Bude zemní plyn energetickým zdrojem 21. století i u nás?

Žádný zdroj energie dnes není natolik jedinečný, aby jeho výhradním využíváním bylo možné krýt všechny naše energetické potřeby; nezbytný je palivo-energetický mix. Ovšem přestože je tento výrok očividně správný, je třeba si ho neustále připomínat, kvalifikovaně odhadovat, kolik energie potřebujeme teď, kolik za deset nebo dvacet let a odkud palivo dovezeme. Podle odhadů Mezinárodní energetické agentury IEA může být, při pokračování dosavadních trendů, globální energetická spotřeba v roce 2030 až o 50 procent vyšší, než byla v roce 2007. Přitom je nutné brát v úvahu i znečišťování ovzduší spalováním fosilních paliv a biomasy. Odborníci z Global Carbon Project konstatovali, že v letech 2000 až 2008 emise vzrostly o hrozivých 29 procent.

Ve světové energetické politice dochází v současné době k zásadním změnám. Spojené státy se svými 5 procenty světové populace spotřebovávají již 30 procent světových zdrojů ropy, z toho skoro tři čtvrtiny jen pro provoz automobilů. Je tedy nezbytné připravit se na změny. Také v Evropě se bude spotřeba ropy postupně omezovat, ať již v důsledku aktivit Evropské komise, nebo přímo rozhodnutími evropských vlád. Pokud objektivně zvážíme, jaké zdroje jsou pro Evropu dosažitelné, měl by se energetickým zdrojem 21. století stát zemní plyn. Britský deník Guardian poté, co vyšla ročenka IEA „World Energy Outlook 2009“, upozornil, že konec prvního desetiletí 21. století budou jednou historikové hodnotit jako „začátek konce unikátního, neopakovatelného období vývoje lidské civilizace“. Energetičtí giganti jako Shell, BP, ExxonMobil, Chevron, Total a ConocoPhillips se proto na nevyhnutelné změny trhu primárních paliv začínají připravovat už dnes.

V říjnu 2009 se v Buenos Aires konala tradiční Mezinárodní plynárenská konference, pořádaná Mezinárodní plynárenskou unií IGU. Na ní odborníci konstatovali, že fosilní paliva včetně zemního plynu budou i nadále do roku 2030 hrát ve světě dominantní roli. Příspěvek obnovitelných zdrojů je stále poměrně nízký a ani IGU, ani IEA neočekávají, že se to v budoucnosti výrazně změní. K často diskutované otázce dostatečnosti zásob zemního plynu bylo uvedeno, že prokázané zásoby zemního plynu (2007) dosahují 185 bilionů metrů krychlových. Zhruba 53 % těchto světových zásob se nachází na území Ruské federace, Íránu a Kataru. Následují Turkmenistán, Saúdská Arábie a Spojené státy s množstvími řádově nižšími. I přes stále rostoucí oblibu a spotřebu zemního plynu postačí prokázané a těžené zásoby plynu krýt energetické potřeby světa 60 let (obr. 1). Krom toho stále pokračuje vyhledávání nových ložisek plynu a příprava na těžbu. Tyto zásoby, známé již nyní, vystačí nejméně na dalších 140 let.

Zemní plyn jako primární zdroj energie má také – vzhledem k faktu, že je nejčistším fosilním palivem (obr. 2) – vynikající potenciál (ve vztahu ke kjótským závazkům) snížit emise skleníkových plynů.

Ani rozpačité závěry shromáždění v Kodani z prosince 2009 neupřely zemnímu plynu rostoucí význam a dá se očekávat, že zemní plyn bude preferovaným palivem nového „nízkouhlíkového“ světa.

Jsou-li trendy ve světě vcelku jasné, jak je tomu u nás?

Vizi blízké budoucnosti energetiky České republiky shrnuje Státní energetická koncepce ČR – SEK. Hned zpočátku je však nutno říci, že formulace základních dlouhodobých východisek návrhu SEK se liší od nedávných závěrů Pačesovy komise. Ta neprosazovala domácí zdroje, ale podporovala všechny dostupné druhy energie včetně domácích. Netrpěla ani iracionálním strachem z dodávek ruského plynu do Evropy. Preferovala co největší konkurenci, nikoliv tedy regulaci, k níž by ve svých důsledcích mohl vést návrh SEK. Základním cílem by měla být možnost, aby si odběratelé a investoři svobodně vybrali energii, jíž dají přednost jak z hlediska cen, tak z hlediska rizika.

Základem navržené české SEK je domácí uhlí a jaderná energie. Většinové spoléhání na domácí zdroje je ovšem koncepce, kterou lze označit za zastaralou i z hlediska ekologického. Otázkou pak hlavně je, jak ČR splní emisní limity. Není znám žádný jiný stát EU, který by šel podobnou cestou. Taková koncepce tudíž zřejmě nevyhnutelně bude zahraniční investory od investování v ČR odrazovat, což – společně s občasným (neopodstatněným) zpochybňováním bezpečnosti plynárenského systému ČR – zbytečně sníží důvěryhodnost ČR jako státu.

Dalším problémem z pohledu plynárenství je úloha zemního plynu, která je v SEK popsána jen velmi obecně, zdůrazňována jsou spíše rizika. Přestože v návrhu SEK se diverzifikace zdrojů plynu zdůrazňuje jako správné východisko, v závěrech jsou její přínosy bagatelizovány, zemní plyn je uváděn jen jako ruský a zpodobňován jako riziková energie. Ovšem cílem EU v reakci na loňskou lednovou krizi dodávek jsou akce podporující propojení národních sítí a přístup k více zdrojům plynu pro všechny státy EU. Tato opatření provedla ČR již v lednu 2009 a během celého loňského roku se dále pracovalo na jejich povýšení do obchodní roviny klasických vztahů. Jako první krok v tomto směru lze uvést projekt reverzních (obrácených) toků plynu pro celou EU, kde je významná úloha přidělena právě ČR. Projekt reverzních toků plynu dává ČR možnost profilovat se v nejbližší budoucnosti jako určitý Gas Hub (centrum) pro střední a jihovýchodní Evropu (obr. 3).

V návrhu SEK se také opomíjí fakt, že ČR je, pokud jde o spolehlivost a bezpečnost dodávek plynu, ve výrazně lepší pozici než okolní státy EU a je v tomto smyslu prakticky na stejné úrovni jako státy původní EU15. Diverzifikace zdrojů i cest zemního plynu, podzemní zásobníky s kapacitou 1/3 roční spotřeby plynu a možnost měnit směry toku plynu v přepravní soustavě, to jsou hlavní důvody, proč se loňská „plynová krize“ České republiky vůbec nedotkla.

Z původního návrhu SEK je také patrné, že se s využitím plynu pro výrobu elektřiny vůbec nepočítá, 90 % výroby mělo být založeno na domácích zdrojích. A to i přesto, že ČEZ je dnes jedinou velkou elektrárenskou společností v EU, která plyn pro tyto účely nevyužívá. Tato skutečnost by musela mít nutně dopad na hodnotu akcií ČEZ. Na druhou stranu se ale počítá s tím, že budou k dispozici rychle startující rezervy výroby elektřiny. Plyn zde sice není uveden jako zdroj, ale je zjevné, že se s ním počítat musí, protože uhelné a jaderné elektrárny včetně obnovitelných zdrojů potřebnou flexibilitu nejsou schopny zajistit. Výsledkem je, že plyn nemá být využit ve prospěch odběratelů (protože je to „riziková“ energie), ale jen pro krytí potřeb v krizových situacích, což by ovšem poškodilo jak zákazníky, tak obchodníky s plynem, a navíc zbytečně zdražilo zemní plyn pro odběratele. To je paradox, o němž je nezbytné znovu diskutovat.

založené takřka výhradně na tuzemskýchČeská plynárenská unie je sdružením nejvýznamnějších plynárenských společností s plynem působících na českém trhu. Problémem, o který má ČPU a její členové mimořádný zájem, je celková úloha zemního plynu v SEK. Domníváme se proto, že místo koncepce zdrojích (uhlí a jádro) doplněných o obnovitelné zdroje by měla být zvolena koncepce ekologičtější, levnější a méně riziková, založená na úsporách energie, široké nabídce palivo-energetických zdrojů a na konkurenci energií. Průmysloví odběratelé by měli být ekonomicky povzbuzováni k tomu, aby snižovali spotřebu energie a aby investovali do vícepalivových systémů. Koncepce by měla být vyváženým mixem všech druhů energie včetně zemního plynu, doplněným (v ekonomicky přijatelném podílu) i obnovitelnými zdroji energie.

Česká republika má v porovnání s ostatními zeměmi EU mimořádně příznivé předpoklady pro další rozvoj spotřeby zemního plynu. Silný a efektivní přepravní systém s možností obrácených toků plynu i ve směru západ-východ, kvalitní podzemní zásobníky s dostatečnou kapacitou a náležitě výkonný distribuční systém jsou jejich nejdůležitějšími prvky. Je zřejmé, že postavení zemního plynu na energetickém trhu se bez ohledu na hospodářskou a „plynárenskou“ krizi v rámci EU zlepšuje. EU v reakci na „plynovou krizi“ připravila pro zvýšení bezpečnosti dodávek plynu mnoho projektů, řada z nich se týká také ČR. Tato opatření jsou na úrovni členských států EU považována za natolik spolehlivá, že se znovu obnovila důvěra v zemní plyn.

Podle mého názoru neexistuje jediný důvod, proč by tomu v ČR mělo být jinak.