Role Wernera Heisenberga v předválečném nacistickém Německu

V tragických letech 1938 a 1939 v Evropě nedošlo jen k anexi Rakouska nacistickým Německem, k mnichovské dohodě, ke vzniku protektorátu Böhmen und Mähren a nakonec k vypuknutí druhé světové války, ale také k naprosto zásadnímu civilizačnímu zvratu v technickém pokroku.

V prosinci roku 1938 vědci Otto Hahn a Fritz Strassmann v nacistickém Německu experimentálně potvrdili to, o čem se od objevení neutronu v roce 1932 diskutovalo a na čem se v některých světových laboratořích pracovalo. Bombardováním uranu pomocí neutronů se jim podařilo dospět k štěpení jader uranu a současně k uvolňování dalších neutronů. Tento výklad s dalšími propočty experimentálních výsledků poskytla jejich kolegyně Lise Meitnerová a její synovec Otto Frisch – oba v té době už v emigraci.

Zasvěcené kruhy vědecké komunity si počátkem roku 1939 uvědomily dosah tohoto objevu. Vyvolání a udržení řízené řetězové reakce umožňovalo za technicky a finančně velmi náročných podmínek vyprodukovat čistou energii anebo štěpný materiál pro uvolnění výbušné energie. Při neřízené řetězové reakci dochází k obrovskému uvolnění energie štěpením uranových jader uvolněnými neutrony (každé štěpení má za následek více než jedno další štěpení), což de facto v jeden okamžik vyvolá ničivou explozi.

Heisenbergovo odmítnutí emigrovat z nacistického Německa

Obrovské obavy ze strany západních mocností byly vystupňovány tím, že Werner Heisenberg (1901–1976), spoluzakladatel kvantové teorie a celosvětově uznávaný špičkový vědec, který jako celá řada jiných odborníků mohl s rodinou emigrovat například do USA a získat tam místo na některé z prestižních univerzit, emigraci celá léta výslovně odmítal.

Přestože nebyl členem NSDAP a s nacisty nijak zvlášť nesympatizoval, během četných přednáškových turné po Evropě a USA obhajoval svůj postoj neemigrovat láskou k vlasti, zodpovědností za mladé vědce a za obnovu vědy v Německu po očekávané válce, již by Německo prý jistě prohrálo. Nicméně v jiných pramenech se dozvídáme, že před kolegy předvídal německé vítězství – což ovšem ve svých pozdějších vzpomínkách neuvedl. Ke zděšení holandských vědců dokonce hovořil zcela chladně o tom, že demokracie je příliš slabá na to, aby dokázala řídit Evropu a čelit sovětskému komunismu, a proto by Evropa vedená Německem měla být menším zlem. Ještě na konci války, když navštívil Švýcarsko, hovořil o tom, že by bylo dobře, kdyby Německo ve válce zvítězilo.

Heisenbergova spasitelská rétorika o čistém patriotismu a zodpovědnosti za udržení vědy v Německu nebo tvrzení, že chce sdílet německý osud v Německu s Němci, se spojencům nezdály dostatečným důvodem pro setrvání ve vlasti v době, kdy se už vědělo nejen o nacistickém řádění, ale především o ničivých možnostech jaderného štěpení. Proto se jim Heisenberg jevil jako podezřelá figura. Navíc na svých cestách po světě a během války po okupovaných zemích, ať chtěl či nechtěl, zastupoval nejen sebe, ale také nacistické Německo a řadu jeho zločinů. Pro nacistické pohlaváry se stal jedním z nejvýznamnějších propagátorů nacistické kultury a vědy.

Ještě na posledním turné po USA v létě v roce 1939 jej kolegové a přátelé Enrico Fermi, Samuel Goudsmit, George Pegram a Arthur Compton přesvědčovali, aby emigroval, leč marně. Po opakovaném přemlouvání Laura Fermiová, která v roce 1938 s manželem a dětmi emigrovala z fašistické Itálie, v Heisenbergově přítomnosti konstatovala, že každý, kdo zůstává v Německu, musí být blázen. V memoárech Heisenberg vzpomíná, že když se v srpnu 1939, v předvečer druhé světové války, vracel ze Spojených států do vlasti a nastupoval na loď Evropa, „byla skoro prázdná a tato prázdnota podtrhovala argumenty, které Fermi a Pegram uváděli“. Kolega Pegram se Heisenberga marně pokoušel ještě naposledy odradit od nástupu na palubu a pak už jen nechápavě pozoroval, jak se téměř prázdná loď s Heisenbergem vzdaluje od amerických břehů. Ve vlasti jej už netrpělivě očekávala manželka Elizabeta s ročními dvojčaty, aby se rychle přestěhovali do nově zakoupené chaty v Urfeldu, v němž v případě války nehrozilo plošné bombardování jako v Lipsku, kde působil na univerzitě na katedře fyziky.

Bezprostředně po vypuknutí války 9. září 1939 poslal Heisenberg, který obvykle nedával najevo emoce, stručný, nicméně nostalgicky láskyplný dopis svému staršímu kolegovi a příteli Nielsi Bohrovi do Kodaně. Podtrhuje v něm, že patří do Německa, a doufá, že to Bohr pochopí. Nakonec mu poděkoval za jeho přátelství a za vše, co pro něj Bohr jako mentor a posléze přítel udělal, protože neví, zda je ještě někdy osud svede dohromady.

Heisenbergova dehonestace a rehabilitace Heinrichem Himmlerem

Na Heisenbergově neochotě emigrovat je zarážející, že si v předválečných letech v nacistickém Německu musel své místo jako občan, vědec, univerzitní profesor a zastánce moderní teoretické fyziky doslova tvrdě vydobýt.

Před válkou byl Heisenberg nacisty a nacistickými vědci dehonestován a vystaven velkému psychickému teroru. Například byl obviněn z homosexuality, za což mu hrozil koncentrační tábor. Prý se obklopoval studenty nebo mladými asistenty a nastávající manželku Elizabetu Schumacherovou si vzal v roce 1937 podezřele rychle, tj. během necelých čtyř měsíců po seznámení, čímž údajně zastíral homosexualitu. Zásadní ataky proti Heisenbergovi zveřejnil list SS Das Schwarze Korps. Nejvíce se v této aféře angažoval nositel Nobelovy ceny za fyziku a propagátor árijské fyziky či tzv. Deutsche Physik Johannes Stark; nejprve útočil na Maxe Plancka (tzv. žid z jedné šestnáctiny), a poté nazval Heisenberga bílým židem ve vědě, neboť ten obhajoval Einsteinovu teorii relativity a navíc spolupracoval s židovskými vědci na vzniku kvantové teorie.¹⁾ (Po válce hrál Heisenberg důležitou roli v denacifikačním procesu, protože poskytoval denacifikační osvědčení, a to i některým nacistickým fyzikům. Od Starka dal ovšem ruce pryč.)

V době útoků byl Heisenberg psychicky na dně, a proto v červenci 1937 písemně požádal Heinricha Himmlera, ministra vnitra, říšského vůdce SS a tehdejšího šéfa gestapa, aby se jeho osoby a vědecké práce zastal. Dopis předala díky známosti Heisenbergova matka matce Himmlera, a ta pak svému synovi. Himmlerův úřad po několikaměsíčním vyšetřování vydal oficiální zprávu, jež líčí Heisenberga jako slušného člověka, který po letech pochopil národní socialismus. Himmler také v červenci 1938 poslal dopis Reinhardu Heydrichovi (druhému nejvyššímu představiteli SS), v němž stojí, že si Německo nemůže dovolit Heisenberga, který je slušný a navíc užitečný ve výuce další generace německých fyziků, ztratit nebo umlčet. Tentýž den poslal dopis i Heisenbergovi, jímž mu sděluje, že se jeho případu obzvláště pečlivě věnoval, neboť mu byl doporučen rodinou cestou (Himmlerovi rodiče tímto způsobem často uchránili své známé před likvidací). Píše, že s obviněními nesouhlasí a zakázal jakékoli další veřejné výpady vůči Heisenbergově osobě, současně ho pozval na osobní rozhovor. V postskriptu ještě uvedl, aby Heisenberg pro své posluchače rozlišoval mezi vědeckými výsledky a politikou či postoji vědců, kteří se na nich podílejí – například aby nehovořil o židovských vědcích. Himmler dopis ukončil přátelsky a tehdy obvyklým pozdravem Heil Hitler! Heisenberg okamžitě souhlasně odpověděl.

Je zřejmé, že před svým očištěním Heisenberg na vlastní kůži zažíval – jako mnoho jiných – otřesné metody nacistického režimu: byl vystaven dlouhým výslechům, sledování, ponižování, v učebnách ho špehovali tajní agenti SS, gestapo mu nainstalovalo v domě odposlech. Heisenberg trpěl až do smrti nočními můrami, ve snech ho děsili funkcionáři gestapa v černých košilích, kteří vpochodovali do jeho ložnice, nebo zvuk vysokých nacistických holínek.

Ve fyzikovi nakonec očištění posílilo důvěru v lepší budoucnost a své matce na začátku roku 1939 optimisticky napsal, že navzdory různým problémům cítí, že všechno je nyní v jeho životě tak, jak má být. Celkové naladění v něm pravděpodobně utvrdilo konečné rozhodnutí zůstat v Německu a nadcházející turné po USA nevyužít k emigraci. Připomeňme si však, že byl očištěn těmi, kteří ve stejné době rozhodovali o mnichovské smlouvě, lynčovali židy a nepohodlné obyvatelstvo, deportovali je do koncentračních táborů a na otrockou práci, což platilo v té době i na území anektovaného Rakouska a po mnichovské dohodě v oblasti Sudet. Heisenberg své matce také napsal, že byl s manželkou zděšen událostmi „křišťálové noci“ v listopadu 1938.

Boj o sebeprosazení a za moderní teoretickou fyziku

Jakmile měl Heisenberg jako občan tzv. třetí říše čistý štít, začal bojovat na další frontě, a sice proti koncepci Deutsche Physik. Snažil se obhájit svou odbornou dráhu, která měla podle jeho odpůrců náležet k myšlenkové linii einsteinovské teorie relativity a k duchu nepraktického teoretizování a formalismu, a usilovat o uznání svých vědeckých výsledků v oblasti fyziky kosmického záření. Současně bojoval za očištění moderní teoretické fyziky, tj. vedle teorie relativity především atomové fyziky či kvantové teorie.

Toto Heisenbergovo vystupování se stalo mimo jiné argumentem děkana Mnichovské univerzity proti jeho jmenování šéfem teoretické fyziky na této univerzitě. Místo nezískal ani ve Vídni, třebaže se za něj přimlouval sám Himmler. V akademické sféře totiž Himmlerův úřad nedokázal říšské ministerstvo vědy, vzdělání a kultury ovlivnit, neboť tam měl značnou moc Hitlerův zástupce Rudolf Hess a některé stranické akademické organizace a svazy.

Další ránou bylo pro Heisenberga omezení možností výzkumu a výuky v Lipsku, kde působil. Říšské ministerstvo vědy, vzdělání a kultury totiž na univerzitách prosadilo tzv. praktickou koncepci vědy a praktický výcvik na úkor čistě teoretické fyziky, která prý neoperovala s hmatatelnými experimentálními daty, nýbrž s abstraktními spekulacemi a formalismy. To pro Heisenberga a teoretickou fyziku znamenalo další ztrátu prestiže, finančního a materiálního zabezpečení a v neposlední řadě hrozilo, že řada mladých nadějných teoretických fyziků bude muset v době války narukovat do armády. (Sám Heisenberg byl mobilizován v červenci 1938. Do odvolání pokračoval ve svém výzkumu i v kasárnách a s připraveným kulometem.)

Heisenbergova touha, aby získal zpět respekt, jemuž se právem těšil před nástupem Hitlera, a eminentní zájem zachovat nebo dokonce zlepšit situaci v neárijské teoretické fyzice jej vedly k vytažení posledního trumfu – svého jedinečného rétorického umu. Kvantovou teorii, která je i jeho dítětem, se pokusil prosadit pomocí mnoha přednášek nejen u laické a odborné veřejnosti, ale především na nejvyšších místech Říše. Nacistické pohlaváry se snažil přesvědčit, že atomová fyzika není nepraktickou teorií či pouhým formalismem, naopak je strategicky důležitá, neboť je prakticky využitelná jak pro výrobu čisté energie ve válečném průmyslu, tak pro sestrojení vysoce účinné explozivní zbraně. Nacistické vedení si tak zejména díky Heisenbergově usilovnému angažmá uvědomilo obrovský potenciál atomové fyziky (podobná situace se později opakovala v Sovětském svazu).

Heisenbergův faustovský pakt

Heisenbergův pocit nepostradatelnosti, pochopitelná snaha o odčinění křivd a prosazení nukleární fyziky ho však nakonec zavedly, jak píše Cassidy, na faustovskou cestu, ze které již nebylo návratu. Následná kolaborace slušného člověka a vynikajícího vědce s nacistickým režimem, k níž nebyl on ani řada jiných nucen (podobně jako mnoho významných osobností kolaborujících s komunistickým režimem v Československu), je již otázkou jiné fáze Heisenberova života.