Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Peruánské proměny

Půl století rozvoje a přírodních katastrof
 |  6. 12. 2012
 |  Vesmír 91, 702, 2012/12

Snad každý z nás zažil pocit, kdy se s odstupem času vrátil na „stará známá“ místa a objevoval, co všechno se změnilo. Většinou s radostí poznáváme, co zůstalo stejné jako v našich vzpomínkách a často s rozčarováním nebo s rozpaky sledujeme změny, které mohou být k lepšímu, ale nezapadají do stereotypu naší paměti, a tak je považujeme za „nebezpečné“. Díky studiu a navazující spolupráci s doc. Vítem Vilímkem z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze jsem se od roku 2003 podíval 9krát do Peru. Téměř vždy jsem navštívil Machu Picchu a okolí Cuzka stejně jako pohoří Cordillera Blanca s nejvyšší peruánskou horou Huascaránem (6768 m n. m.). Roční odstupy pracovních cest umožnily citlivě vnímat změny a zároveň nevymazaly z paměti detaily z předchozích pobytů. Navíc bylo možné využít bohatého Archivu H + Z v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde jsem získal historické fotografie pánů Hanzelky, Zikmunda a Ingriše z jejich cest po Peru. Naskytla se tak vzácná příležitost porovnat, jak vypadají některá peruánská města a krajina s odstupem více než 50 let.

Peru je země s velmi bohatou historií, která za posledních 50 let prožila období levicových vlád, Fujimoriho neoliberalismu a řádění teroristů Světlé stezky, až se konečně v posledních letech dopracovala ke stabilní demokratické vládě. S tím je spojen i ekonomický růst, kdy podle Světové banky od roku 2002 rostlo HDP minimálně o 4 % a v posledních dvou letech o více než 6 %. Peru je zároveň země sužovaná celou řadou nebezpečných přírodních procesů. Mezi nejničivější patří zemětřesení nebo silné deště a jimi vyvolané povodně a sesuvy svahů v době výskytu anomálie El Niño.1) Méně dramatickým, ale stejně nebezpečným je ústup horských ledovců, který se nejvíce projevuje v nejzaledněnějším tropickém pohoří na světě – v Cordillera Blanca. Mizející ledovce mohou způsobit nedostatek vody nejen pro obyvatele hor, ale i pro ambiciózní zemědělské projekty v pobřežní poušti. Mohlo by se tedy zdát, že v takovémto prostředí nezůstane během delšího časového úseku kámen na kameni.

V některých oblastech to je pravda. Typickým příkladem může být město Huaraz, které bylo z velké části zcela zničeno zemětřesením o síle 7,7 stupně Richterovy stupnice 31. května 1970. Dokládá to např. i srovnání s fotografiemi E. Ingriše z r. 1961 (obr. 1a, 1b). Je na nich vidět západní strana hlavního náměstí a katedrála. Všechny původní stavby byly zničeny a jsou postupně nahrazovány. Původní koloniální charakter Huarazu dosvědčuje jedna jediná ulice, která zůstala z větší části ušetřena. Katedrála není zcela dostavěna ani do dnešního dne. Naopak schopnost rychle stavět dokázaly za posledních 10 let starostové tohoto asi 90tisícového města na příkladu prostranství hlavního náměstí. To bylo během této doby přestavěno nejméně třikrát. Od nudné plochy s nefunkční kašnou přes kuriózní umělý pahorek, na jehož vrcholu stála dosti nepovedená socha Ježíše. Místní lidé mu kvůli neúměrně velkým rukám svěšeným podél těla přezdívali „brankář“. Dnes má náměstí již několik let stejný vzhled, s kašnou a udržovanými záhony květin. K drastickým změnám však dochází i nad městem vysoko v horách, bez přímého zásahu člověka. V důsledku mizení ledovců se výrazně zvětšují morénami hrazená jezera (jezero Palcacocha nad Huarazem zvětšilo svůj objem během posledních 40 let více než 7krát)2) a zároveň ustupují ledovce, které v období sucha (květen–září) představují zásobu vody (obr. 2). Od r. 1970 do současnosti se snížila plocha horských ledovců až o 120 km2 (asi o 15 %) a za stejnou dobu vzniklo přibližně 50 nových ledovcových jezer. Symbolem ústupu horských ledovců v Cordillera Blanca je ledovec Broggi (5250 m n. m.), který mezi lety 1948–2003 ustoupil o 895 m a dnes již prakticky neexistuje. Významný ústup ledovců dokumentuje práce Byerse,3) porovnávající současný stav s fotografiemi rakouských geografů pořízených na konci čtyřicátých let. Povzbudivou zprávou Byersových výzkumů je, že za stejnou dobu nedošlo k úbytku horských lesů tvořených původními stromy rodu Polylepis, na kterých je závislá celá řada endemických ptačích druhů Cordillera Blanca.

Trochu jiný obrázek naznačují srovnávací fotografie z centra bývalé incké říše – Cuzca a jeho okolí. Přestože bylo Cuzco také postiženo ničivým zemětřesením v květnu roku 1950, podařilo se poničené katedrály a domy rekonstruovat. Také při návštěvě některých městeček v „posvátném údolí“ řeky Urubamby se alespoň na první pohled zdá, že se zde zastavil čas. Domy, ulice i náměstí často mají incké základy a urbanistický plán historických částí měst se tak výrazně nezměnil několik staletí. Srovnávací fotografie z Pisacu, který dodnes hlídá rozsáhlý komplex incké pevnosti pravděpodobně z 15. století, toto tvrzení dobře dokumentují. Na místním proslaveném trhu najdeme stejně jako E. Ingriš dřevěný kříž na podstavci i jeden z původně dvou rozložitých stromů. Idylu neměnnosti ruší hustě natlačené a plachtami přikryté stánky prodavačů, mezi nimiž se prodírají davy turistů. Podobně statickým dojmem působí i fotografie pevnosti Ollantaytambo (obr. 4), ale v tomto případě zdání jednoznačně klame. Ollantaytambo je nejdynamičtěji se rozvíjející místo, které jsem v Peru poznal. Klid malého městečka ležícího v samém konci posvátného údolí dříve narušovaly jen organizované návštěvy incké pevnosti a nevelký počet turistů využívajících nejlevnější večerní vlakový spoj na Machu Picchu. Ti měli k dispozici jen několik málo skromných restaurací a neuvěřitelně pomalý internet v místním muzeu. Každý gringo na náměstí vyvolával zájem místních obyvatel. Přibližně během čtyř let (2004–2008) se Ollantaytambo stalo frekventovanou dopravní křižovatkou na cestě mezi Machu Picchu a Cuzcem. Malebné náměstíčko prakticky celý den zaplňují auta cestovních kanceláří, u rozšířeného vlakového nádraží čekají na turisty desítky taxíků a autobusů, které je dovezou přímo do Cuzca. Ve městě, kde většina domů stojí na inckých základech, vyrostly nové restaurace, komfortní penziony a k dispozici je několik velmi dobře vybavených internetových kaváren. Všechen tento ruch zcela potlačil barevnost ponč a bizarnost tradičních klobouků Indiánů, kteří tudy projíždějí do svých osad roztroušených vysoko v okolních horách.

Hektickému ekonomickému rozvoji nelze uniknout ani na kodrcavé železnici do obce Machu Picchu (dříve Aguas Calientes). Zatímco E. Ingriš zachytil během své návštěvy na začátku šedesátých let romantickou parní lokomotivu, dnešní realita patří moderním dieselovým strojům a luxusnímu spoji Hiram Bingham nadnárodní společnosti Orient- Express Hotels Ltd. Ta už ale také není jedinou společností provozující vlaky na této trati a musí se potýkat s konkurencí dalších dvou firem.

Samotná incká zřícenina Machu Picchu je překotných změn zatím ušetřena. Srovnávací fotografie ukazují téměř neviditelnou práci archeologů a památkářů, kteří neustále opravují a rekonstruují incké stavby (obr. 3). Doslova kámen po kameni rozebírají zdi a stěny domů a pak je ve stejném pořadí opět vracejí zpět. Na fotografiích nacházíme z vědeckého hlediska důležité informace o místech opakovaného vzniku sesuvů, které by mohly velmi dobře posloužit při plánování rozvoje oblasti. Důsledky ztráty historické paměti ukazuje případ přečerpávací elektrárny Machu Picchu, která byla r. 2002 zčásti zničena sesuvem (obr. 5). Ten vznikl na úplně stejném místě jako sesuv patrný na fotografii Hanzelky a Zikmunda z r. 1949. Dalším důležitým svědectvím historických fotografií je, že poškození zdí nejdůležitějších chrámů v okolí posvátného náměstí na Machu Picchu se s největší pravděpodobností v současné době nezhoršuje (obr. 6). Zdi byly zřejmě poškozeny již mnohem dříve, možná za to mohly chyby v jejich založení. Velká část staveb na Machu Picchu totiž stojí na uměle vytvořeném, pečlivě upraveném a zarovnaném povrch, který Inkům umožnil budovat v místech strmých skalních stěn a chaotických akumulací velkých balvanů.

