Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Schwarzenberský plavební kanál

Josef Rosenauer (26. 2. 1735, Chvalšiny – 10. 3. 1804, Český Krumlov)
 |  11. 3. 2010
 |  Vesmír 89, 154, 2010/3

Až do devatenáctého století bylo hlavním energetickým zdrojem dřevo. Ještě r. 1847 bylo z veškerého těženého dříví v Čechách 90 % palivo. V roce 1885 byl podíl palivového dříví 61 % a užitkového 39 %, teprve na přelomu 19. a 20. století klesl podíl palivového dříví na 36 % (dnes tvoří asi 10 % celkové těžby). Palivové dříví se dopravovalo na velké vzdálenosti a bylo ho potřeba pro provoz průmyslových podniků i pro vytápění budov.

Vodní doprava dříví byla u nás až do devatenáctého století jediným způsobem, jak dopravit jeho větší množství na velké vzdálenosti za přijatelných nákladů. Jedinou dopravní alternativou byly pomalé koňské povozy. V českých zemích se využívaly pro dopravu dříví všechny vodní toky, a to i např. říčka Kocába od r. 1570.1) Stavěly se však také plavební kanály pro dopravu dříví, např. Flájský kanál2) nebo plavební kanál Dlouhá stoka3) ve Slavkovském lese. Plánovala se dokonce stavba kanálu mezi Starým Kolínem a Kaňkem (1566).4)

Ze všech umělých vodních cest pro dopravu dříví u nás je však nejznámější Schwarzenberský plavební kanál na Šumavě, dílo vynikajícího projektanta i stavitele Josefa Rosenauera. Ve své době patřilo mezi mimořádně uznávané lesnické technické stavby a naši úctu budí dodnes. Snad tím spíše, že autorem byl lesník, původně vyučený bažantník.5)

Výjimečnost6) Rosenauerova plavebního kanálu

Rosenauerův plavební kanál, nazývaný právem také plavební průplav, byl jedinečný svou velkorysou koncepcí spojení dvou povodí – Vltavy a Dunaje (tato myšlenka sahá až do doby Karla IV.). Již v době, kdy byl Rosenauer ještě praktikantem u myslivce v Hiršperkách, zabýval se myšlenkou zpřístupnit rozlehlé želnavsko-stožecké pralesy plavebním průplavem, a r. 1774 ukázal knížeti povšechný projekt.

V červenci 1786 započal nivelační práce a r. 1787 už měl podrobný plán s rozpočty nákladů a rentability. Komise určená k přezkoumání však pracovala pomalu. Až o rok později předložil Rosenauer projekt přímo knížeti s prosbou, aby mu dovolil provést první část Schwarzenberského průplavu na vlastní náklady. Výlohy spojené se stavbou dalších částí kanálu měly být kryty z čistých výtěžků získaných prodejem splaveného dříví, takže knížecí režie neměla být těmito náklady vůbec zatížena. Tento sebevědomý, geniálního člověka hodný návrh knížeti tak imponoval, že dal pokyn k realizaci. Rosenauer však musel dvorní komisi napřed ad oculos dokázat, že spojení povodí Vltavy a Dunaje je proveditelné. U Rosenhüglu v revíru sv. Tomáše provizorní stokou převedl vodu z potoka Igelbach do potoka Zwettelbach, a pak teprve dostal povolení ke stavbě. Stavba měla umožnit dopravu dříví z nepřístupných oblastí na severních úbočích Šumavy v povodí Vltavy přes hlavní evropské rozvodí u bývalé osady Růžový Vrch (Rosenhügel) k řece Grosse Mühl, po ní k Dunaji a dále do Vídně. Celkem bylo během sta let „zlatých časů“ plavení dříví (1793–1892) dopraveno ze Šumavy do Vídně více než 5 milionů m3 palivového dřeva.

Celý kanál byl postaven v letech 1789 až 1822. Budoval se ve dvou etapách. Cílem první etapy (1789–1793) bylo postavit zařízení, které by zlepšilo zásobování Vídně palivovým dřevem. Rosenauerovi se podařilo mistrně propojit několik šumavských potoků umělým korytem, které bylo možné zásobovat vodou malých potůčků, z pomocných rybníčků a z Plešného jezera. Kanál v mnoha místech téměř kopíroval vrstevnici (průměrný spád 2,5 promile, tzn. 2,5 mm na metr délky) a jednou překonal přírodní překážku tunelem dlouhým 389 m (původně byl delší než 400 m, zkrácení si vyžádala plavba dlouhého dřeva). Stavba splnila účel – dřevo ze Šumavy bylo možné dopravit do Vídně za 8 dní.

Druhá etapa výstavby proběhla v letech 1821–1822 pod vedením inženýrů Falty a Krause. Stavěl se „nový kanál“, pokračující za tunelem na Jeleních vrších (Jelení) až k bavorské hranici u potoka Světlá voda (Lichtwasser).7) Výstavba této části začala až 17 let po smrti Josefa Rosenauera. Od Jeleního potoka byl však oproti původně navrženému 19kilometrovému oblouku po vrstevnici prokopán tunel. Jeho stavba trvala celé 2 roky. Na spodním konci (nyní v obci Jelení) je zakončen novorenesančním žulovým portálem (uvnitř tunelu je kvádr s vytesaným monogramem A. J. a letopočtem 1838 – památka na návštěvu Adolfa Josefa Schwarzenberka, tehdy teprve šestiletého), na horním konci je tunel uzavřen portálem v novogotickém slohu. Na spodním portálu je vytesán letopočet 1823, rok dokončení celého díla.

V roce 1887 byl mezi kanálem a Vltavou postaven spojovací smyk Hefenkriegský (zvaný také Želnavský), dlouhý 3,9 km, po němž se plavilo polenové i dlouhé dříví rovnou do Vltavy. Po roce 1870 poptávka po palivovém dříví neustále slábla a r. 1891 byla plavba do Vídně zastavena. Při plavení bylo zaměstnáno 300 dozorců a obsluhy. Dalších zhruba 40 lidí se najímalo na vhazování dřeva do kanálu. Při vytahování dřeva v Neuhausu bylo povoláno dokonce 350 pracovníků.

Celý kanál byl používán až do r. 1916, poté již pouze v některých úsecích, především na Želnavském smyku. Provoz na Schvarzenberském kanále byl zcela ukončen r. 1962. Kanál chátral a tento stav se změnil až na konci osmdesátých let minulého století. Tehdy zahájily Vojenské lesy a statky rekonstrukci tunelu a po pádu železné opony se začal rekonstruovat kanál. Zprvu ze soukromých iniciativ, později se do prací zapojily i Lesy ČR, a to v úseku, kde již kanál prakticky neexistoval – u potoka Ježová – Iglbach. Díky spolupráci mnoha organizací je opraveno více než 2500 metrů kanálu na obou stranách hranic.

Schwarzenberský plavební kanál byl ve své době jedinou vhodnou komunikací v rozsáhlém lesním šumavském masivu umožňující hospodářsky využít velké lesní bohatství. Stavba i provoz zajistily mnoha lidem v chudé šumavské oblasti obživu.

Planetka (85389) Rosenauer byla objevena manžely Tichými na hvězdárně Kleť 22. srpna 1996.

Literatura

Joza V.: Plavební kanál Fláje Clausnitz v Krušných horách (Der Flößgraben Fleyh–Clausnitz im Erzgebirge), Krušnohorská iniciativa, 78 s., 2002

Schaller J.: Topografie des Königreichs Böhmen I–XVI, Praha 1785–1790

Schwarzenberský kanál, 200 let od svého založení, Horní Planá, Sborník, ČSVTS VLS, 61 s., 1989

Ing. Josef Rosenauer 1735–1804, OÚ Chvalšiny, 64 s., 1991

Josef Rosenauer, geniální vodní technik XVIII. Století 1735–1804, čas. Tradice, Svaz českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku v Českých Budějovicích, s. 94(214)–99(219), červenec–prosinec 1936

Marek Josef: O schwarzenberském plavebním kanálu, rychlostech vody a plaveného dříví, čas. Tradice, Svaz českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku v Č. Budějovicích, červenec–prosinec 1936, s. 98(338)–102(342)

www.chvalsiny.cz/default.asp?ids=10&idm=13

Poznámky

1) Nožička J.: Stručný přehled vývoje našich lesů, SZN, Praha 1957.

2)Kanál Fláje – Clausnitz v Krušných horách, první úvahy r. 1535, stavba zahájena r. 1624 a provoz r. 1629, délka 18,2 km; byl v provozu do r. 1827.

3) Dlouhá stoka je vodní kanál (24,2 km), protínající velkou část Slavkovského lesa. Účelem bylo plavení dřeva a zásobování vodou cínových dolů v okolí Horního Slavkova a Čisté. Stavební práce byly zahájeny r. 1531 a dokončeny r. 1536. Trasu vyměřil důlní měřič Rossmeisl r. 1530 a byla nazvána Flossgraben.

4) Pro zásobování Kutné Hory dřívím z Krkonoš plaveném po Labi (Nožička 1957, viz pozn. 1).

5) Josef Rosenauer byl nemanželským synem Voršily Traxlerové, vyrůstal v domácnosti svého děda, tesaře Martina Traxlera. Roku 1748 odešel do učení k bažantníkovi Petru Lambacherovi v Červeném Dvoře, kde zřejmě prokázal mimořádné vlohy pro lesnické povolání a snad také pro práce zeměměřičské. Roku 1739 nastoupil jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Listinou Marie Terezie z 20. 11. 1758 byl napraven Rosenauerův nelegitimní původ. Na počátku šedesátých let ho kníže Schwarzenberg poslal studovat do Vídně na inženýrskou akademii, kterou ukončil r. 1771 s výborným prospěchem, a 21. listopadu ho jmenoval knížecím inženýrem. R. 1779 se Rosenauer stal přísežným zemským měřičem a r. 1791 byl jmenován ředitelem schwarzenberské vodní dopravy.

Kromě stavby Schwarzenberského průplavu provedl na knížecích panstvích řadu význačných meliorací, např. vysušení močálovitého rybníku Podhradského (1786–1787): Louka dříve tak močálovitá nyní do té míry vyschla, že ji lze přejiti suchou nohou. Zimnice, jež dříve každého jara byla trýzní obyvatel, letos se již neobjevila a všechen lid přeje zdraví a požehnání lidumilnému knížeti (J. Schaller, 1789).

6) Josef Rosenauer zřídil také plavební kanál pro dříví po řece Aist v Horním Rakousku. K jeho neuskutečněným návrhům náležela například úprava koryta Vltavy pod Čertovou stěnou pro plavbu dříví. Plány ke svým vodním dílům kreslil Rosenauer vlastnoručně.

7) Nový plavební kanál se tak jmenoval, protože na saské straně Krušných hor existovaly starší kanály: Marienberský (1556), Annaberský (1564–1566) a kanál Görsdorf-Blumenau (1566).

8) V dřívějším pojetí byl inženýrem každý technik zastávající vedoucí a zodpovědné místo. Stavovské označení inženýr, dnes akademický titul, bylo upraveno až císařským nařízením č. 130 ze 14. března 1917.

Rosenauerův plavební kanál v číslech

  • Stavba kanálu začala 29. dubna 1789 a byla dovedena až k Hefenkriegu (21,6 km). V roce 1790 byl průplav prodloužen po Jezerní potok (dnešní Jezerní vodní smyk 8,4 km), r. 1793 k ústí Hiršperského vodního smyku do průplavu (vzdálenost Hefenkrieg – Hiršperský smyk je 10,7 km). Pokusné splávky se uskutečnily v letech 1789 a 1790. První splávka až do Neuhausenu na Dunaji byla provedena r. 1791, kdy bylo z revíru Bližší Lhoty splaveno asi 12 tis. sáhů palivového dříví, časem bylo zvyšováno až na 22 tis. sáhů ročně.
  • Kanál napájela voda z 27 potoků a 3 umělých nádrží na Světlé vodě, na Jelením a Hbitém potoce. První nádrž zvaná Rosenauerova byla ve výšce 930 m n. m. a její nadržení trvalo dva až čtyři dny, měla objem 17 tis. m3, přítok byl 0,128 m3 za vteřinu a mohla dávat vodu do kanálu po dobu osmi hodin. Druhá nádrž, zvaná Jelení, byla ve výšce 945 m n. m. a plnila se 10 dní, měla objem 9 tis. m3, dávala vodu 10 hodin, třetí nádrž zvaná Říjiště ve výšce 880 m n. m. se stačila naplnit za jeden až tři dny, měla 6 tis m3 a dávala vodu 5 hodin.
  • Kanál vede přes mnoho potoků. Křižování je většinou upraveno tak, že lze veškerou vodu z potoků odvést do kanálu a také kanál vyprázdnit do dolní části koryt potoků.
  • Celková délka plavení po kanálu a řece Mühl k ústí do Dunaje byla 89,7 km. Celková délka kanálu (bez přiváděcích smyků) 44,4 km.
  • Lichoběžníkové koryto kanálu je 0,96 m hluboké, široké na dně 1,90 m, v koruně 3,80 m, hloubka vody byla 0,7 m, spád hlavního kanálu je 0,2 až 7,3 %, smyků od 3,23 % do 10,4 %.
  • Tunel pod Plavebním vrchem je dlouhý 419 m (široký 2,6 m, vysoký 2,8 m).
  • Polena plaveného palivového dříví měřila 2,5–3 stopy, tj. 0,79–0,94 cm.
  • Kanál začíná v nadmořské výšce 916 m n. m. u bavorských hranic, severně od Třístoličníku na Světlé vodě a pokračuje podle severních svahů Plechého a okolních vrchů. Pod ústím Ježového potoka klesá k 902 m n. m., přibírá vodu z Jezerního potoka vytékajícího z Plešného jezera a dalších potůčků. U Růžového vrchu dosahuje rozvodí Dunaje a Vltavy (čili Černého a Severního moře) a ve výšce 780,5 m n. m. přechází do Světelského potoka a proudí na rakouské území, kde se vlévá do řeky Mühl, která u Neuhausu ústí do Dunaje.

Druhým velkým Rosenauerovým vodním dílem byl plavební kanál Vchynicko–tetovský (podle názvů obcí, které ležely v jeho blízkosti). Ředitel prášilského panství hraběte Kinského Václav Radnický byl inspirován Rosenauerovým kanálem k úpravě horního toku Otavy a jejích přítoků pro plavení dříví. To zaujalo Rosenauera a navrhl knížeti Schwarzenberkovi, aby prášilské panství koupil. Koupě byla uzavřena v prosinci 1798 a potvrzena 6. března 1799. Rosenauer si na jaře prohlédl terén a navrhl, aby se Rokytský a Modravský potok napojily na umělý kanál, který by ústil do Křemelné. Stavba podle Rosenauerova projektu začala na podzim 1799, spojnice Vydry a Křemelné, obcházející nesplavný úsek Vydry pod Antýglem, byla postavena v letech 1799–1801. Začíná na Vydře pod bývalým Tetovem. Délka kanálu je 14,4 km, výškový rozdíl je 190 m, místy je částečně vyzděné koryto široké až 5 m.

Platy

Po skončení studií se Rosenauer vrátil v květnu 1770 do Českého Krumlova a byl 21. listopadu 1771 jmenován knížecím inženýrem.8) Byl mu vyměřen roční plat:

250 zlatých na hotovosti a naturálie (4 sudy piva, 2 strychy pšenice, 12 strychů žita, 3 strychy ječmene, 1,5 strychu hrachu, 80 žejdlíků převařeného másla, 60 žejdlíků soli, 120 liber sýra, 25 sáhů dříví na otop).

Pramen: Záloha J.: Sborník konference

Schwarzenberský plavební kanál 200 let od svého založení, Horní Planá 1989, s. 2–14

Vdovský důchod

Krátce po manželově smrti požádala Alžběta Rosenauerová o přiznání penze. Roční plat jejího manžela činil v té době 700 zlatých a naturálie. Tento příjem nebyl zřejmě dostačující, a proto si J. Rosenauer koncem devadesátých let 18. století zřídil vinopalnu. Takto získané peníze používal především na poskytování pravidelné finanční podpory svým třem synům, z nichž nejstarší Josef sloužil u vojska jako nadporučík, Václav studoval na vysoké škole v Praze a Jan na hospodářském institutu v Českém Krumlově; dcera Terezie pracovala v době otcovy smrti ve Vídni jako kadeřnice a čtyři nejmladší (Eufrosina, Antonie, Kateřina a Juliána) chodily v té době ještě do školy. Vdově byla knížecí rezolucí z 28. června 1804 přiznána penze 150 zlatých a naturálie (8 věder piva, 2 korce pšenice, 12 korců žita, 2 korce ječmene, 2 korce hrachu, 1 centýř kaprů, ½ centýře štik, 60 žejdlíků másla, 48 liber sýra, 13 sáhů dříví na otop). K tomu patřil přídavek na děti pro 4 nejmladší dcery: 180 zlatých na dobu tří let a 1 korec pšenice, 3 korce žita, 40 žejdlíků másla, 8 liber sýra, 3 sáhy dříví). Pro dceru Terezii, která se po otcově smrti vrátila k matce, dostala 60 zlatých na dobu 2 let, pro syna Václava 100 zlatých na dobu tří let. Tato penze byla vyplácena Alžbětě Rosenauerové do roku 1810 a pak byla poněkud snížena, protože se předpokládalo, že většina dětí je již na matce finančně nezávislá. Nový výměr penze z roku 1810 měl platnost tři roky a pak se vždy po třech letech setkáváme s novou žádostí a jejím vyřízením.

Pramen: Kubíková A.: Ing. Josef Rosenauer, 1735–1804,

Sborník k příležitosti znovuodhalení pamětní desky na rodném domku, Chvalšiny 1991

Sen

V místech, kde křižuje Schwarzenberský průplav Jezerní potok, na rozhraní polesí plekenštejnského a hiršperského, u lesní silnice probíhající souběžně se Schwarzenberským kanálem stojí Rosenauerova kaplička. V dřevěném domečku je žulový oltář s obrazem korunování Panny Marie. Obraz má velikost 70 × 90 cm a je malován na železném plechu.

O vzniku kapličky je zaznamenáno (Waldmat, 1928, s. 165) vyprávění, které se traduje v Rosenauerově rodině: Na místě dnešní kapličky visel na stromě svatý obraz, k němuž se chodívali modlit dělníci i Josef Rosenauer. Jednou byl v modlitbách pohroužený Rosenauer napaden pytlákem a poraněn nožem na šíji. Pytlák se chtěl pomstít nenáviděnému nadlesnímu a omylem napadl Rosenauera, který měl myslivecké šaty. Rosenauer pytlákovi, prosícímu o milost, odpustil. Na místě pak byla postavena primitivní dřevěná kaplička a Rosenauerova rodina v ní umístila votivní obraz znázorňující tuto událost.

Mezi lidem se však udržuje také pověst, podle níž Rosenauer dostavěl průplav až po Jezerní potok a ke zklamání prý shledal, že voda neteče k Hefenkriegu, protože průplav měl malý spád. V zoufalství padl před obrazem Panny Marie na kolena a prosil ji o pomoc. Únavou usnul, a když se vzbudil, ležela jeho hůl směrem, který naznačoval, kudy má průplav vést. Z vděčnosti postavil kapličku a muž klečící při levé straně na obraze je Rosenauer, jak prosí Pannu Marii o pomoc.

Časově tato pověst nesouhlasí. Rosenauer zemřel r. 1804 a kaplička byla postavena (nebo jen opravena a zdokonalena) r. 1818. Kanál u Hiršperku byl dostavěn r. 1822. Rosenauer byl velmi zbožný člověk a podle vyprávění jeho snachy se skutečně u obrázku na místě dnešní kapličky modlíval. Když dostavěl průplav až do Hiršperku (vzdálenost od Rosenauerovy kapličky je 1,9 km), ustal v dalších pracích. Obával se, aby voda na další dlouhé, na přirozené vodoteče chudé a písčité trase neprosakovala do země.

Podle časopisu TRADICE – Svaz českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku

v Českých Budějovicích, s. 98 (218), 1936, článek je signován šifrou „–y“

K historickým mírám a váhám

Existovaly míry a váhy české a rakouské (vídeňské, dolnorakouské). Ne vždy se dá jednoznačně určit, o které šlo, a ještě navíc se liší údaje z různých pramenů.

Podle A. Sedláčka: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Praha 1923, byly ve „svatováclavských zemích“ patentem Marie Terezie z r. 1764 zavedeny míry rakouské. Například (zaokrohleně) sud piva vídeňský = 113 l, sud piva český = 244 l, vědro vídeňské = 56,6 l, centýř vídeňský = 56 kg, libra vídeňská = 0,56 kg, sáh dříví vídeňský = sáh vídeňský × sáh vídeňský × 2 stopy vídeňské = 2,27 m3, sáh dříví český = 1,8968 m3.

Podle G. Hofmanna: Metrologická příručka, Státní oblastní archiv v Plzni,

Muzeum Šumavy v Sušici, 100 s., 1984; například (zaokrouhleně):

sud piva rakouský = 4 vědra vídeňská = 240,6 l, vědro vídeňské = 56,6 l

žejdlík český, též větší = 0,487 l

soudek (soli) = 150 žejdlíků = 73,07 l váží = 61,728 kg

centýř vídeňský = 58,008 kg (též centnýř)

libra vídeňská = 0,560 kg, libra česká = 0,514 kg

strych = korec český (sháněný) = 192 žejdlíků = 93,6 l

strych (používaný pro objem obilí v polovině 18. století) váží:

– žito 129–133 liber českých = 66–68 kg

– pšenice 134–143 liber českých = 69–74 kg

– ječmene 127,5 libry české = 65 kg

– hrachu 166,5 libry české = 86 kg

sáh vídeňský (délkový) = 189,65 cm, ale: sáh dříví vídeňský při délce polen 3 stopy = 3,41 m3, při délce polen 3,5 stopy = 3,98 m3, nevíme však přesně, jak dlouhá polena se dopravovala…

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorovi

Ivan Roček

Prof. Ing. Ivan Roček, CSc., (*1932) vystudoval Lesnickou fakultu ČVUT v Praze. Po téměř desetileté praxi v lesnickém provozu zasvětil další část života lesnickému školství. Hlavně díky němu se podařilo znovu otevřít pražskou Lesnickou fakultu, kde pak působil jako děkan a později proděkan. Profesorem pro obor lesní těžba byl jmenován r. 1992. Jako uznávaného odborníka ho vybrala FAO pro spolupráci na mezinárodních rojektech (nejvíce působil v Kongu). Mezi jeho velmi bohatou publikační činnost patří také práce o starých lesnických mapách.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné