Charles Darwin versus Old Shatterhand

Jako kluk jsem se nemohl odtrhnout od mayovek – ještě stále mám v živé paměti, jak namísto ze slabikáře Jiřího Žáčka jsem se učil slabikovat z rodičům zákeřně zcizené knížky Syn lovce medvědů. Old Shatterhandův neuvěřitelný pozorovací talent a jeho následná, vskutku fenomenální schopnost dedukce uprostřed divoké přírody byly vlastnosti, které mě přiváděly v naprostý úžas. Tehdy jsem neměl nejmenší pochyby o tom, jak bych si představoval sám sebe v zralé dospělosti. Ovšem čas plynul a je nutno přiznat, že zatímco Old Shatterhanda každý biolog znát nemusí, Charlese Darwina by měl. Jenže kolik toho o něm vlastně takový průměrný přírodovědec ví?

Bohužel se zdá, že naprostá většina mladých biologů je dnes odkázána na povrchní povědomí o tom, že Charles Darwin existoval, napsal knihu O vzniku druhů (schválně, jak je ten název dál?), v níž položil základy moderního pohledu na evoluci, a potom umřel. Bylo by zajímavé vědět, kolikpak z nich tuto knihu opravdu četlo – zčásti i proto, že až do roku 2007 existovaly v České republice jen překlady z roku 1914 a 1953 a např. v knihovnách pražské Přírodovědecké fakulty je z těchto dvou vydání všehovšudy sedm výtisků (dva z roku 1914 a pět z roku 1953), pokud nepočítám tři volně přístupné anglické verze vydané v letech 1958, 1979, 1985 a jedno „archivní“ vydání z roku 1860. A je to škoda, neboť nad stránkami tohoto klasického díla by si, co se umění dovozování týče, trhal závistí zbytky vlasů snad i Hercule Poirot.

Problém je, že všichni si Darwina představují právě takto – jako geniálního detektiva na poli přírodních věd s vizáží dobromyslného dědečka, kterou mu navěky propůjčila Collierova známá olejomalba z roku 1881. Ale Charles přeci celý život nevypadal takhle. Pokud chce člověk vědět víc, musí se sám v detektiva proměnit. Česky vydaná autobiografie Vlastní  životopis z roku 1951 je na celé přírodovědě jen jedna, a ještě ke všemu ztracená, takže nezbývalo než kvůli tomuto „rodokapsu pro fajnšmekry“ propátrat pražské antikvariáty. Na opravdový skvost jsem však narazil v hlubinách depozitáře hlavní knihovny biologie: Darwinova Cesta kolem světa, která v češtině vyšla v roce 1955 a ještě jednou o čtyři roky později. Čtenářům Vesmíru by tato kniha neměla být úplně neznámá. Petr Šíma o ní před dvanácti lety (Vesmír 78, 237, 1999/4) napsal: „Přečíst si Cestu kolem světa znamená pochopit, jak se vyvíjel Darwinův pohled na svět, jak byly nalézány příčinné souvislosti mezi pozorováními a jejich interpretací.“

Ale zdaleka nejen to. Přečíst si Cestu kolem světa znamená především nahlédnout pod školometsky zvrásněnou tvář odosobněné ikony, bělovousého starce trápeného Chagasovou chorobou. Na stránkách této knihy se v sedle koně prohání v doprovodu jihoamerických gaučů „el naturalista don Carlos“, mladý muž, který kamkoli přijede, dokazuje svou neobyčejnou všímavost, bystrý důvtip, laskavou a osvícenou povahu, zapálené nadšení a lásku k přírodě a v neposlední řadě – samozřejmě mimochodem a bez nejmenšího náznaku vychloubání – i značnou fyzickou odolnost a houževnatost. Džentlmen s rozvahou Philease Fogga, vtipem Geralda Durrella, odvahou Old Shatterhanda a bystrostí... inu, Charlese Darwina. Nestřílí sice z henryovky ani z medvědobijky, ale každá jeho rána je autentická.

Je nesmírná škoda, že dnešní kluci (či děvčata) se mohou k této knize dostat leda náhodou, při úklidu dědečkovy knihovny. Škoda o to větší, že jméno Charlese Darwina v životě uslyší přinejmenším stejně často jako jméno Old Shatterhanda. A jediné, co budou o tomto starci vědět, je to, že existoval, že napsal knihu O vzniku druhů, a potom umřel.