Naše paměť je vybíravá, a tak se nám často zdá minulost přitažlivější než současnost. Fotografie jsou nesmlouvavé a každý na nich může objektivně najít desítky rozdílů a podobností. Jejich svědectví tak může být velmi důležité pro správné vnímání minulosti, a tedy i hodnocení přítomnosti. Ale ani fotografický papír nedokáže zachytit ty nejdůležitější změny – proměny lidí, jejich touhy a obavy, které mají často zásadní vliv na vývoj prostředí, kde žijí.

Poznámky

1) Klimeš J., Vilímek V.: Dochází horským bohům trpělivost? Vesmír 89, 364, 2010/6.

2) Vilímek V., Zapata M. L., Klimeš J., Patzelt Z., Santillán N.: Influence of glacial retreat on natural hazards of the Palcacocha Lake area, Peru. Landslides 2, 107–115, 2005/2.

3) Byers A. C.: Contemporary landscape change in the Huascarán National Park and Buffer Zone, Cordillera Blanca, Peru. Mountain Research and Development 20, 52–63, 2000.

ARCHIV H + Z, MUZEUM JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZLÍNĚ

Archiv H + Z vznikl díky dlouholetým osobním kontaktům Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda s etnografem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně PhDr. Karlem Pavlištíkem. Rozsáhlý a dosud neuzavřený osobní fond Hanzelky a Zikmunda pochází převážně z jejich cesty Evropou, Afrikou a Latinskou Amerikou v letech 1947–1950 a Asií, Oceánií a rozlehlým územím bývalého SSSR v letech 1959–1964. Novou etapu rozvoje archivu charakterizuje soustřeďování osobních fondů cestovatelů z druhé poloviny minulého století, jejichž aktivity a dílo souvisí s prací inženýrů Hanzelky a Zikmunda. V roce 2001 byl přivezen ze Spojených států osobní fond Eduarda Ingriše, který z popudu J. Zikmunda darovala Muzeu jihovýchodní Moravy paní Nina Ingrišová. Zvláštní a cennou součástí tohoto fondu je část pozůstalosti českého spisovatele, cestovatele, diplomata a botanika Dr. Jana Havlasy. V roce 2002 věnovala Helena Šťastná, účastnice africké expedice Marie a Stanislava Škulinových z r. 1946–1950, archivu vynikající fotodokumentaci a kolekci pohlednic. Fondy uložené v Archivu H + Z jsou využívány pro studium, výstavy, publikace a nová vydání knih i filmů a jsou přístupná široké badatelské veřejnosti.

Archiv H + Z obsahuje asi 200 běžných metrů písemností (korespondence, notový archiv, rukopisy reportáží a knih, deníky), knihy (cestopisy, atlasy, slovníky), mapy, gramofonové desky, magnetofonové pásky, filmy, fotografie (asi 160 000 ks), trojrozměrné předměty. Fond H + Z má podrobný inventář. V digitální podobě je k dispozici fotoarchiv E. Ingriše a J. Havlasy, fotoarchiv H + Z je digitalizován průběžně. Zvukové a filmové nahrávky jsou také digitalizovány. Archiv je uložen v depozitáři a po dohodě je badatelům připraven materiál ke studiu.

CESTOVATELÉ HANZELKA , ZIKMUND A INGRIŠ V PERU

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund strávili v Jižní Americe dva roky (od 6. 7. 1948 do 7. 9. 1950). Procestovali Argentinu, Paraguay, Brazílii, Uruguay, Bolívii, Peru, Ekvádor, Kolumbii, Panamu, Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Salvador, Guatemalu a Mexiko. Kromě propagace vozu Tatra 87 filmovali a fotografovali přírodu, architekturu a běžný život místních obyvatel. Výsledkem bylo několik stovek novinových reportáží, jeden celovečerní film a čtyři cestopisy.

Eduard Ingriš strávil v Jižní Americe, kde se usadil v Peru, 14 let. Během této doby procestoval několikrát téměř celý kontinent. Plavil se po Amazonce a jejích přítocích, podnikl několik výstupů v Kordillerách (sopka Misti, Huascarán, Machu Picchu atd.). Dvakrát se plavil na voru z Peru do Polynésie. Při svých cestách fotografoval a filmoval. Výsledkem je několik tisíc fotografií a několik desítek filmů, z nichž tři jsou celovečerní.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geografie

O autorech

Jan Klimeš

Magdalena Preiningerová

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné