Aktuální číslo:

2018/6

Téma měsíce:

Komunikace

Civilizace formy

 |  8. 12. 2011
 |  Vesmír 90, 723, 2011/12

 V teoretických textech intelektuálů a v učebnicích lékařské etiky se zdůrazňuje princip autonomie, podle kterého má každý pacient právo na svobodnou volbu lékaře, má právo být architektem vlastní terapie etc., přičemž se nevysloveně předpokládá, že každý dospělý svéprávný člověk je autonomní, že je moudrou a zralou bytostí. Praxe nás ale usvědčuje z omylu. Kdybychom byli skutečně státem autonomních, přemýšlivých a dospělých občanů, nebylo by třeba činit zásahy, které naši autonomii oklešťují. Nebylo by třeba určitý typ kriminálních seriálů pouštět až pozdě v noci – copak nemáme, my všichni dospělí a odpovědní občané plné právo si televizi nezapnout? Copak nemáme právo nezapnout tuto televizi ani svým dětem, pokud shledáme obsah nežádoucí? Kdybychom byli státem dospělých a přemýšlivých občanů, nebylo by třeba se snažit vytlačit hrací automaty z center měst a obcí – copak nemá každý dospělý a odpovědný občan právo je nepoužívat? A co prodej měkkých drog, cožpak nemáme plné právo je nekoupit a minout dealera bez povšimnutí?

Je to zvláštní, v teorii a v učebnicích přemýšlíme o státu plnoprávných, autonomních a svobodných občanů, zatímco v praxi každý evropský stát cítí potřebu chránit člověka před sebou samým. Myslíme si, že je správné zabránit občanům v běžném přístupu k hracím automatům, nebo jim alespoň tento přístup nějak ztížit či omezit a tak je chránit před spády jejich vlastního nitra. Uvažujeme o tom, že bychom měli podobně vytlačit kouření nikotinu a alkoholismus když ne jinak, tak alespoň prudkým zdražením alkoholu a cigaret, neboť se obáváme, že kdyby byly volně a lacino dostupné, mnozí z nás by svou svobodu je nezneužívat nezvládli.

Zůstává ovšem v platnosti otázka, nakolik paternalistický přístup k pacientovi, jistě právem odsuzován jako zneužitelný a jistě i mnohokrát zneužívaný, nemá přece jenom občas právo na existenci. Co jestli je pacient sice architektem vlastní terapie, avšak navrhovaná stavba je objektivně postavena na příliš vratkých základech? Máme ve jménu autonomie povinnost sledovat a vyplňovat i ta přání pacienta, která jsou evidentně neuvážená? Pokud se ovšem pacienta snažíme přesvědčit o nedomyšlenosti jeho kroků, již jednáme paternalisticky… Ne vždy je svobodná volba zároveň moudrá volba. Nikomu se to lehce nepřiznává, že jsme republikou dětí. Je třeba to ale říci, ostatně pragmatičtí politici to vědí velmi dobře.

Na středních a vysokých školách symptomaticky učíme takové obory, ve kterých absolvent nalezne uplatnění, rozumějme především finanční uplatnění, či přesněji finanční zázemí. Výtvarná a hudební výchova se učívají na nižším stupni a v odpoledních, okrajových hodinách, etika se neučí buďto vůbec, nebo jen symbolickou hodinu týdně. Absolvent vysoké školy umí napsat grant a vydělat peníze, absolvent vědeckých oborů má vědomosti, s nimiž by obstál v televizních znalostních soutěžích. O tom, že existuje cosi jako umění žít, se nedozví, není taky příliš od koho. Aristotelés přitom trvá na názoru, že umění žít je především umění, tedy něco, co je nutno se naučit, co není v naší přirozenosti, co ale zároveň není ani proti ní, a co se musíme den za dnem, poctivě a s vynaložením námahy učit. Jak to ovšem dopadne, když dítě učí dítě, a rozdíl je jen ve věku obou dětí? Jak to dopadne, když děti vychovávají děti a když se ani v rodině, ani ve škole dítě nesetká s dospělým? Myslím, že jsme se stali jakousi neotenní civilizací axolotlů, nedospělých a nikdy nedospívajících, rozmnožujících se v larválním stadiu.

Říká se, že takoví byli i řečtí bohové, kteří – protože byli nesmrtelní –, trávili čas drobnými spory, půtkami, závistmi, žárlivostmi, hodováním či válkami, zatímco skutečný život byl život smrtelníků dole na zemi, těch, kteří věděli, že jejich čas je omezen a není možno jej promarnit plytkým kratochvílemi. Řečtí bohové svým chováním nedospělých výrostků připomínají chování současných politiků, osob veřejného života, těch, kteří jsou veřejnosti na očích. Jako by hadovo pokušení v ráji „nikoli, nezemřete…“ se stalo leitmotivem naší civilizace – a my jsme tomu uvěřili a skutečně jednáme, jako bychom nikdy neměli zemřít.

Marek Vácha

Úryvek z eseje „Civilizace formy“ ze sborníku Hlavou zeď 2011 (Úvahy nad civilizací a její budoucností), s. 95–96, nakl. Dybbuk, Praha 2011

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etika
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Marek Vácha

Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D., (*1966 v Brně) vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně a teologii v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Vydal řadu knih, např. Poslední země, Nevyžádané rady mládeži, Návrat ke stromu života, Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis, Tančící skály – o vývoji života na zemi, o člověku a o Bohu ad.
Vácha Marek

Doporučujeme

Neandertálský mozek ze zkumavky

Neandertálský mozek ze zkumavky

Jaroslav Petr  |  24. 6. 2018
Vědci vypěstovali v laboratoři miniaturní shluky lidských buněk mozkové tkáně, tzv. organoidy. Ty měly DNA upravenou tak, aby napodobovala DNA...
Tajná služba hlásí

Tajná služba hlásí

Tereza Petrusková  |  4. 6. 2018
Nepochybně i teď, kdy čtete tyto řádky, někdo ve vaší blízkosti odposlouchává. Nemusí to být nutně policie, podezřívající vás z organizovaného...
Neznámá tvář molekul života

Neznámá tvář molekul života

Ondřej Vrtiška  |  4. 6. 2018
Vztah nukleových kyselin a proteinů je podle středoškolských učebnic poměrně prostý. DNA nese dědičnou informaci, RNA je její poslíček a proteiny...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné