Jaká je šance sněhových koulí v pekle?

Natura 2000 – pro mnohého ochranářského biologa i úředníka skoro magické spojení. Představovat ji by bylo přiléváním vody do moře (o nošení dříví do lesa radši vzhledem k tématu článku pomlčíme). Hlavním účelem je pomáhat a chránit nejohroženější evropská stanoviště a organismy.

Saproxyličtí brouci – jedno ze zaklínadel moderní ochranářské biologie. Brouci vázaní na mrtvé dřevo jsou velmi významnou složkou biodiverzity. Jejich druhová bohatost a populační hustota nám pomáhají napovědět mnohé především o lesních ekosystémech. Už před více než dvaceti lety vydala Rada Evropy vlastním nákladem jednu z klíčových a hodně citovaných publikací Ira Martina Speighta o ochraně saproxylického hmyzu.

Uběhlo poměrně málo vody na to, abychom mohli hodnotit, jak je Natura 2000 efektivní. Vstupem do Evropské unie jsme se však zavázali k ochraně deseti saproxylických brouků, kteří se vyskytovali či potenciálně nebo reálně vyskytují na našem území.

Peklo

Dva nezvěstní – prahlec červenoštítý (Phryganophilus ruficollis) a zrněnec řádkový (Stephanopachys substriatus)

Prahlec červenoštítý je brouk z čeledi lencovití (Melandryidae), zrněnec řádkový zase z čeledi korovníkovití (Bostrichidae). Prahlec je pozůstatkem fauny, která na našem území žila před poslední dobou ledovou. U nás se historicky vyskytoval v Beskydech. V sousedním Polsku bývá dosud nacházen v Białoweżi a na Slovensku v Malé Fatře a Poloninách. Vyvíjí se více let v podkorním substrátu a ve dřevě napadeném houbami.

Zrněnec je zástupce fauny vázané na lesní požáry. Vyvíjí se hlavně v čerstvém podkorním substrátu. U nás se vyskytoval pravděpodobně pouze na Moravě u Adamova, ze Slovenska je znám z Vysokých Tater.

Stav před dobou ledovou nebo periodické lesní požáry se do našich lesů vrátí jen stěží. Proto by nové nálezy těchto druhů hraničily se zázrakem. Pro tyto dva druhy již je asi pozdě cokoliv dělat.

Nemá člověka rád – boroš Schneiderův (Boros schneideri)

Boroš je brouk s velkým palearktickým areálem. Vyskytuje se však spíše v lesích boreálního (severského) charakteru. Brouk je to velmi nenápadný a pravděpodobně žije dost usedle. U nás byl nalezen naposledy na konci 19. století na Šumavě. Od té doby si ho entomologové vozí pouze ojediněle ze Slovenska.

Dlouho se o něm hovořilo jako o pralesním reliktu. Tedy jako o druhu, který pro přežití vyžaduje lesy dlouhodobě ušetřené lidských zásahů. Z posledních výzkumů to s jeho pralesomilností vypadá poněkud komplikovaně. Druh je alespoň v podmínkách Evropy vázán především na prosvětlené borové porosty. A borovice nepatří zrovna mezi dřeviny, které by v pralesích mírného pásma dominovaly. Na Slovensku se vyskytuje v polomech, na opačném konci areálu na Dálném východě žije hlavně ve vlhkém substrátu pod borkou jehličnanů v osluněných porostních stěnách. Přesto boroš zřejmě člověka příliš rád nemá. Vyskytuje se totiž více v lesích vzdálenějších od lidských sídel a raději má rozsáhlejší lesní komplexy.

Brána pekelná

Ekologický oříšek – rýhovec pralesní (Rhysodes sulcatus)

Jeden ze dvou našich zástupců čeledi rýhovcovití (Rhysodidae).¹⁾ Druhý a velmi podobně žijící zástupce čeledi Omoglymmius germari byl u nás nalezen teprve v roce 2008 na skládce dřeva v Pohansku u Cahnova.

Pokud jde o rozšíření rýhovce, jsou dvě možnosti. Buď ho neumíme najít, protože žije extrémně skrytým způsobem, nebo jde o typicky vzácný druh, který je nacházen pouze občas na lokalitách, k nimž se ještě neprorubalo komerční lesnictví či úplně nezdivočely. U nás se dnes vyskytuje pouze v Mionší a přežívá ještě v Hlubocké oboře a Bílých Karpatech. Ve starší literatuře je podobně jako většina ostatních brouků v našem přehledu zmiňován jako pralesní relikt.²⁾ To lze jen těžko potvrdit či vyvrátit. Pokud však byl nalezen ve větším množství (například ve Francii), vždy to bylo ve vlhkém a osluněném dřevě. Tomu by odpovídaly nálezy z Hlubocké obory i Mionší. Obě lokality jsou artefaktem někdejších pastevních lesů, které u nás dřív byly téměř v každém katastru.

Předpeklí

Náš nejkrásnější brouk – tesařík alpský (Rosalia alpina)

Téměř mystický druh tesaříka, který patří mezi nejkrásnější druhy hmyzu vůbec. U nás je jen jediná stabilnější populace na Bezdězu a v nejbližším okolí. Většina ostatních nálezů je buď velmi starého data, nebo jsou to údaje nedokladované a místy až anekdotické. V nadsázce lze napsat, že z každé rozsáhlejší bučiny existuje alespoň jeden údaj. Ty bezpečně doložené by se daly spočítat na prstech jedné ruky – nejnověji třeba z jihomoravského Soutoku. A i u těch doložených jsou často vážné pochybnosti o původnosti populace. Traduje se, že historické nálezy, obzvláště ty z nížin, jsou brouci vylíhlí z bukového dřeva dovezeného ve vagonech ze Slovenska. Nálezy jsou totiž často z lesíků poblíž vlakových nádraží větších měst, kam dospělci zalétli a díky nápadnosti byli dokladováni.

O tesaříkovi alpském víme, že obývá především komplexy bučin a že dokáže létat na dosti velké vzdálenosti. Vyvíjí se hlavně v dřevě kmenů nebo silných větví buků. V nížinách byl zaznamenán vývoj i v jiných druzích tvrdých listnáčů.

Vyhledává spíše rozvolněné porosty bučin. Ideálním stanovištěm budou zřejmě místa, kde buk dominuje, ale neroste příliš dobře. Takovými místy jsou třeba zakrslé bučiny na chudých substrátech nebo buky poškozované pastvou – třeba i pastviny se solitérními stromy. Jedním z problémů jeho ochrany může být i to, že samice často kladou do vytěžených buků. Proto je vhodné těžit například na podzim a do jara kulatinu odvézt.

Skrytí, ale stále ještě běžní smrtelníci

Pařezinový specialista – kovařík fialový (Limoniscus violaceus)

Kovařík fialový je brouk, kterého mají sběratelé rádi. Jednak je na kovaříka opravdu zajímavě barevný, pak jde o druh, který žije velmi nenápadně, a navíc je přirozeně velmi vzácný v celém areálu rozšíření. U nás se vyskytuje hlavně v pahorkatinách a vždy jde o pozůstatky pařezených lesů. Konkrétně se o něm ví například v Moravském krasu, Lánech, Hluboké, Podyjí, Soutoku nebo Podkrušnohoří.³⁾ Kovařík fialový dává přednost vývoji ve velkých přízemních dutinách s více otvory. To je i důvod, proč se dnes vyskytuje i ve vysokém lese. Vždy však jde o převedenou pařezinu, kde mohou právě u země v obrážejících pařezech vznikat vhodné dutiny. Vývoj larev je víceletý, potravně se jedná pravděpodobně o oportunisty, kteří nepohrdnou jakoukoli potravou v dutině, jež jim přijde do cesty.

S čistým svědomím můžeme napsat, že pokud se nevrátí pařezení, budeme moci jen sledovat, odkud a jak rychle tento kovařík zmizel.

Brouk s divným jménem – páchník hnědý (Osmoderma eremita)

Páchník hnědý je velký, ale poměrně nenápadný brouk,⁴⁾ který se dostal do povědomí mnoha lidí hlavně díky svému nezaměnitelnému jménu. To také stále častěji zní jako zaklínadlo při kácení stromů ve městech. Páchník je dnes totiž hlavně obyvatelem stromových dutin v intravilánu obcí, v alejích či zámeckých parcích. Nevyhýbá se ani těm největším městům.

Je vázán především na větší a osluněné stromové dutiny nebo podkorní kapsy. Proto se vyskytuje hlavně ve stromořadích či parkových solitérech. V letních měsících, kdy se páří, jsou stromy obsazené páchníkem zvláštně⁵⁾ cítit. Odtud jeho jméno. Dutiny, které obývá, se většinou vyznačují vyšší druhovou pestrostí, a proto ho označujeme jako deštníkový druh. Dutiny vhodné pro páchníka by ve stromech vznikly až v době, kdy je les již dávno vytěžený. Proto se stěhuje do měst. Páchník se vyskytuje i v dutinách vytvářených seřezáváním na babku, ale taková stanoviště už dnes z krajiny mizí. Kromě toho, že má rád velké a osluněné dutiny, se také poměrně nerad přemisťuje. A tak přelety mezi dutinami jsou spíš vzácností.

Páchník tedy dnes rozhodně v lese žije spíše sporadicky a najdeme ho hlavně v alejích, parcích nebo ve vrbovinách či ovocných sadech. S tím je také spojen problém s jeho ochranou. Pokud v lese nevychováme mohutné a osluněné stromy, můžeme se spolehnout, že nám kvůli jeho ochraně budou padat na hlavu ve městech. Jestliže se dnes v lesích vyskytuje hojněji, pak je to hlavně v pozůstatcích pastevních lesů.

Ekosystémový inženýr – tesařík obrovský (Cerambyx cerdo)

Jak z naší krajiny mizí veteránské stromy, mizí i jeden ze dvou zástupců rodu Cerambyx u nás.⁶⁾ Tento tesařík je zapeklitým druhem. Ve většině střední Evropy vymírá, ale v jižní Evropě je škůdcem korkových plantáží. Na druhou stranu je znám jako ekosystémový inženýr, neboť svým žírem vyrábí stanoviště pro mnoho dalších ohrožených druhů.

Tesařík obrovský vyhledává osluněné stromy s tlustou borkou (nejlépe solitéry), zpravidla poškozené – ronící mízu. Vyskytuje se i v pařezinách, kde se jeho larvy živí v mohutných a osluněných obrážejících pařezech dubů. Přestože patří mezi naše největší brouky, nalézt dospělce není zrovna snadné. Většinou aktivují se setměním nebo se zdržují v prosluněných korunách věkovitých dubů. O jeho výskytu svědčí velké oválné výletové otvory.

Jde o teplomilný druh, který dnes u nás žije již jen v parcích nebo pozůstatcích pastevních lesů nižších poloh. Jedním z posledních lesních komplexů, kde se u nás vyskytuje, je Lánská obora na Křivoklátsku. Dospělci lezoucí po vyhřátých asfaltových cestách dosvědčují jeho zálibu v teple.

Tesařík obrovský tedy ke svému životu nepotřebuje les v tradičním pojetí. Hledat ho v hospodářském lese i v porostech ponechaných samovolnému vývoji je většinou marné. Pokud máme zachovat populace tohoto ohroženého škůdce i pro příští generace, bude nutné vrátit se v místech jeho výskytu k tradičním formám péče o les.

Největší evropský brouk – roháč obecný (Lucanus cervus)

Samce roháče obecného pozná snad každý. Nepřehlédnutelný klenot našich hvozdů patří ještě stále mezi druhy, po kterých nemusíme příliš pátrat. Přesto je při prvním pohledu na mapu jeho rozšíření jasné, že ustupuje. Roháč obecný je poměrně mobilní brouk. Samci uletí na jeden zátah víc než kilometr. Samice létají méně a jejich životní projev se zpravidla omezuje na jediný kratší přelet. Rozptyl roháčů je tedy značně ovlivněn ochotou samic létat a hledat vhodný substrát pro kladení. Larvy roháčů se vyvíjejí poměrně dlouho. Jsou známy případy, kdy jim to trvalo více než deset let. Vhodným substrátem je tlející dubové dřevo větších rozměrů. Nedostatek mrtvého dřeva v našich lesích by tedy mohl objasňovat mizení roháče. Jenže to asi není docela pravda.

Roháč je teplomilný druh. I rozšíření u nás tomu napovídá. Vždy to byl hlavně druh nížin s občasným výskytem v pahorkatinách. V západní Evropě se roháči poměrně často vyskytují v malých lesních fragmentech poblíž měst či přímo v nich. Takové lesíky jsou charakteristické dvěma faktory: teplejším městským klimatem a porostní čistotou způsobenou sběrači dřeva. To leccos napovídá o potřebách roháče. Jeho larvy se vyvíjejí v podzemním mrtvém dřevě, což mohou být odumřelé kořeny starých stromů stejně jako pařezy ponechané po těžbě. Na nedostatek mrtvého dřeva si proto roháči asi stěžovat nemohou. Dokresluje to třeba i výskyt roháčů na Petříně.⁷⁾ Hlavním problémem zřejmě bude skutečnost, že v prosvětleném lese obor či městských parků je tepleji než v běžném hustolese (vysokém lese).

Roháči tedy nejsou zas až tak moc nároční. Jen je třeba v zájmu jejich ochrany pustit do lesa mnohem víc světla (nebo dobytka).

Obyvatel ráje

Nejplacatější z placatých – lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus)

Lesák rumělkový je jeden ze šťastlivců, kterým se opravdu daří. Otázkou zůstává, jak dlouho tomu tak bude.

Lesák byl dříve tradičně řazen mezi pralesní relikty. Jeho nálezy nejen u nás, ale v celé Evropě, která je jeho domovinou, by se daly spočítat na dětském kuličkovém počítadle. Pak přišla Natura 2000 a brouk jako by se nám přímo pod rukama začal šířit. Mezi jeho nejoblíbenější místa patří plantáže rychle rostoucích hybridních topolů, kterých je krajina střední Evropy plná.⁸⁾ Současné topolové lignikultury (kromě toho, že je v nich dost mrtvého dřeva) se vyznačují tím, že jsou velmi prosluněné. Byly totiž zakládány ve velmi volném zápoji a často i vyvětvovány, neboť topolům se ve vysokém lese nedaří.

Podle všeho je lesák rumělkový druh vázaný na rozpad porostů rané sukcese lesa. Ve vyšších polohách to byly rozpadající se osikové porosty vzniklé po polomech či požárech, v nížinách zase staré porosty topolů vzniklé po povodních na říčních náplavech. Podle častých nálezů v parcích a oborách lesák pravděpodobně nepohrdl ani pastevními lesy. Lesy podobného charakteru už dnes v přírodě najdeme jen zřídka. Komerční lesnictví ranou sukcesi vylučuje a pastvu zakazuje. Proto se lesák odstěhoval jinam. Zdánlivý dostatek lignikultur by se však vbrzku mohl pro lesáka stát trojským koněm. Lignikultury nikdo neobnovuje a původní druhy topolů z krajiny kvapně mizí.

Závěr

V našem území se vyskytovalo celkem deset druhů naturových saproxylických brouků. Tři považujeme za nezvěstné (prahlec, zrněnec, boroš), dva se vyskytují na posledních lokalitách (rýhovec, tesařík alpský), jeden zřetelně mizí (kovařík fialový), tři se ještě stále vyskytují v místy silných populacích, úbytek lokalit je však drastický i po zahájení procesu tvorby soustavy Natury 2000 (páchník hnědý, tesařík obrovský, roháč obecný). Pouze jednomu se daří (lesák rumělkový). Není to však díky naší péči, ale spíše kvůli touze po rychlých ziscích ze dřeva rychle rostoucích dřevin našich nedávných předků.

Vzhledem k tomu, že jsme dobrovolně vstoupili do Evropské unie, tak chránit naturové brouky jednoduše musíme. Problémů s jejich ochranou je však příliš. Zdrojů financí na realizaci opatření je mnoho (OPŽP, Life+, PPK, nadace, záchranné programy MŽP ad.). Pokud již brouci nevymřeli nebo se tomuto stavu rychle neblíží, tak se buď odstěhovali z lesa do volné krajiny či přímo do měst, nebo jsou vázáni na velmi specifická stanoviště podmíněná tradiční lidskou činností v krajině. Určitě vás napadne, že před příchodem člověka museli také někde žít. Samozřejmě že ano, ale buď jednoduše nevíme kde, nebo nám chybí určité okolnosti, které pro ně vytvářely vhodná stanoviště. To byly buď nezkrotné přírodní živly jako rozsáhlé či lokální povodně, požáry a polomy, nebo velcí spásači jako mamuti, zubři či divocí koně.

Víme poměrně dobře, co pro tuto hrstku saproxylů dělat. Nezbývá než s tím začít. Bránit zuby nehty každý dutý strom v městských alejích by bylo bezpáteřní. Už jen vzhledem k tomu, kolik nevyužitého potenciálu nabízí volná krajina nebo stále poměrně velké rozlohy původně tradičně obhospodařovaných lesů a tisíce hektarů lesů v chráněných územích.