“. Nedodělaně působí i kapitola o metodě. Příkladem nechť je několik odstavců, po jejichž přečtení zůstává čtenář zmaten. Na s. 66 se pomocí názorného příkladu dozvíme, že běžné procentuální vyjádření pylových dat může vést k značným dezinterpretacím výsledků. Následuje pasáž o alternativách procentických pylových diagramů. Odstavec ovšem končí poněkud nelogicky tvrzením, že zkreslení interpretace u procentických diagramů je vlastně dost malé, a tak stále mnoho pylových analytiků používá procentické diagramy.

Celý odstavec na s. 68 o metodách modelování krajiny na základě pylových dat je vágní, čtenář se nedozví nic konkrétního. Z textu především nevyplývá základní informace, a sice proč se tyto metody vůbec rozvíjejí, v čem předčí tradiční způsob interpretace pylových diagramů.

Na s. 71 se dozvíme, že pylová data mohou svádět k interpretaci krajiny jako zalesněnější, než jaká byla ve skutečnosti. Soubory fosilních měkkýšů naproti tomu odhalí nezalesněná místa, protože u pylových a malakologických dat je odlišná tafonomie. Vysvětlení tohoto pojmu autor ukazuje na příkladu s houskami v opuštěné domácnosti. Čtenáři se však nedovědí, jak se tafonomie malakologických a pylových dat liší. Kdo nenavštěvoval přednášky Vojena Ložka ani nečetl jeho publikace, ten si tyto informace na základě příkladu s houskami těžko doplní.

Zvláštním případem jsou kapitoly spojené s archeologií, v nichž autor nejednou staví své vyprávění na sporných anebo přímo mylných předpokladech. Řada zásadních interpretačních nepřesností je např. v kapitole Kolaps v Boiohaemu a konec Keltů ve střední Evropě (s. 306–308). Z autorova textu vyplývá, že „civilizační vymoženosti“ byly Keltům dopřány až v 1. století př. n. l. Přitom zakládání aglomerací (zejména neopevněných emporií), zavedení produkce mincí, inovace v hospodářství atd. vznikly mnohem dříve, zpravidla se zaváděly od 3. století př. n. l., a některé inovace (např. železné zemědělské nástroje) ještě dřív. Také se nedá nijak dokázat, že „opevnění na některých oppidech byla pobořena následkem válečných střetů s Germány“; takové tvrzení nemá nikde oporu, a je proto v podstatě nepřípustné. Věta, že „hradby oppid u nás byly přestavovány technikou převzatou od západoevropských Galů“ (s. 306), odkazuje na obrázek murru gallicu, který je sice západním typem hradby, ale na naše území nikdy nedorazil (nejvýchodněji je na oppidu Manching v Bavorsku). Autorova interpretace rozsáhlých opevnění jako refugií také není ničím podložená a sporné je i tvrzení, že keltské obyvatelstvo „přijalo dobrovolně nebo pod nátlakem novou germánskou kulturu“. Události druhé poloviny 1. století př. n. l. jednoduše nelze takto přímočaře interpretovat bez jakékoliv opory v datech.

Autorova práce s archeologickými prameny je velice diskutabilní také v kapitole desáté, která vychází ze série map zobrazujících hustotu datovaných archeologických nálezů (s. 244–253). V úvodu kapitoly je sice uvedena povaha archeologických dat (s. 241), nicméně celý navazující text vychází z předpokladu, že na archeologických mapách sledujeme skutečné změny v osídlení. Tyto mapy přitom neukazují prostorovou dynamiku osídlené a neosídlené krajiny. Ukazují prostorové rozložení momentálně známých rozpoznaných projevů minulé sídlištní činnosti. Ve skutečnosti nemusí jít o dekolonizace a rekolonizace území; tento obraz může být například výsledkem změny chování obyvatel na určitém území (např. změna symbolických systémů), která ovlivní možnost zachycení jejich sídlištní aktivity archeologickými metodami. Nepochopení obsahu archeologických map vede nutně také k jejich nesprávnému výkladu.

Sice marginální, ale zato typickou ukázku autorovy práce s archeologickými daty najdeme u fotografie předmětu popsaného jako „dětské chrastítko z období stěhování národů ze Žiželic, vyrobené ze stříbrného drátu a skořápky vlašského ořechu“ (str. 132). Ve skutečnosti je tento předmět opaskový závěsek, snad amulet, z bohatého hrobu ženy z poloviny 4. stol. n. l. (doba římská). Vlašský ořech byl do závěsku vpraven zřejmě při přípravě nové expozice žateckého muzea koncem třicátých let 20. století jako náhrada za původní organickou hmotu bez jasného určení.

V uvedených příkladech Petr Pokorný neodhaduje meze svých schopností v oboru, který mu není vlastní. Jako dlouholetý pracovník Archeologického ústavu přitom mohl velmi snadno zvolit cestu mezioborové spolupráce a konzultace svých závěrů.

Poznámky k etickým problémům publikace

Největší diskusi by však měly Neklidné časy vzbudit na poli autorské etiky. Příkladů překračování etických pravidel je v knize nepříjemně dlouhá řada: autor začleňuje do svého textu pasáže z publikací jiných autorů či neuvádí spoluautory již publikovaných statí, vesměs nezmiňuje vedoucí archeologických výzkumů, odkud čerpal materiál k práci. Nejvážnější je použití cizích, dosud nepublikovaných výsledků. Podrobněji se vyjádříme k případu, který se týká jedné z pisatelek recenze.

Jak už jsme uvedli, v desáté kapitole vychází Petr Pokorný z archeologických map. Tyto mapy jsou autorskou prací D. Dreslerové, která k jejich publikaci v Neklidných časech nedala svolení, resp. o to nebyla ani požádána. Jejím záměrem naopak bylo použít mapy k řešení otázek měnící se intenzity lidského vlivu na krajinu a příčin pozorovaných prostorových posunů sídelních aktivit; hypotézy měly být testovány pylovými modely. Pokud někdo bez vědomí jiného autora uplatní jeho dosud nepublikovaný výsledek, získá nejen právo priority, ale podstatně omezí možnost další publikace těchto dat, a to především v recenzovaném časopise, což je dnes považováno za klíčový výsledek badatelské práce. Tam je autor povinen souhlasit s etickým kodexem časopisu. Stvrzuje tím mimo jiné to, že výsledky nebyly dříve vcelku ani zčásti nikde publikovány. Po zveřejnění v Neklidných časech už použité materiály takto plně originálními daty nejsou. Mezi další etické přehmaty Petra Pokorného patří necitovaní spoluautoři textů převzatých z publikací, kde Petr Pokorný nebyl jediným autorem.

Týká se to např. rozsáhlých pasáží z publikace Archeologie pravěkých Čech (Kuna a kol. 2007) v kapitole 4 nebo popisu výzkumů na Vladaři (Chytráček M. – Danielisová A. – Pokorný P. et al. 2012). V pasáži Na okraj v kapitole 11 se objevuje odstavec (s. 306) převzatý z článku A. Danielisové (2011) bez uvedení citace.

Anonymní zůstávají i vedoucí archeologických výzkumů, dokonce často ještě nepublikovaných: výzkum Kolína vedla R. Šumberová (s. 127), Roztok M. Kuna (s. 193), Jistebska P. Šída (s. 211). Na výzkumu jezera Švarcenberk se archeologicky podíleli P. Šída a O. Chvojka a další. Na hradišti Vladař (s. 269–305) vedli archeologický výzkum M. Chytráček, A. Danielisová, L. Šmejda a další. Zveřejnění autorství by si rozhodně zasloužila i M. Hajnalová, která modelovala pomocí Brysonova archeoklimatického modelu a meteorologických dat z pražského Klementina průběh potenciální evapotranspirace a srážek na obr. 39 (s. 114). V knize většinou zůstává utajeno i jméno instituce, která dané terénní výzkumy prováděla, popř. která uchovává dokumentaci ve svých archivech. Tento fakt zaráží o to více, že je to instituce, která autorovi po řadu let umožňovala vědecky pracovat, a to i na referované publikaci.

Závěrem

Poznámky k věcnému obsahu Neklidných časů nemění nic na skutečnosti, že se na trhu objevila kniha plná zajímavých informací, která má potenciál nejen potěšit, ale i vzdělat. Pro studenty přírodovědných oborů mohou Neklidné časy snad posloužit i jako učebnice, u níž se rozhodně nebudou nudit. Za práh přírodovědy je ovšem nutné se pouštět opatrně. Studentům archeologie, doufejme, kritické myšlení v tomto směru nechybí. Poměrně velká řada chyb a celkový dojem nepropracovanosti textu vesměs čtenáři nebrání v získání informací, u informovanější části veřejnosti však takový text zbytečně budí nedůvěru.

Jednoznačné odmítnutí vyjadřují autoři této recenze vůči všem případům porušování etických pravidel vědecké práce, které se v Neklidných časech objevily. Otázkou zůstává motivace Petra Pokorného k tak smělému zacházení s daty jiných badatelů, kteří se po vydání Neklidných časů cítí oprávněně poškozeni. Petr Pokorný není žádný začátečník, ve vědeckém prostředí se pohybuje dlouhou řadu let. Pod jeho vedením již navíc vyrostlo několik odborníků a bylo by dobré, aby badatel takových odborných kvalit byl příkladem nejen v odborném, ale i v lidském rozměru vědecké práce. Opomíjení etických pravidel může diskreditovat i výborné vědce a pachuť nedůvěry tak bohužel aktuálně zasahuje i Neklidné časy.

Literatura

Danielisová A.: A pak se potichu vytratili… Zánik keltské civilizace v Čechách z pohledu archeologie, in: Bárta M. – Kovář M. (eds.): Kolaps a regenerace, cesty civilizací a kultur. Academia, Praha 2011, s. 107–137

Chytráček M. – Danielisová A. – Pokorný P. et al.: Vzestupy a pády regionálního mocenského centra. Přehled současného stavu poznání pravěkého opevněného areálu na Vladaři v západních Čechách. Památky archeologické CII (v tisku)

Kuna M. a kol.: Archeologie pravěkých Čech 1 – Pravěký svět a jeho poznání. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., Praha 2007

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Krajinná ekologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorech

Dagmar Dreslerová

Alžběta Danielisová

Petr Kuneš

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné