Filosofie přírodních věd na začátku 21. století

Slavnému autoru Feynmanových přednášek z fyziky (Fragment 2000) bývá přisuzován výrok, že filosofie vědy je vědcům asi stejně užitečná, jako je užitečná ornitologie ptákům. A ačkoli jsem se sám přímo hltavě zabýval filosofií už od gymnaziálních let (dnes i jako doktorand u profesora Peregrina), nikdy jsem při své vědecké práci v oboru chemie či buněčné biologie filosofii vědy nepotřeboval. V tom tedy dávám Feynmanovi za pravdu. Potkával jsem se však mezi vědci, filosofy i laiky s mnoha různými názory na to, co to věda vlastně je, jak se liší od pavědy, jak souvisí s lidskou schopností poznávat a kde se vzal obrovský „úspěch“ vědy, který změnil svět k lepšímu (vyšší životní standard) i k horšímu (strašlivé vojenské technologie, globální oteplování). Na takové otázky nelze nalézt odpovědi ve speciálních vědách samotných, nýbrž vyžadují také určité filosofické stanovisko.¹⁾

Před samotným vznikem toho, čemu dnes říkáme „přírodní vědy“, existovaly v Evropě sofistikované filosofické systémy, jejichž základním předpokladem byla schopnost rozumu nějak teoreticky nahlížet realitu. Realita podle těchto systémů nevypadá zdaleka tak, jak se jeví nepoučenému člověku skrze smysly a obvyklou praktickou zkušenost, nýbrž má určitou poznatelnou strukturu za tím zjevným (proto meta-fyzika, tedy za-příroda), kterou dokáže rozum nahlédnout pomocí abstraktních úvah. Tedy kdybychom si představili nějaký božský princip, který vytvořil svět podle svého plánu, lidský rozum má podle klasické evropské filosofie v sobě cosi rovného tomu božskému principu a dokáže jeho plán nahlédnout. Tento po staletí zakořeněný předpoklad2 má ovšem jednu fatální chybu. Na jeho základě bylo sice vytvořeno mnoho spekulativních systémů ohromné intelektuální krásy, mezi těmito systémy však nelze rozhodnout o tom, který je pravdivější. S trochou sarkasmu bychom mohli říci, že božský plán reality závisí hodně na tom, čí intelekt ho nahlíží, zda Aristotelův, Spinozův, Hegelův atp. Tyto filosofické systémy zároveň nemají žádnou přímou vazbu do praxe, nedají se experimentálně ověřovat, a proto také svět mezi Aristotelem a Hegelem (přes 2000 let) vypadal ve srovnání s posledním stoletím stále stejně, bez velkých změn. Co tedy způsobilo, že přírodní vědy, na rozdíl od filosofie, změnily tak nevídaně a revolučně celý svět? Tato otázka bude leitmotivem všech mých úvah.

Ještě Georg Hegel (1770–1831) a jeho dědicové považovali za vědu v pravém smyslu systém, který vystihuje nějak podstatu věcí na základě intelektuálního náhledu. Např. tehdy už velmi populární a přírodní vědy reprezentující Newtonův systém považoval sám Newton za plod rozumu a nikoli experimentování (jak také experimentovat s nebesy?). A vlivná ostrovní filosofie empirismu počáteční pramen nahlížení pouze přenesla z rozumu na smysly. Podle ní rozum nemůže přímo nahlížet abstraktní věci, ale nejdříve je musí abstrahovat ze smyslového poznání. V každém případě člověk pro filosofii (a newtonismus je přírodní filosofie, nikoli experimentální věda) zůstával pasivní nahlížející, nikoli zacházející se světem svého okolí jako se zdrojem poznání. Jinak tomu však bylo již dávno ve vědách experimentálních, kdy se pokus začal využívat jako test ke zjištění toho, které tvrzení z několika konkurenčních je správné. Galileo svými pokusy vyvrátil Aristotelovu teorii pohybu a otevřel dveře moderní mechanice. Alchymisté v honbě za bláhovými cíli začali zacházením s věcmi zjišťovat, že některé postupy vedou opakovaně k určitým výsledkům, a tak se začala rodit nová disciplína zvaná chemie (Robert Boyle).

Jaký je ovšem vztah mezi experimentem a nahlížením? Proč by zrovna experiment měl být soudcem mezi dvěma náhledy, jež učinil náš rozum? Klasickou odpověď představuje induktivismus, který vychází z ostrovního empirismu a tvrdí, že věda postupuje tak, že generalizuje pozorování (včetně experimentů) do obecných teorií. Jinými slovy: jde o to, aby „zorné pole“ pozorování bylo co nejširší (v čase i prostoru) a nahlížející rozum učinil správné generalizace. Stejně tak podle pozitivismu je věda opřena o fakta a fakta nazírá rozum na základě zkušenosti (pozorování). Z tohoto pohledu není ovšem zřejmé, proč by zkušenost měla být zrovna experimentální, proč právě zacházení s věcmi, a nikoli jejich pasivní pozorování by mělo být tím prubířským kamenem mezi teoriemi. Tu je třeba zdůraznit, že věda stejně jako klasická filosofie byla ceněna (a dodnes tomu tak bývá) zejména pro svou explanační funkci, tedy pro svou schopnost ukázat, že věci jsou takové a takové, tedy pro jakýsi zrcadlový, adekvátní obraz reality. Mysl díky vědě, stejně jako dříve díky klasické filosofii, nahlíží v zrcadle pravou skutečnost, jak by ji viděl Bůh, pokud by existoval. To je ideál exaktních, pozitivních věd v 19. a 20. století.

První výrazné zpochybnění tohoto ideálu na základě filosofie přírodních věd přinesli ve svých úvahách nezávisle na sobě dva francouzští vědci: Henry Poincaré (1854–1912) a Pierre Duhem (1861–1916). Jejich klíčová myšlenka, k níž se později vracejí Albert Einstein, Rudolf Carnap, Ludwig Wittgenstein a Willard Quine, spočívá v tom, že teorie nelze striktně vyvodit z pozorování, ba že pozorování jsou dělána vždy ve světle nějakých už předem existujících teorií. Mezi různými teoriemi tedy nelze rozhodovat na základě nějakých na teoriích nezávislých pozorování, nýbrž naše konečné rozhodnutí, které teorii dáme přednost, bývá ovlivněno našimi konvencemi.³⁾ Zde se začíná bortit představa rozumu nahlížejícího fakta i vůbec existence nějakých „faktů“ bez teoretické zátěže. Vídeňský kruh, který představoval sdružení filosofů, snažících se o záchranu pozitivismu, nakonec musel kapitulovat, což se ukázalo výmluvně na osudu hlavního zdroje jeho inspirace, totiž filosofa Wittgensteina (1889–1951). Ten své počáteční pojetí jazyka v díle Tractatus Logico-Philosophicus⁴⁾ jako média, v němž se formulují fakta, zásadně přehodnotil a začal chápat jazyk jako prostor tzv. „jazykových her“, kde význam vět závisí na pravidlech dané hry a na tom, co jednotliví hráči sledují⁵⁾ („jazykovou hrou“ může být třeba milostné svádění, ale i přírodní věda).

Musím se ještě zmínit o poměrně složitém procesu vývoje filosofie přírodních věd po druhé světové válce. Posledním významným pokusem o filosofii přírodních věd předtím, než byla objevena jejich historičnost a společenská povaha, je Popperova (1902–1994) Logika vědeckého zkoumání.⁶⁾ Popper se obrátil proti pozitivismu i konvencionalismu najednou: proti prvnímu tvrdil, že hypotézy nelze verifikovat, nýbrž pouze vyvrátit (falzifikovat), proti druhému stavěl myšlenku, že experimentální testy nás vskutku posunují blíže pravdě, bez ohledu na naše konvence. Podle Poppera přírodní vědy fungují v zásadě takto: lidé vymyslí nějakým tvůrčím způsobem hypotézy, z nichž lze dedukovat predikce, tyto predikce se experimentálně testují, a pokud všechny testy jsou v souladu s predikcemi, plynoucími z dané hypotézy, hypotéza se prozatím přijímá jako platná. Hypotézy mají univerzální povahu, tedy vyplývá z nich, že vždy za daných okolností test dopadne tak a tak, což ovšem není možné nikdy plně otestovat (lidé nežijí nekonečně dlouho a nečiní experimenty v celém vesmíru, aby mohli otestovat všechny případy), a proto nelze hypotézy verifikovat, nýbrž jenom falzifikovat. Základní problém Popperova postoje je tzv. empirická báze, tedy otázka, jak lze vůbec chápat výsledek experimentu jako interpretovaný v nějakém tvrzení, jako reprodukovatelný a intersubjektivně ověřitelný – a proč zrovna experiment by měl být soudce našich hypotéz a odlišovat vědu (falzifikovatelné hypotézy) od metafyziky (nefalzifikovatelné hypotézy), jak praví Popperovo „demarkační kritérium“. U Poppera je věda jakýmsi logickým mechanismem, který ze zmatku běžného života bere hypotézy a experimenty, a jakmile je z těchto dvou vypreparována predikce a výsledek experimentu, děje se už všechno v říši čisté logiky. Kde se ale tento mechanismus vzal a proč je tak úspěšný v proměňování světa kolem nás? Těmito otázkami se budu zabývat v příští glose.