Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Ke zkoumání českého jazyka

 |  9. 6. 2011
 |  Vesmír 90, 372, 2011/6

Před sto lety byla v Praze založena Kancelář Slovníku jazyka českého, ze které pak vznikl akademický Ústav pro jazyk český. Ten se stal (za vedení B. Havránka, pak Fr. Daneše ad.) nejvýznamnějším bohemistickým pracovištěm. Rozsah této poznámky nedovoluje sepisovat přehled témat, kterým se Ústav za dobu své existence věnoval; jak naznačuje dnešní název, zdaleka nejde jen o práci slovníkářskou, i když úloha Ústavu ve vydávání velkých i menších mluvnic a slovníků češtiny je nezanedbatelná. Byla tu zpracována jak velká, třísvazková Mluvnice češtiny (Academia, Praha 1986), tak už předtím menší Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky (SPN, Praha 1981) i devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) a původně čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (1958–1971), dnes přístupný i v elektronické podobě.

Rád bych tu ale ve stručnosti připomněl alespoň jeden z průkopnických aspektů vědecké činnosti výrazné osobnosti Kanceláře od jejích počátků, totiž jednoho ze svých učitelů Bohuslava Havránka. Ten spolu s V. Mathesiem a R. Jakobsonem zásadně přispěl k chápání „spisovnosti“, „správnosti“ (tento pojem kriticky analyzoval už před devadesáti lety K. Rocher), a to už ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932. Tito představitelé Pražského lingvistického kroužku (PLK) ukázali mylnost jazykového brusičství a purismu, které odmítaly nejen germanismy jako pucovat, líbesbríf, špajz, ale i např. celoevropské student (měli jsme užívat „méně cizí“ studující, stejně jako spižírna). Připomeňme, že poměrně velký rozdíl mezi běžně mluvenou a „spisovnou“ češtinou má své historické kořeny: v době národního obrození na začátku 19. století vytvořil velkou mluvnici osvícenec J. Dobrovský, který nevěřil, že čeština přežije tlak němčiny, takže popisoval češtinu klasickou, v podstatě danou jazykem Kralické bible ze 16. století. Když po něm nastoupila generace J. Jungmanna, orientovaná už více méně romanticky, šlo jí hlavně o rozšíření české slovní zásoby, a v otázkách mluvnické stavby se opřela o dílo Dobrovského.

PLK přesvědčivě doložil nezbytnost funkčního hodnocení slov a tvarů s přihlížením k užívání češtiny jak v psané formě (s jejími různými úlohami v odborném, oficiálním i popularizačním apod. kontextu), tak v běžném hovoru. V tom se užívá především útvar chápaný B. Havránkem jako místně neohraničená obecná čeština (vzniklá jako středočeské nářečí už ve středověku a rozšířená skoro po celých Čechách od 15. století, na Moravě ovšem užívaná jen omezeně). Její rozšíření nebylo v době obrození známé, resp. nebylo doceněné, a shoda některých na Moravě rozšířených tvarů s tvary „spisovnými“ se přeceňovala; oblast hanáckých nářečí se považovala za reprezentativní pro celou Moravu a působilo i to, že obrozenci směřovali k jednotnému „spisovnému“ útvaru pro češtinu i slovenštinu, přičemž pro slovenštinu (a moravskoslovácké nářečí) je charakteristická výslovnost í pro staré ý, které v Čechách (v obecné češtině) ustoupilo dvojhlásce ej (strejc, vejkop, dobrejma).

Objevné byly zejména publikace exulanta H. Kučery (spoluautora prvního velkého korpusu anglických textů). Ten doložil, že pro český hovor je závažná oscilace mezi tvary „spisovnými“ a „nespisovnými“ (velký – velkej, velkého – velkýho, okno – vokno aj.). Toto kolísání mezi tvary spisovné a obecné češtiny (včetně spojení jako velký okno, velké vokno a tvarů jako velkýma, ale ne velkejmi) se pak probíralo v dlouhodobých diskusích. Ty byly v určitých obdobích upozaďovány a B. Havránek v nich zaujímal konzervativní stanovisko. Teprve později se prosadily názory, které jsme uplatňovali s J. Hronkem a dalšími, i s A. Stichem a J. Horeckým. Společnou knihu Variation in Language: Code switching in Czech as a challenge for sociolinguistics jsme museli napsat anglicky, protože jsme ji psali před r. 1989, kdy jsme nedoufali, že by mohla vyjít u nás. Řadu „nemluvných“, knižních slov a tvarů pak J. Bělič doporučil přestat užívat. Velmi liberální postoj uplatnil ve Slovníku spisovného jazyka českého; jeho zásluhou byly za „spisovné“ uznané tvary jako ,bez něj‘ ,otevři ho‘ (tj. okno); i dnes se přesto často užívá knižní tvar jej, ačkoli jeho ekvivalent ,ho‘ se už dávno uznává jako „spisovný“. V otázkách školní výuky uplatnila podobný postoj M. Čechová. O běžně mluvené češtině psali i B. Dejmek, T. Hedin, K. Gammelgaard ad.

Dnes je střídání „spisovných“ a „nespisovných“ tvarů velmi dobře doloženo v rozsáhlém počítačovém souboru českých textů, v českém národním korpusu (ČNK), založeném hlavně díky Fr. Čermákovi, řediteli Ústavu ČNK na Filozofické fakultě Karlovy univerzity; ČNK je dnes obecně počítačově přístupný a je dobře popsaný např. díky V. Kodýtkovi. Ten také spolu s V. Cvrčkem a dalšími patří k autorům Mluvnice současné češtiny (2010), která je na ČNK založená. O značkování tvarů v korpusu psali J. Hajič ad.

Od překonaného chápání „spisovnosti“ se tak přešlo k pojmu standardního vyjadřování (včetně běžného hovoru, i s uvedeným střídáním kódů). Jak ostatně ukázal už předtím Zd. Starý (1987), kodifikace „spisovné“ normy může být chápána liberálně a její vymáhání omezeno, jak dnes zdůrazňuje zejména V. Cvrček. Pro psané vyjadřování by jistě i tak tato norma zůstala jako typická (netypické je např. písemné zaznamenávání běžně mluveného hovoru). Pojem standardu zpracoval už kolem r. 1980 J. Horecký v Bratislavě.

Připojme ještě několik poznámek k dalším základním aspektům výzkumu češtiny:

Podstatný význam pro chápání stavby češtiny a pro univerzitní výuku měla už ve čtyřicátých a padesátých letech velká díla Vl. Šmilauera a Fr. Kopečného věnovaná větné skladbě (syntaxi), později o ní psali Fr. Daneš, J. Bauer, Zd. Hlavsa, M. Grepl, J. Kořenský, P. Karlík, Fr. Štícha a řada dalších. Mnoho velmi zajímavých postřehů o češtině přinesli I. Poldauf a K. Šprunk v knize založené na výuce češtiny pro cizince (1968). Větná stavba může být chápána jako založená na závislosti: jejím centrem je sloveso, které má svou valenci (tento pojem, zpracovávaný J. Panevovou, se zakládá na analogii k valenci chemických prvků), tzn. závisí na něm podmět (konatel, tj. aktivní činitel u dělat, působit aj., nositel stavu u vidět, sedět nebo nositel vlastnosti u být, stát se) i předmět (přímý u dělat, vidět, nepřímý jako dávat někomu) a různá příslovečná určení (místa, směru, příčiny aj.). Na podstatném jménu závisí přívlastek, atribut (hlavní městoměsto Praha nebo město pod horami) a na přídavném jménu závisí příslovečné určení jako velmi malý, patřící někam, popř. předmět (píšící knihu).

Podstatný význam pro studium českého vyjadřování má ovšem nauka o slohu, stylistika (Fr. Daneš, Sv. Čmejrková, J. Hoffmannová ad.). Spíš větné stavby než stylistiky se týká aktuální členění věty, které charakterizovali V. Mathesius, E. Hajičová ad. jako funkční podklad českého slovosledu.

Elementární jednotkou jazyka je hláska (samohláska, souhláska) a jejím zkoumáním se zabývá fonetika (Bl. Borovičková, M. Dohalská, Zd. Palková a další). Se stavbou jazyka je těsněji spojena fonologie; její elementární jednotka, foném, má funkční povahu: hláska zpravidla odpovídá fonému – např. znělé d a neznělé t rozlišují slova (jako denten), ale stejný fonetický rozdíl znělosti najdeme i u ř (znělé v dři, keře, neznělé v tři, keř), které je jediným fonémem. Právě objev klasické fonologie a její propracování způsobily velký úspěch české lingvistiky ve světě v třicátých letech.

Dalším úspěchem byla typologie jazyků zpracovaná v druhé generaci PLK Vl. Skaličkou (a pak J. Popelou ad.), tj. charakteristika jazyků jako kombinací různých typů – aglutinačního (s mnoha příponami a předponami, jako v českém odvozování slov – např. ne-po-lap-it-eln-ý, nebo v jazycích jako maďarština, turečtina aj.), analytického (angličtina, francouzština s mnoha pomocnými slovy), flexivního (jako české skloňování – tvary slov s jedinou koncovkou, která vyjadřuje zároveň několik funkcí: měst-u je třetí pád, střední rod i jednotné číslo, ženami je sedmý pád, ženský rod i množné číslo atd.), polysyntetického (jako čínština nebo vietnamština, se skládáním jednoslabičných slov do slov složených) aj.

K této generaci patřil i J. Vachek, který se zabýval zejména vztahem mluvené a psané normy a ukázal, že primární (bezpříznaková) je norma mluvená. Na tom nic nemění to, že v mnoha případech má psaná podoba slova vliv na jeho výslovnost, jako zejména tam, kde se psaná norma od mluvené liší tak podstatně jako v angličtině (kde např. kolísá výslovnost -i-/-aj- ve slovech jako director). Obtížnou otázkou českého pravopisu je, jak známo, rozlišování i a y; reforma pravopisu by podstatně přispěla k přitažlivosti češtiny jako školního předmětu, ale není velká naděje, že bychom se k ní odhodlali.

Teorii tvoření slov soustavně zpracoval M. Dokulil. Stručně řečeno, slovo se tvoří odvozováním (pokoj – pokojový), skládáním (velkoměsto) nebo také přejímáním z jiného jazyka (gól).

Nechtěl jsem tu podávat přehled činnosti Ústavu, tomu bude v červnu věnována jeho několikadenní konference; chtěl jsem jen zmínit některá témata výzkumu češtiny.

Logika jazyků

Jazyky jako svého druhu muzea voskových figurín z oblasti vědění nemají zapotřebí, aby byly přizpůsobovány vědě. Stačí, když odpovídají požadavkům těch, kteří jich užívají. Zdá-li se někdy, že k jejich vědeckému přizpůsobování přesto dochází, je tomu tak ve skutečnosti proto, že jazyky nepřestávající zachycovat jednotlivé po sobě jdoucí stavy vědění, do sebe zahrnuly poslední pokrok vědy. To ovšem není důvod, proč by měly lépe fungovat. Odráží se v tom základní vlastnost stejně často nedoceňovaná jako ta, která z jazyků dělá nástroj k vymítání počitků. Pokud zaujmeme stanovisko nadčasovosti čistých dedukcí, jsme na nejlepší cestě uvrhnout ji v zapomnění, neboť tato druhá vlastnost jazyků z nich dělá historické předměty. Jazyky existují v čase, jsou neustále otevřené změnám a připravené přijímat moderní prvky odpovídající požadavkům doby, aniž se zbaví archaismů. Jazyky tak shromažďují roztroušené vědění a to jim dodává hodnoty vzácného svědka. Rousseau tvrdil, že z jazyků lze vyčíst historii svobody a otroctví a Michaelis se v nich snažil najít dějiny náboženství, předsudků a pověr. M. Foucault, který se na ně odvolává, připomíná po vzoru Michaelise: „Víme podle jediného slova dóksa, že Řekům splývá sláva s míněním a díky výrazu das liebe Gewitter zase, že Němci věřili na oplodňující sílu bouřky.

Přesto však existuje jakási „logika“ jazyků, „přirozená logika“, která ovšem nemůže být žádným způsobem redukována na čistou logiku. Nevytváří žádný soudržný systém omezení. „Všechny gramatiky mají únikové cestičky,“ říkával podle svých žáků E. Sapir. Lze tak hovořit o principu jazykové plynulosti nebo ve speciálnější oblasti o gramatickém strabismu.

Claude Hagège: Člověk a řeč, Karolinum Praha 1998, s. 152

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Petr Sgall

Prof. PhDr. Petr Sgall, DrSc., (*1926) vystudoval obecnou a indoevropskou lingvistiku na FF UK. Zabývá se obecnou jazykovědou a bohemistikou. Je zakladatelem československé algebraické a počítačové lingvistiky. Inicioval diskusi o obecné češtině, která probíhala (a probíhá) hlavně na stránkách časopisu Slovo a slovesnost. 27. května 2011 oslavil 85. narozeniny.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné