Dochází horským bohům trpělivost?

V roce 2000 jsme zahájili výzkumné práce na Machu Picchu (Vesmír 81, 215, 2002/4), abychom ověřili, do jaké míry památku ohrožují sesuvy přímo v jejím areálu. Kromě toho, že stále sledujeme původně založená měření, abychom měli k dispozici reprezentativní výsledky, začali jsme pracovat i v okolí areálu. Nejdříve jsme se zaměřili na sesuvy na svazích blízko jediné přístupové trasy (Binghamovy cesty) a poté i v okolních horských údolích. Chtěli jsme dobře poznat vývoj reliéfu v oblasti, abychom mohli správně interpretovat výsledky měření přímo z areálu Machu Picchu. Dalším důvodem ovšem byly také projevy přírodních ohrožení, s nimiž jsme se postupně setkávali.

Urubamba v těchto místech vytváří sevřený kaňon se strmými až kolmými stěnami v meandrech zařízlých v granitových horninách. Na tuto erozní základnu navazují levostranné i pravostranné přítoky, které jsou rovněž hluboce zaříznuté do bočních svahů a jejichž koryta mají strmý spád. Údolní systém sleduje síť většinou navzájem kolmých zlomů. Tektonicky porušená pásma hornin snadněji podléhají říční erozi a navíc jsou méně stabilní, což se projevuje sesuvy a skalními říceními. Akumulační tvary jsou v kaňonovitém úseku Urubamby vyvinuty většinou jen při ústí bočních údolí v podobě dejekčních kuželů. Údolní niva se podél hlavního toku vyvinula jen výjimečně a bývá občas zaplavována.

V širším okolí Machu Picchu se střetávají různé formy přírodních ohrožení, jež je potřeba chápat v celé šíři a vzájemné provázanosti z hlediska příčin a následků. Jinými slovy extrémní srážky, jež přicházejí pravidelně v období dešťů, způsobují nejen lokální povodně, ale i sesuvy, či dokážou uvést do pohybu sedimentární materiál uložený v údolích bočních přítoků Urubamby, a to i z vysoko položených ledovcových morén. Příkladem je série přívalových proudů z ledna až března 1998, které vznikly kombinací intenzivních dešťových srážek a tání ledu v nejvyšších polohách pod vrcholem Salcantay a po 30km pouti údolím Aobamby dorazily k jejímu ústí do řeky Urubamby, kde zničily městečko Santa Tereza a přerušily železniční spojení mezi Cuzcem a městem Quillabamba na dolním toku Urubamby. Železniční spojení, které fungovalo od r. 1924, nebylo v tomto úseku do dnešních dnů obnoveno. Největší škody však způsobilo přehrazení toku Urubamby a zvýšení její hladiny. Byla poničena hydroelektrárna u Machu Picchu, která zůstala několik měsíců mimo provoz.

Přísun materiálu do údolí se také děje většími či menšími skalními říceními a sesuvy, z nichž jeden jsme měli možnost r. 2001 registrovat přímo u městečka Aquas Calientes (dnes nazývaném Machu Picchu, stejně jako archeologická památka). Dalším zdrojem nestability je seismicita oblasti, jež se v posledních desetiletích až stoletích v okolí Machu Picchu výrazněji neprojevuje, nicméně ji lze ve starších dobách předpokládat, což signalizují i naše terénní výzkumy.

Popsané procesy, které z pohledu lidské společnosti představují přírodní ohrožení, je třeba chápat jako přirozenou součást vývoje reliéfu neotektonicky aktivní části And. Otázkou je míra rizika, jemuž je vystaveno obyvatelstvo a infrastruktura a které může být stupňováno současným ekonomickým a populačním rozvojem andské oblasti. Jako příklad může posloužit městečko Machu Picchu, jež se začalo rozvíjet po znovuobjevení inckého sídla americkým archeologem Hiramem Binghamem r. 1911. Dejekční kužel říček Aguas Calientes a Alcamayo nebyl pravděpodobně osídlen v době incké říše a teprve mnohem později se stal domovem několika zemědělců. V důsledku masového rozvoje turistiky je nyní zastavěn do posledního volného místečka a lidská obydlí se začínají šplhat i do okolních svahů. Nic z toho nerespektuje přirozený geomorfologický vývoj tohoto místa. To jsou hlavní důvody, proč přívalový proud z 10. dubna 2004 za sebou zanechal několik zničených domů a pobořenou restauraci a železniční most. Ztráty na lidských životech, které si vyžádal, byly způsobeny pravděpodobně tím, že k události došlo 1 hodinu a 40 minut po půlnoci a lidé nebyli varováni hlukem blížícího se bahnotoku.

Konec ledna 2010 ukázal, že přírodní ohrožení nemusí vznikat jen v okolí městečka Machu Picchu. Letošní povodně způsobené extrémními srážkami vyvrcholily 23. ledna 2010 a zasáhly prakticky celé povodí řeky Urubamby. Způsobily rozsáhlé škody včetně přerušení turisticky významné železnice mezi Cuzcem a městečkem Machu Picchu. Tuto trať poškozují sesuvy a bahnotoky téměř každé období dešťů, ale v letošním roce byla prakticky zcela zničena na osmi místech. Tak rozsáhlá poničení způsobily především extrémní záplavy. Průtoky přesáhly doposud nejvyšší naměřené hodnoty o 37 % a byly téměř dvojnásobné v porovnání s běžnými stavy v období dešťů. Na takto extrémní výšku vodní hladiny nebyli připraveni ani místní obyvatelé, ani železniční trať do Machu Picchu. Její znovuotevření, stejně jako zpřístupnění incké památky, proběhlo až 1. dubna 2010.

Odstraňování škod v ostatních částech departamento (okresu) Cuzco a dalších čtyřech zasažených místech Peru bude trvat mnohem déle. Jen v oblasti Cuzca bylo zcela zničeno více než 7000 domů a dalších 11 000 bylo poškozeno, více než 35 000 obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. V některých obcích ležících v posvátném údolí Inků (např. v Calca) bylo zničeno 25 % budov a dalších 45 % bylo poškozeno. Na svědomí to má vysoká zranitelnost budov, protože jsou ze 70–90 % postaveny z nepálených cihel zvaných adobe. Tento materiál má vynikající tepelně-izolační vlastnosti a je poměrně levný. Navíc lze cihly často vyrábět hned vedle stavby a odpadají starosti s jejich dopravou. Nepálené cihly však nejsou odolné vůči podmáčení a při styku s vodou velmi rychle ztrácejí pevnost (nejsou odolné ani při zemětřeseních). Další výrazné škody utrpěla i dopravní infrastruktura. Podle dostupných informací bylo zničeno nebo poškozeno 21 mostů a více než 85 km silnic.

Přestože letošní extrémní povodně byly nečekané, existuje několik dokladů, že nešlo o ojedinělou událost. První nám poskytlo geomorfologické mapování v okolí městečka Machu Picchu, kde jsme našli obrovské balvany v řece a skály spadající přímo do vodního toku ohlazené vodou výše, než kam zasahovala hladina během období dešťů r. 2005. Také některé historické údaje naznačují, že v minulosti mohly být extrémní srážky a jimi vyvolané povodně a sesuvy půdy natolik silné, že oslabily nebo téměř vyhladily některé z místních kmenů sídlících v okolí Calca (podle vyprávění geologa Raúla Carreña), tedy z míst, která byla i nyní velmi silně zasažena. Důkazy o dávných přírodních katastrofách nabízejí dokonce i legendy. Jedna z nich byla zaznamenána v rukopisu z Huarochirí (Huarochirí Manuscript, 1608). Popisuje vznik jezera po sesuvu, jehož příčinou byl podle legendy déšť, který seslal bůh Pariacaca při souboji s jiným božstvem. Poměřovat velikost a možné důsledky předpokládaných historických nebo dokonce bájných událostí se současnou situací samozřejmě nelze. Nicméně taková vyprávění nám dávají určitou představu o velikosti nebezpečí, jemuž mohou být vystaveni obyvatelé postižených oblastí i dnes.