Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kde dnes znamená včera

Jihosibiřské refugium doby ledové
 |  9. 9. 2010
 |  Vesmír 89, 526, 2010/9
 |  Seriál: Kvartér, 5. díl (PředchozíNásledující)

Rekonstrukce živé přírody čtvrtohor se opírají o nálezy fosilních zbytků rostlin a živočichů a geologické doklady o charakteru jejich životního prostředí. Nejužitečnější a nejúplnější paleoekologické rekonstrukce tradičně umožňuje pyl rostlin, kosti obratlovců, zejména savců, a schránky měkkýšů. Každá z těchto skupin fosilií však poskytuje poněkud jiné informace, protože pyl se zachovává zejména ve vlhkém a kyselém prostředí rašelinišť ve vyšších nadmořských výškách, zatímco kosti obratlovců a schránky měkkýšů spíše ve vápnitých sedimentech suchých a převážně nížinných oblastí, jako jsou spraše, sedimenty na úpatích svahů a jeskynní výplně. Výpověď těchto fosilií o zaniklé krajině má také různé prostorové rozlišení. Pyl se šíří větrem i na velké vzdálenosti, a proto pylové spektrum z určitého místa odráží složení flóry širší krajiny. Rovněž fosilní materiál pohyblivých savců poskytuje průměrné informace o větších krajinných celcích. Naopak fosilní společenstva měkkýšů odrážejí někdejší poměry přímo na konkrétních lokalitách. Podstatné rozdíly jsou také při odhadu početnosti, kdy u živočichů je poměrně snadné počítat jedince, naopak počty pylových zrn nejsou v přímém vztahu k hojnosti odpovídajících rostlinných druhů. Pro porozumění paleoekologickým procesům však nestačí pouze vědět, které druhy organismů a jak hojně se na daném místě v minulosti vyskytovaly. Je potřeba vytvořit si představu, jak mohly jednotlivé druhy paleoekosystému ovlivňovat jiné druhy, jaké typy vegetace a biotopů se v zaniklé krajině vyskytovaly a které druhy rostlin a živočichů na ně byly vázány. Tyto představy lze získat prostřednictvím studia současných ekosystémů, které jsou svým druhovým složením nejpodobnější fosilní flóře a fauně.

Tradiční severská analogie

Pro pochopení současné přírody má klíčový význam poznání přírody pleistocenních glaciálů, tedy dlouhých období chladného a nestabilního klimatu, z nichž poslední odeznělo asi před 11 700 lety. Za vhodnou moderní analogii ekosystémů středoevropských glaciálů se tradičně považovala boreální a arktická zóna severní Evropy. Analogie vycházela nejen z chladného podnebí oblasti, ale i z výskytu mnoha druhů, které byly podle fosilních dokladů běžné ve středoevropském pleistocénu, zatímco v holocénu („době poledové“) ze střední Evropy ustoupily, nebo se zachovaly jen v horách a na různých reliktních stanovištích. Z dřevin to jsou například borovice lesní (Pinus sylvestris), smrk ztepilý (Picea abies) a bříza trpasličí (Betula nana), ze savců sob polární (Rangifer tarandus), pižmoň (Ovibos moschatus), rosomák (Gulo gulo), liška polární (Alopex lagopus) a lumík (Lemmus lemmus). Z plžů to je případ ostroústky válcovité (Columella columella) a vrkoče severního (Vertigo modesta).

Nová analogie na východě

Severoevropská, zejména skandinávská analogie má několik podstatných slabin. Dnešní klima Skandinávie se výrazně liší od glaciálního klimatu střední Evropy. To se podle různých indicií vyznačovalo silnou kontinentalitou, suchem a poměrně teplými, byť krátkými léty. V souladu s tím ve Skandinávii chybí řada kontinentálních druhů, které byly hojné ve středoevropských glaciálech, ale po oteplení a ústupu ledovců se stáhly nikoliv na sever, nýbrž na východ, na Sibiř a do centrální Asie. Jsou to například borovice limba (Pinus cembra včetně P. sibirica), modřín (Larix decidua včetně L. sibirica), hlodavci frček větší (Allactaga major), křečík šedý (Cricetulus migratorius), pestruška písečná (Lagurus lagurus), hraboš úzkolebý (Microtus gregalis) a plži zrnovka sprašová (Pupilla loessica) a údolníček jemnoústý (Vallonia tenuilabris). Podle dokladů fosilní flóry a fauny pokrývala velkou část středoevropských nížin v chladných obdobích pleistocénu step, tedy ekosystém typický pro centrální Asii, ale chybějící v severní Evropě. Navíc Skandinávie byla zaledněná a její ekosystémy vznikly v posledních několika tisících letech – nejsou tedy přímým pokračováním ekosystémů doby ledové.

Úvahy o východní analogii středoevropských glaciálních ekosystémů nás před několika lety přivedly na jižní Sibiř, kde jsme začali studovat současná společenstva všech tří hlavních skupin organismů využívaných pro paleoekologické rekonstrukce – cévnatých rostlin, savců i měkkýšů. Nejvhodnější oblastí pro hledání kýžené pleistocenní analogie se zdála být horská soustava Altaje a Sajanů (Vesmír 83, 276, 2004/5).

Toto území v samém centru eurasijského kontinentu se vyznačuje krátkými a poměrně teplými léty, mrazivými zimami s průměrnými lednovými teplotami nižšími než –10 °C a na řadě míst dokonce nižšími než –30 °C. Srážky na většině území nepřesahují v ročním úhrnu 600 mm a v některých horských kotlinách dosahují pouhých 150 mm. Tato charakteristika dobře odpovídá různým klimatickým modelům pro pleistocenní stadiály a interstadiály. Navíc se v území střetává step a tundra – dva ekosystémy, které podle fosilních dokladů pokrývaly v pleistocénu převážnou část střední Evropy, dnes však jsou odděleny rozsáhlými plochami jiných ekosystémů a nikde v Evropě spolu nesousedí. Ke stepi a tundře přistupuje v altajsko-sajanské oblasti les a jeho přechody do bezlesí (lesostep a lesotundra), což poskytuje výbornou analogii pro ekosystémy dokumentované pylovými daty z vrcholného glaciálu, která indikují přítomnost lesa v Karpatech a přilehlých oblastech. V glaciálu byly na Altaji a Sajanech horské ledovce, ale podhorské oblasti byly nezaledněné, lze zde tedy uvažovat o přímém pokračování glaciálních ekosystémů do současnosti. Menší horské ledovce se zde ostatně vyskytují i dnes.

Několik let výzkumu potvrdilo, že současná společenstva altajsko-sajanské oblasti jsou až překvapivě podobná fosilním společenstvům středoevropského glaciálu, a to nezávisle pro všechny tři skupiny studovaných organismů. S velkou pravděpodobností toto území představuje nejzachovalejší refugium1) glaciální bioty v Eurasii.

Flóra a vegetace

Centrální části Altaje a Západního Sajanu jsou tvořeny otevřenou parkovitou krajinou  s roztroušenými jehličnatými lesíky, v nichž převládá modřín (Larix sibirica), sibiřská limba (Pinus sibirica) a smrk (Picea obovata). Jde o blízké příbuzné evropských druhů Larix decidua, Pinus cembraPicea abies, které se od rodičovských linií diferencovaly teprve v glaciálu až postglaciálu, a u některých z nich je diskutabilní, zda jde vůbec o odlišné druhy.

Limba je častější ve vyšších nadmořských výškách, kde jsou o něco vydatnější srážky a chladnější léta. Kolem alpínské hranice lesa se limbové lesíky střídají s keříčkovou tundrou, ve které převládá trpasličí bříza Betula rotundifolia, opět velmi blízký příbuzný evropského druhu Betula nana. Modřín je naopak častější v suchých oblastech s teplejšími léty, zejména v horských kotlinách. Zatímco limba je dřevinou lesotundry, je modřín typický hlavně pro lesostep. Rozvolněné modřínové lesíky porůstají vlhčí místa v suché lesostepní krajině, jako jsou severní svahy kopců a nivy periodických nebo stálých potoků a řek.

Ostatní části krajiny porůstá suchá step, ve které převládají úzkolisté trsnaté trávy, například kavyl vláskovitý (Stipa capillata) a kostřava walliská (Festuca valesiaca), a hojné jsou různé druhy pelyňků (Artemisia spp.) a rostlin z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae). Běžně zde rostou druhy, které se dnes ve střední Evropě vyskytují jen na několika málo lokalitách a považují se za relikty glaciální sprašové stepi, např. chvojníky (Ephedra spp.), tráva žitňák hřebenitý (Agropyron pectinatum) a merlíkovité rostliny bělostník růžkatý (Krascheninnikovia ceratoides) a bytel rozprostřený (Kochia prostrata).

V suchých oblastech s průměrnými lednovými teplotami kolem –30 °C les úplně ustupuje a lesotundra nebo lesostep přechází ve stepotundru – pozoruhodnou a pro evropského botanika velmi kuriózní krajinnou mozaiku stepních porostů na sušších místech a tundrových křovin na vlhčích místech, například v nivách na dnech údolí nebo na severních svazích.

Abychom měli kontrolu, do jaké míry se současná jihosibiřská vegetace podobá středoevropské glaciální vegetaci, sbírali jsme v různých typech jihosibiřské krajiny vzorky současného pylového spadu v mechových polštářích a povrchovém humusu. Palynologové Barbora Pelánková, Petr Kuneš a další určili, kterým rostlinným druhům, rodům nebo čeledím pyl patří, a srovnali současná jihosibiřská pylová spektra s fosilními pylovými spektry zachovanými ve vrcholně a pozdně glaciálních sedimentech ze Západních Karpat a Českého masivu. Ukázalo se, že fosilní pylová spektra z horských kotlin a údolí Západních Karpat dobře odpovídají krajině jihosibiřské lesotundry, spektra z nižších poloh krajině lesostepi a spektra z Českého masivu převážně bezlesé krajině stepotundry.

Savci

Společně s kolegy Janem Robovským, Janem Riegertem a Janem Zrzavým jsme shromáždili dostupné údaje o eurasijských savcích posledního glaciálu a analyzovali jsme je různými metodami. Srovnání recentní a pleistocenní fauny z různých oblastí Eurasie opět ukázalo, že Altaj a Sajany představují významné glaciální refugium.

Vymírání velkých savců, které koncem pleistocénu v různé míře postihlo většinu severní polokoule, se jižní Sibiře dotklo jen okrajově. V altajsko-sajanské oblasti vyhynulo od začátku poslední doby ledové jen 14 druhů savců (tj. 17 %), zatímco střední Evropa ztratila 36 % své glaciální fauny. Kromě mamutů, srstnatých nosorožců a ostatních druhů, které vyhynuly globálně, vymřely navíc v oblasti Altaje a Sajanů jen tři druhy malých hlodavců, obývajících nyní arktickou tundru. Ve střední Evropě naproti tomu lokálně vymřelo 24 recentních druhů, z toho pět druhů velkých kopytníků. Typickým představitelem glaciální fauny byl stepní bizon (Bison priscus), který vyhynul na Altaji až v době bronzové. Mamuti zde sice vymřeli před deseti tisíci lety, tedy během velké vlny extinkcí na přelomu pleistocénu a holocénu, ale altajští veledaňci (Megaloceros giganteus) vymřeli až tři tisíce let poté. Recentní druhy velkých savců se navzdory trvalému lidskému osídlení udržely na Altaji téměř až do současnosti.

Zachování glaciální savčí fauny na jižní Sibiři zřejmě umožnila velká rozmanitost tamní krajiny i vegetace – rozličné kontakty stepi, pouští, listnatých lesů, tajgy a alpínské tundry se zde udržely i v holocénu. Naopak v Evropě se po nástupu holocénu vytvořily rozsáhlé a poměrně homogenní zóny jehličnatých a listnatých lesů a stepí. Druhové složení a ekologická struktura savčích společenstev východní části Altaje a Sajanů se od konce glaciálu prakticky nezměnila. To nám poskytuje představu, jaká zvířata obývala střední Evropu během poslední doby ledové. Mezi savci tehdy převažovali velcí býložravci a masožravci, v holocénu se poměr obrátil ve prospěch malých hmyzožravců a vodních predátorů. V glaciálu se společně vyskytovaly druhy, které v současnosti obývají geograficky velmi vzdálené oblasti, např. lvi a koně, hyeny a medvědi nebo sajgy a sobi. Kombinace stepních, pouštních a alpínských druhů byla pro glaciální společenstva charakteristická. Tato společenstva se zachovala právě v oblastech jižního ruského Altaje, Tuvy a západního Mongolska, kde nejsou stepi a alpínské louky odděleny pásem lesů. Tato pozorování napovídají, že k příčinám menší druhové diverzity současné středoevropské savčí fauny patří nejen samotné změny biomů, ale i omezení vegetační a krajinné heterogenity v holocénu.

Měkkýši

Pozoruhodnou paralelu mezi ekosystémy pleistocenní střední Evropy a současnou přírodou jižní Sibiře potvrzuje i fauna suchozemských plžů. Ta byla dosud velmi nedostatečně prozkoumána. O to větší bylo naše překvapení, když jsme v chladných oblastech centrálního Altaje našli nejen živé fosilie, ale i celá jejich společenstva. Některé druhy plžů (Vertigo parcedentata, V. pseudosubstriataPupilla loessica) byly původně popsány na základě fosilních nálezů ze sprašových sedimentů střední Evropy a teprve nedávno byly postupně objeveny vzácné refugiální populace, v případě P. loessica poprvé právě na Altaji.

Shodou okolností byl současně s námi jejich výskyt doložen německými2) a britskými kolegy i odjinud ze Sibiře a přilehlých středoasijských zemí. Díky tomu dnes víme, že nejde pouze o několik lokalit, ale o souvislé rozšíření v rozsáhlých oblastech centrální Asie. V altajské lesostepi a lesotundře jsou tyto druhy běžné, a co víc, žijí zde ve společenstvu dalších druhů, které známý český přírodovědec Vojen Ložek označil jako indexové (tj. charakteristické, indikační) fosilie sprašových sérií ukládaných ve střední Evropě ve vrcholném glaciálu. Vyjma tří jmenovaných k nim patří ještě ostroústka válcovitá (Columella columella), údolníček jemnoústý (Vallonia tenuilabris) a zrnovka alpská (Pupilla alpicola). Můžeme k nim přičíst i pro pozdní glaciál typického vrkoče bezzubého (Vertigo genesii).

Společenstvo těchto druhů je na Altaji vázáno na chladné oblasti s průměrnými lednovými teplotami nižšími než –17 °C a červencovými nižšími než 12 °C. Neobývají zde však otevřenou step, jak by se mohlo zdát z jejich výskytu v pleistocenních spraších, tedy silně bazických sedimentech vzniklých z jemného prachu přenášeného větrem v převážně otevřené krajině. Většina druhů je naopak vázána na vlhká stanoviště v údolních nivách, křoviny a rozvolněné lesíky, zatímco ve zcela otevřené stepní krajině bez křovin plži buď úplně chybějí, nebo jsou zastoupeni jen sporadickým výskytem jediného druhu – zrnovky sprašové (Pupilla loessica). Z toho vyplývá, že středoevropská krajina vrcholného glaciálu se sprašovou sedimentací nebyla tvořena pouze jednotvárnou a nehostinnou otevřenou stepí, ale musela obsahovat alespoň ostrůvky jiných, lesních nebo křovinných biotopů.

Středoevropský glaciál z pohledu moderních analogií

Jak tedy jihosibiřská analogie zpřesňuje naše představy o přírodě glaciální střední Evropy? Především je velmi pravděpodobné, že středoevropská krajina doby ledové byla mnohem lesnatější, než se dosud předpokládalo.

Pylové analýzy fosilních profilů provedené v posledních dvou desetiletích ukazují, že v Západních Karpatech a přilehlých pahorkatinách panonské oblasti existovala v glaciálu refugia jehličnatých lesů i některých listnatých dřevin. Srovnání s analogickými krajinami jižní Sibiře, kalibrované pomocí pylových spekter, dává tušit, že ve střední Evropě existovala v glaciálu mozaika lesa na vlhčích místech a bezlesí na sušších místech – ve vyšších a srážkově bohatších oblastech šlo zřejmě o lesotundru s limbou, smrkem, modřínem a břízou trpasličí, v nižších a sušších oblastech spíše o lesostep s modřínem, borovicí lesní, smrkem a místy také s limbou. Plocha lesa v této krajině kolísala v závislosti na dlouhodobých teplotních výkyvech. V nejchladnějších obdobích byl les zřejmě zatlačen jen na malé plochy s mimořádně příznivými podmínkami, například do říčních niv.

Růst lesů v karpatsko-panonské oblasti patrně umožňovala teplá léta v tamním kontinentálním podnebí. Naopak oceaničtější podnebí v oblasti na západ od moravských úvalů nebylo pro růst stromů příznivé. Krajina Českého masivu byla proto v glaciálu asi spíše bezlesá, jen s menšími lesíky v chráněných polohách říčních údolí a niv. Podle vlhkosti půd na různých terénních tvarech a v srážkově chudších nebo bohatších oblastech se v ní střídaly plochy stepní a tundrové vegetace.

Úvahy o minulosti, které obsahují příliš mnoho neznámých, nás často svádějí ke schematickému zjednodušování a extrapolacím základních vztahů mezi makroklimatem a vegetací na celou krajinu. Pro období chladných a vlhkých klimatických výkyvů tak paušálně rekonstruujeme tundru, pro suchá období zase step. Rámcově je to jistě správně, ale právě že jenom rámcově. Středoevropská krajina doby ledové byla nepochybně velmi rozmanitá. Na různých typech reliéfu se v ní mozaikovitě střídaly plochy stepi, tundry, rozvolněných lesíků a rozličné přechody mezi těmito formacemi.

Step a vysokobylinná vegetace v nivách řek skýtala pastvu velkým i malým býložravcům, mikroklima uvnitř křovin a rozvolněných lesíků zase zmírňovalo makroklimatické extrémy a tyto biotopy skýtaly úkryt mnoha bezobratlým a drobným obratlovcům. Mozaika různých biotopů se v čase měnila v závislosti na klimatických změnách, určité biotopy přechodně ustupovaly na úkor jiných a po čase se zase šířily. Dlouhodobě však tato mozaika umožňovala přežívání bohaté flóry a fauny s druhy specializovanými na ekologicky odlišná stanoviště. V neposlední řadě skýtala i rozmanité možnosti k obživě člověka starší doby kamenné.

Na výzkumu jihosibiřského refugia se spolu s autory článku od r. 2003 podíleli zejména J. Danihelka, N. Ermakov, V. Jankovská, M. Hájek, P. Hájková, M. Kočí, S. Kubešová, P. Kuneš, P. Lustyk, Z. Otýpková, B. Pelánková, P. Pokorný, B. Pokryszko, J. Riegert, J. Robovský, J. Roleček, M. Řezníčková, H. Svobodová-Svitavská, P. Šmarda, M. Valachovič a J. Zrzavý.

Poznámky

1) Refugium je relativně malá, izolovaná oblast, která si zachovala původní podmínky ve srovnání s okolními oblastmi a kde přežívají rostlinné nebo živočišné druhy, které jinde vymřely.

2) Stephan Meng, Universität Greifswald, série prací o malakofauně střední Asie a jižní Sibiře s odkazy na glaciální společenstva střední Evropy, zejména malakocenózy s plžem údolníčkem (Vallonia tennilabris).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie

O autorech

Věra Pavelková - dříve Řičánková

Michal Horsák

Milan Chytrý

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné