Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Filosofie přírodních věd na začátku 21. století

2. Dějinnost vědy
 |  12. 1. 2012
 |  Vesmír 91, 48, 2012/1

Klasická filosofie přírodních věd je dědičkou klasické filosofie z toho hlediska, že chce sílu přírodních věd vidět v tom, co tyto říkají o světě, tedy v jejich tvrzeních. Podstatu tohoto způsobu uvažování vystihl již zmíněný filosof Putnam, který ve svém „nejde o zázrak“ argumentu uvažuje následovně.1) Praktickou úspěšnost přírodních věd lze podle něj vysvětlit pouze dvěma způsoby: buď jejich teorie „adekvátně reprezentují svět“, nebo se jedná o zázrak. Zázrak není dobré vysvětlení, proto zbývá pouze to, že teorie v přírodních vědách „adekvátně reprezentují svět“. Proč ale tyto teorie začaly „adekvátně reprezentovat svět“ až s experimentální praxí, zatímco sofistikované teorie např. scholastiky neměly zdaleka takový efekt na naše okolí jako přírodní vědy (od léčení nemocí přes dopravu po průmysl)? Není to spíše tak, že v přírodních vědách adekvátně zacházíme se světem, tedy „adekvátně“ v tom smyslu, abychom do něj intervenovali efektivně?

Za zlom v uvažování o přírodních vědách lze v tomto smyslu považovat dílo fyzikálního chemika, ekonoma a filosofa Michaela Polanyiho (1891–1976), který tvrdil, že naše schopnost interpretovat zkušenost (pozorování např. výsledku experimentu) nevychází pouze z našich teorií, ale zejména z našeho zacházení s věcmi, které obsahuje jakési nevyslovitelné, tedy původnější vědění (tacit knowledge). Udělat správně experiment vyžaduje cvik, a ten lze získat následováním toho, kdo už je zacvičen, nelze ho tedy vyčerpávajícím způsobem sdělit a osvojit si pouhými pojmy. Tento druh vědění je něco, co nás spojuje s našimi zvířecími předky, a je to právě to, co nám umožňuje orientovat se ve světě během raného dětství, kdy žijeme z neartikulovaných poznání a pochopení.2) Úspěch přírodních věd se touto úvahou přenáší z prostředí teorií do prostředí zacházení s věcmi okolo nás, protože pouze takovým zacházením lze teorie testovat a vybírat mezi nimi tu, která právě výsledky zacházení predikuje nejlépe. Otevřela se tak možnost chápat přírodní vědy jako produkt a součást běžné lidské praxe, nikoli jako pojmový systém reprezentující adekvátně svět (svět nahlédnutý rozumem), a této možnosti se plně chopily dvě klíčové osobnosti filosofie přírodních věd druhé poloviny minulého století: Thomas Kuhn (1922–1996) a Paul Feyerabend (1924–1994).

Kuhnova kniha Struktura vědeckých revolucí3) bývá považována za jedno z nejvlivnějších děl minulého století. Dá se říci, že jejím hlavním přínosem je objev dějinnosti vědy. U Kuhna definitivně mizí představa ahistorického rozumu, který nahlíží lépe a lépe pravdu samu, nýbrž rozum se stává produktem konkrétních historických podmínek, a to až do té míry, že různé racionální systémy vzniklé v různých historických podmínkách podle Kuhna nelze ani racionálně porovnat co do jejich pravdivosti, protože každý hovoří o „jiném světě“ (odtud paradoxní tvrzení, že Aristoteles a Galilei žili v jiných světech) či lépe řečeno o jiné zkušenosti se světem. Z tohoto pohledu nespočívá vědecký pokrok v tom, že se vyřeší problémy kladené v minulosti, ale v tom, že se revoluční změnou opustí určitý pohled na svět a přejde se k jinému, v němž staré problémy ztrácejí smysl (čili už nemá smysl na ně vůbec odpovídat). Takový revoluční krok se nazývá v Kuhnově terminologii „vědecká revoluce“ a obnáší změnu paradigmatu. Kuhn se ve své knize snaží popsat vývoj vědy jako strukturovaný proces, tedy opět se pokouší zrcadlit nějakou objektivní skutečnost v jejím zákonitém procesu, jako by se sám dokázal vymanit z vlastního paradigmatu k nějakému hlubšímu nahlédnutí. Tím se zřetelně ukazuje, jak je v západní vzdělanosti silně zakořeněná tendence hledat nadčasové, univerzální zákonitosti, platné vždy a všude, a jak západní rozum aspiruje stále znovu v jakémsi mimovolním pohybu na to být „božskou jiskrou“ v člověku, a to i v okamžiku, kdy sám pochopí, že tato možnost zaniká jako pouhý klam.

Mnohem dále uvažování o dějinnosti vědy dovedl Feyerabend, za jehož hlavní dílo lze považovat Rozpravu proti metodě.4) Je-li rozum opravdu produkt vývoje člověka od zvířecích předků a během dějin lidstva, není-li tedy nad nimi, aby nahlížel nějakou ahistorickou pravdu, pak je pouhým nástrojem na dosažení různých cílů, který se nějak (často velmi složitým a chaotickým způsobem) prosazuje ve společenských vztazích. U Feyerabenda se věda i se všemi svými teoriemi stává plně společenskou institucí, jak je dnes běžně chápána např. v knize The Handbook of Science and Technology Studies, kterou vydal MIT v roce 2007. Nejlépe a pro Feyerabenda příslovečně se to ukazuje na příkladu vědecké metody. Metodický postup bývá totiž chápán jako charakteristika racionality a vědy, jako by metoda spadla odněkud z nebe a umožňovala nám dojít k jistotě (Descartes). Metodické poznání jako relevantní poznání má sklon ignorovat to, že i samotná metoda se musela odněkud vzít, nějak se prosadit a že má svoje historické limity. Dějiny jsou podle Feyerabenda otevřené a naprosto nevyzpytatelné, není možné je uzavřít nějakou současnou metodou – budoucí přístupy se mohou ukázat o mnoho lepší (pro danou situaci a otázky z ní plynoucí) a zcela nepředvídané, jiné, než jsme mohli byť jenom tušit. Proto je také Feyerabend spojován s výrokem cokoli jde ve smyslu: nic není předem vyloučeno, musí se to otestovat a ukázat, jak to bude či nebude fungovat. Samozřejmě přijatelnost a přesvědčivost testů (pozorování, experimentů) je také věcí historickou a společenskou, jak Feyerabend ukazuje důkladně a přesvědčivě na případu Galilea Galileiho, který ve své době proti církvi používal iracionální a nevědecké argumenty, předčasné a nepřesvědčivé interpretace svých pozorování.

Kuhnův a Feyerabendův objev dějinnosti vědy (ještě u Hegela se ve vědě zjevuje duch dějin, jejich pojmová pravda, nadčasové a věčné poznání) jako produktu lidské společnosti umožňuje pochopit, proč právě zacházení se světem přírodní vědy tak prosadilo. Už od našich zvířecích předků jsme totiž zdědili tutéž situaci obstarávání vlastního života. V tomto obstarávání se objevují u různých živočichů různé strategie, jak reagovat na životní podmínky v okolí, přežít v nich a žít v nich spokojeně. Takovéto vynalézavé zacházení s naším okolím se ukazuje v ještě větší míře u člověka s objevem ohně, prvních nástrojů atd. Jedním z takových nástrojů, který mohl sloužit původně především k vyjadřování emocí a k zábavě, byl také jazyk a pojmové vyjadřování recepce okolního světa. V jazyku, jak ukazuje např. Cassirerova Filosofie symbolických forem5) nebo Canettiho Masa a moc6), se nejprve projevovalo velmi subjektivní vnímání okolí, abstrakce byla málo rozvinuta a převažovaly pocity (např. příčinnost je u dávných lidí spojena s vlastním prožitkem „být něčeho příčinou“, tedy příčinou je vždy nějaký člověk nebo duch, nikoli neživý mechanismus).

Rozvíjení abstraktního myšlení je spojeno s praktickými aplikacemi, např. s počítáním, zeměměřičstvím, obchodem, což jsou všechno způsoby zacházení se světem našeho okolí. Stane-li se ovšem abstraktní systém pojmů svět sám pro sebe bez vazby na experimentální činnost, uzavírá se do sebe, stačí si sám pro sebe jako obraz skutečnosti, který je přehlednější, pravdivější a intuitivnější než chaotická experimentální praxe a jehož interní problémy se dají řešit podle různých vnitřních pravidel. To je určitá terapeutická funkce filosofických systémů, že nám přehledně vysvětlují naše okolí a náš život. Samozřejmě potom tyto systémy jakožto produkt společnosti a jejích rozmanitých tlaků slouží i k účelům politickým, náboženským a jiným jako způsob určité indoktrinace veřejnosti. Nicméně jejich schopnost řešit problémy, kde se vyžaduje přímé a reprodukovatelné zacházení s věcmi našeho okolí (léčení nemocí, průmysl, doprava), je minimální.

Proto se přírodní vědy jako vědy experimentální zrodily právě na konci středověku, kdy byl sestrojen hodinový stroj, kdy se vytvářely a zkoušely alchymistické postupy a kdy vznikaly manufaktury. Jestliže Newtonův systém představuje jakési završení popisu nebes, postaveného na pozorováních a nikoli na experimentech, sám by nikdy přírodním vědám nezískal takovou autoritu, jakou získaly tím, že změnily svět. Explanační sílu newtonismu a jeho historický význam pro boj osvícenců proti církevním naukám o povaze světa lze však cítit dodnes: Bůh hodinář, který stvořil svět podle jednoduchých zákonů mechaniky a udržuje ho v neustálém chodu, a lidský rozum, který je natolik božský, že toto Boží dílo nahlíží v tom, jak bylo zamýšleno, a kochá se tím. Leč experimentální věda tuto radost z intuitivně poznatelného vesmíru (a zde podotknu, že intuice jsou zjevně závislé na historické epoše a na sdílené kultuře, neboť zajisté např. v době Aristotelově existovaly jiné „intuitivní pravdy“ než v době Newtonově) měla postupně bořit.

Poznámky

1) V knize Mathematics, matter, and method: Philosophical Papers, University Cambridge Press 1975.

2) Srovnej knihu Tylera Burgea Origins of Objectivity, Oxford 2010.

3) Oikúmené, Praha 1997.

4) Aurora, Praha 2001.

5) Oikúmené, Praha 1996.

6) Academia, Praha 2007

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

Boris Cvek

Mgr. Boris Cvek, Ph.D. et Ph.D. (1976) získal doktorát z chemie na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, kde pak přednášel buněčnou biologii a filozofii přírodních věd. Doktorát z filozofie přírodních věd obdržel na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Odborně publikoval zejména v oblasti výzkumu inhibice degradace proteinů a protinádorové aktivity protialkoholního léku antabusu. Nyní působí na Institutu sociálního zdraví UP, kde se zabývá otázkou financování vývoje tzv. neziskových léků, konkrétně antabusu jako onkologického léku.
Cvek Boris

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné