Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Filosofie přírodních věd na začátku 21. století

3. Otázky o povaze lidského poznání
 |  9. 2. 2012
 |  Vesmír 91, 113, 2012/2

Feynman se ve své knize Neobyčejná teorie světla a látky1) obrací na čtenáře těmito slovy: „To, co vám budu vykládat, učíme naše studenty fyziky ve třetím a čtvrtém roce studia – a vy si myslíte, že to řeknu tak, že tomu budete rozumět? Ne, nemůžete tomu rozumět. Proč vás s tím tedy vůbec obtěžuji? […] Mým úkolem je přesvědčit vás, abyste se neodvraceli od toho, čemu nerozumíte. Víte, mí studenti tomu taky nerozumějí. Protože ani tomu nerozumím. Nikdo tomu nerozumí. […] Není podstatné, zda je teorie filosoficky uspokojivá, nebo snadno pochopitelná, či naprosto přijatelná z hlediska zdravého rozumu. Teorie kvantové elektrodynamiky popisuje přírodu způsobem, který je z hlediska zdravého rozumu absurdní. A je zcela ve shodě s experimentem. Proto doufám, že přijmete přírodu takovou, jaká je – absurdní.“

Je pravděpodobné, že dnešní fyzikové již berou tuto teorii jako intuitivní, protože si na ni prostě zvykli. Pocit rozumění, intuitivní přijatelnosti a familiárnosti se dostaví, jakmile si na nové věci kolem nás zvykneme. Abychom však mohli objevovat nové postupy, jak s věcmi kolem nás efektivně zacházet, nesmíme se bát experimentovat a vyjít ven ze starého, srozumitelného obrazu světa, na který jsme si zvykli, protože v jeho kulisách jsme až dosud obstarávali náš život. Existuje nějaký filosofický přístup, který by nám to umožňoval, ba který by nás k tomu přímo vedl? Myslím, že je to pragmatismus. Ostatně jeden z hlavních představitelů pragmatismu, v meziválečné době nejvlivnější americký filosof John Dewey (1859–1952), nazýval svou filosofii „experimentalismem“ nebo také „instrumentalismem“ (hypotézy jsou pouze nástrojem pro zacházení se světem kolem nás, nikoli „obrazem reality“). Podle Deweyova pragmatismu má vědění sloužit k tomu, aby se nám žilo lépe, žádný jiný význam nemá. Pokud by naopak určité „vědění“ chtělo konzervovat nějaké staré postoje tím, že tyto postoje přece odpovídají realitě a je třeba se jimi řídit bez ohledu na to, zda se nám s nimi žije lépe, je třeba tyto postoje označit za bigotní předsudky a odmítnout je. Dewey se důkladně věnoval i politické filosofii a filosofii vzdělání, v nichž mu jde o terapeutickou roli poznání, které nás má zbavovat bigotní nevědomosti a má nám pomáhat rozvíjet naše lidství jako podmínku pluralitní, blahobytné společnosti.

Současná filosofie přírodních věd k pragmatismu tíhne zatím jen v širším kontextu2) a stále se ještě utápí v různých sporech o logiku vědy, jakým je např. mnohotvarý spor o „vědecký realismus“.3) Jedním z typických témat takových sporů je otázka, zda nepozorovatelné entity, postulované ve vědeckých teoriích, reálně existují. Celý spor je postaven na dědictví předkuhnovského stanoviska, podle kterého lze chápat přírodní vědy jako metodické poznávání světa. Otázka potom zní: co tedy vlastně metodami přírodních věd poznáváme? Právě v tomto sporu padl také již dříve zmiňovaný Putnamův „nejde o zázrak“ argument. Jakým způsobem a do jaké míry však vědy poznávají „realitu“, to záleží na konkrétním filosofickém východisku pro chápání „reality“. Existuje spousta odpovědí, které připomínají dávné filosofické systémy, a celý spor o „vědecký realismus“ má výrazně scholastický ráz. Jeho shrnutí a zároveň částečné překonání přináší Hackingova kniha Respresenting and Intervening.4) Hacking přesvědčivě argumentuje, že dokud se spor povede nad tím, co přírodní vědy říkají, je neřešitelný. Úspěch přírodních věd je v tom, co dělají, nikoli v tom, co říkají. Zkoumání toho, co přírodní vědy dělají, však míří k jejich dějinnosti a k pragmatismu. Jazyk přírodních věd není jazykem, který by zrcadlil svět a v němž by bylo možné něco jako pozitivistická „fakta“, ale je to jen jazyk jazykových her s různými pravidly a cíli (Wittgenstein).

Vliv vývoje přírodních věd během minulého století se poněkud paradoxně obráží více v obecné filosofii, zejména v té americké, než ve filosofii přírodních věd samotné. Americká tzv. postanalytická filosofie se vracela postupně k pragmatismu v tom smyslu, že chápe člověka jako fyzikální objekt bez božské jiskry (naturalismus), jako produkt evolučního procesu, jehož poznávání jeho okolí je spojeno s tím, jak s tímto okolím zachází (s tím souvisí i sklon k behaviorismu). Nejde o to „redukovat“ člověka na jeho vědecký obraz, neboť vědecký obraz sám je chápán jako výsledek lidské činnosti vytvářený za určitými účely, a nikoli jako nějaký „obraz“ skutečnosti. Tento postoj se nejvýrazněji uplatňuje u filosofa Richarda Rortyho (1931–2007), který se programově vrací k pragmatismu a jehož hlavní inspirací jsou již zmiňovaní Dewey a pozdní Wittgenstein. Je však třeba zdůraznit, že pro Rortyho je Dewey inspirativní především jako bojovník proti bigotnosti (terapeutická funkce filosofie) a zastánce liberální demokracie, v níž nemá mít nikdo – ani věda – nějakou nadlidskou, definitivní autoritu. Filosofii přírodních věd a úvahám nad povahou experimentálního poznání se Rorty spíše vyhýbal. Současná filosofie přírodních věd může však na Rortyho výdobytky dobře navázat, když odliší vědění že (tvrdíme, co věci jsou – víme, že jsou to a to) od vědění jak (tak a tak lze reprodukovatelně dosáhnout toho a toho).

Rorty ve své stěžejní knize Philosophy and the Mirror of Nature5) analyzuje vývoj moderní filosofie od karteziánského „objevu mysli“ jako nějakého diváka, který dokáže nahlédnout realitu, a ostře ho kritizuje jako mylný. Naše poznání nemůže podle Rortyho nijak nazírat a reprezentovat realitu, naopak takový nárok je velmi nebezpečný a vede k bigotnosti. Z Rortyho postoje vyplývá relativismus v otázkách popisu světa a jeho vysvětlení. Kdyby ovšem přírodní vědy pouze popisovaly svět či vysvětlovaly dění v něm, byly by zcela v souhlasu s Rortyho pohledem jednak „pouhým“ intelektuálním výkonem jako staré metafyzické systémy (Rorty mluví o takových popisech světa jako o součásti pouhé „intelektuální konverzace“ napříč staletími), jednak by zdaleka nezískaly takovou autoritu, jakou dneska mají. Tuto autoritu mají díky tomu, že změnily svět, tedy jejich teorie obsahují obecné návody, jakým způsobem zacházet s věcmi, abychom mohli dosáhnout svých cílů. Příkladem může být newtonovská fyzika, která jako popis světa (přírodní filosofie) již dávno neplatí, ale stále dobře funguje na úrovni běžných aplikací v průmyslu. A tady, kde jde o zacházení s věcmi a jeho výsledky (tedy o vědění jak), relativismus končí.

Rorty spolu s Kuhnem i Feyerabendem, k nimž se hlásí, chápe poznání až příliš intelektuálně, jak ukazuje současný filosof Allen ve své kritice Rortyho, kterou Rorty v zásadě akceptoval.6) Allen se vlastně vrací k Polanyimu a zdůrazňuje, že vědění či poznání nespočívá především v tvrzeních, nýbrž v operacích s věcmi a ve fungujícím know-how. Takové vědění podle Allena mají i nižší formy života, což mimo jiné umožňuje rozvinout myšlenku, kterou uznává i Rorty, že totiž lidské poznávací schopnosti nespadly z nebe („božská jiskra“), ale vznikly kontinuálním vývojem od nižších forem života k těm vyšším až k člověku. Allen se nicméně odmítá spokojit s pragmatismem a směřuje k postoji, který je asi nejblíže již zmíněnému konvencionalismu (srov. první glosu, cílem přírodních věd je podle Allena „estetická kvalita“ teorií, pragmatismus podle něj nedokáže poskytnout dostatečný „étos vědění“). Rorty ve své odpovědi na Allenovu kritiku chápe vědění jak jako podlidské a nedává ho do souvislosti s experimentálním poznáním přírodních věd a s jejich úspěchem. Připouští sice, že jeho relativismus se týká vědění že, a ne vědění jak, ale nevidí možnost pro nějakou novou filosofii vědění, postavenou na zkoumání vědění jak. A právě v tom bych s Rortym nesouhlasil. Považuji totiž otázku úspěchu experimentálního poznání za fascinující výzvu pro současnou filosofii, která bude hledat evoluční vznik intelektu a jeho vývoj k vysoce abstraktním konstrukcím z toho, jak naši předkové zacházeli s fyzickými objekty kolem sebe a jak hledali stále efektivnější formy takového zacházení.

Filosofii přírodních věd podle mého názoru dnes nepotřebujeme proto, abychom si ujasnili, co to přírodní vědy jsou z hlediska dřívějších filosofických pozic. Obrovská proměna západní a nakonec i globální civilizace po prosazení se experimentálního poznávání klade netriviální otázky po povaze lidského poznání, dosti důležité pro celkové pojetí člověka na úrovni současné filosofie i současných vědeckých poznatků. Organismy při zacházení se svým okolím dokážou být kreativní (byť by to byla pouze „kreativita“ „náhodné mutace“), jejich boj o potravu, teritorium, boj s konkurenty atd. je zároveň otázkou kladenou jejich okolí tím, že na ně uplatňují všemožné postupy, jež mohou a nemusí fungovat. Odtud vzniká neuvěřitelná rozmanitost životních strategií různých organismů a proměnlivost těchto strategií v čase. Zde je také skutečná síla lidského intelektu, totiž v objevování a zkoušení dříve nemyslitelného, neodvoditelného z dosud běžných obrazů světa, nepřijatelně divného na naše zvyklosti, kdyby to ovšem nebylo natolik efektivní, že tomu nelze odolat.

Poznámky

1) Aurora, Praha 2001.

2) Srov. Van Fraassen: The Empirical Stance, Yale University Press 2002.

3) Dvě nejnovější knihy tohoto sporu jsou Scientific Representation: Paradoxes of Perspective Base C. Van Fraassena (Oxford 2008) a Evidence, Explanation, and Realism Petera Achinsteina (Oxford 2010).

4) Cambridge University Press 1983.

5) Princeton University Press 1979.

6) Jde o příspěvek ve sborníku Rorty and his Critics, ed. Robert Brandon, Blackwell 2000.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

Boris Cvek

Mgr. Boris Cvek, Ph.D. et Ph.D. (1976) získal doktorát z chemie na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, kde pak přednášel buněčnou biologii a filozofii přírodních věd. Doktorát z filozofie přírodních věd obdržel na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Odborně publikoval zejména v oblasti výzkumu inhibice degradace proteinů a protinádorové aktivity protialkoholního léku antabusu. Nyní působí na Institutu sociálního zdraví UP, kde se zabývá otázkou financování vývoje tzv. neziskových léků, konkrétně antabusu jako onkologického léku.
Cvek Boris

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné