Pytláctví na Křivoklátsku

Necelých 50 km západně od Prahy leží jedno z nejkrásnějších území středních Čech – Křivoklátsko. Divoká příroda, hluboké lesy s množstvím zvěře, řeka plná ryb, a to všechno jen kousek za branami sídelního města. To byly okolnosti, pro které se už ve středověku stala tato oblast oblíbeným lovištěm českých knížat a pak králů. Lovil zde již v letech 1004–1012 kníže Jaromír, po něm Břetislav II., který pak r. 1100 našel u Zbečna svou smrt. Křivoklátské lesy si zvlášť oblíbil král Přemysl Otakar I., ale i císař Karel IV. či král Václav IV. Všichni ve zdejších lesích i loveckých hrádcích trávili se svými hosty a přáteli mnohou chvíli při okázalých honech i rozmarných hostinách. Právě zvěři a lovecké oblibě panovníků vděčí Křivoklátsko za to, že se až do dnešních dob zachovalo ve své téměř původní kráse. Bohatství křivoklátských revírů dokládají záznamy ulovené zvěře za období 1764–1864: Jelenů 17 556, daňků 6 997, černé zvěře 2 275, srnců 17 671, zajíců 246 272, králíků 20 802, tetřevů 2 714, tetřívků 4 644, bažantů 24 724, koroptví 172 690, divokých kachen 1 926. Výřady zvěře byly v minulosti velice pestré. Lovilo se prakticky všechno, co létalo a běhalo, a většina úlovků obohacovala po důmyslných úpravách jídelníček lovců i šlechty na hradech a zámcích. Udává se, že v letech 1719–1725 zde byly kromě obvyklých druhů zvěře loveni také jeřábci, slípky zelenonohé, vodouši, břehouši, jespáci, poláci velcí, hoholi, a dokonce mandelíci, kosi, skorci, ťuhýci, špačci, drozdi, rorýsi, a také skřivani, ledňáčci, pěnkavy, lelci, šoupálci a kukačky.

Je téměř přirozené, že všude tam, kde byla hojnost zvěře, objevili se i ti, kdo ji lovili neoprávněně – pytláci. Pytláctví je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Vždycky byli jedni, kterým zvěř patřila, a druzí, kteří se snažili ji upytlačit. Jen motivy k této činnosti se v průběhu času měnily. Pytlačili chudáci na venkově a na samotách, aby v dobách hladu nasytili početné rodiny a dokázali přežít. Bylo ale i mnoho pytláků, kteří lovili z pouhé vášně. A byli v pozdějších dobách i takoví, kteří prodávali ulovenou zvěř do měst, hotelů a hospod a vylepšovali si tak rodinný rozpočet. Pytláctví se nevídaně rozmáhalo zejména po válkách a různých revolucích, kdy bylo mezi lidmi hodně zbraní, bylo období bídy a uvolnily se mravy. A protože lidé se v průběhu času příliš nemění, není divu, že pytláctví přežilo až do dnešních dob.

Ten, kdo vždycky stál proti pytlákům, byl lesní a myslivecký personál, většinou velice oddaný službě a svým pánům. Uhájit zvěř v revírech před pytláky považovali za otázku cti a byli ochotni obětovat při tom i své životy. V tichých koutech křivoklátských lesů se skrývá mnoho pomníčků, které jsou dodnes němými svědky těchto událostí. Boj s pytláky byl ale velice nerovný, a pokud byl při něm pytlák zastřelen, myslivecký personál se dostával často do problémů se zákonem. Hajní neměli právo „první rány“ a v napjatých chvílích, kdy na sebe mířily současně obě strany, bylo těžké se správně rozhodnout. Nevystřelit v pravou chvíli mohlo znamenat riziko zranění anebo smrt.

První zmínky o pytlácích se objevují v korespondenci landjágra Jana Krištofa Raymana z let 1686–1695 a sám Rayman měl v souvislosti s pytláky velký osobní problém. 18. 5. 1687 zastřelil v Luženském revíru fořtknecht Jan Sixta pytláka. Mezi poddanými sympatizujícími s pytláky to vzbudilo nepokoje, a proto dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě. Podařilo se mu však uprchnout a jeho nadřízený Jan Krištof Rayman byl obviněn, že mu k útěku dopomohl. Rakovnický soud ho za to uvěznil a on si pak v rakovnické věznici poseděl plných 18 měsíců, než na přímluvu hraběte Valdštejna dostal od císaře Leopolda I. milost. Z vděčnosti za propuštění dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachovi. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců.

25. března 1694 píše Rayman panu inspektorovi, že „v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiří Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.

Pytláctví kvetlo na Křivoklátsku nejen v dobách Krištofa Raymana za Valdštejnů, ale i později, kdy panství přešlo do majetku rodu Fürstenbergů. Křivoklátský archiv je plný záznamů o řádění pytláků ve zdejších lesích. Z honebních zpráv z let 1823–1853, které z archivních materiálů vypsal Rudolf Maxera, nadlesní křivoklátského hradního revíru a současně vedoucí zámeckého archivu, si můžeme udělat obraz o tom, jak v tehdejších dobách vypadala služba lesního personálu a jakým rizikům byli křivoklátští myslivci vystaveni:

15. 2. 1840 inspektor Merlet hlásí knížeti, že všechna opatření na ochranu honbišť proti pytlákům byla učiněna, že však s přítomným stavem personálu nelze vystačiti na snesitelné omezení pytláctví a že nutno v tomto směru přinésti oběti finanční.

13. 3. 1841 podává inspektor Merlet zprávu o odstřelu zvěře a stíhání pytláků, kde k soudu dodáni byli Prokop Hummelhams ze Svaté, Fr. Hříbal, Jan Tyburec, Jan Spal, Mikuláš Brož a pan Jiříkovský z Bělče.

8. 2. 1842 hlásí lesní úřad knížecí inspekci pytlácké případy ve III. a IV. čtvrtletí 1841. V Bělči lesní Nejedlý chytil selského synka Josefa Růžičku z Bratronic při vystřelení, konfiskována mu zbraň a dostal 6 dnů žaláře zostřeného veřejnou prací na silnici.

5. 4. 1843 knížecí inspektor Merlet podává knížeti zprávu o odstřelu zvěře a pytlácích. Pověstný pytlák z Berouna jménem Daran nabídl se ku špionážní službě, když mu bude dáno zaměstnání v knížecí službě, a na zkoušku skutečně již několik pytláků do rukou lesního personálu přivedl. Inspekce nedoporučuje však jeho přijmutí za hajného, nýbrž navrhuje pro něho stálý roční příspěvek a premie za dodané pytláky od kusu.

23. 4. 1843 chytil personál na Hořkovci známého pytláka Matěje Hlaváčka z Pecínova, v Krušovicích dostal 4 neděle.

21. 5. 1843 narazil kouřimecký personál po několika ranách na tři ozbrojené pytláky na Budkách, z nichž jeden nesl srnce. Adjunkt Dominik Phillipp střelil na jednoho, když tento na něho vzal do líce. Stalo se to na loužku u dnešní studny u Jelence, kde postřelený pytlák, tulák Josef Šnobl z Malého Újezdce, klesl a byl odnesen do Broum k svému bratru, kde zemřel. Dominik Phillipp dostal za zastřelení pytláka od Rakovnického soudu pět let, ale apelační soud v Praze tento rozsudek zrušil, když uznal, že střílel v sebeobraně.

28. 5. 1843 v revíru Krkavčí hora narazil syn lesního na tlupu pytláků, kteří mu vzali pušku. Byli ze Zlejšiny a tamní úřad pušku jim odebral a vrátil.

12. 6. 1843 šli v Bušohradsku hajní a adjunkt po své práci lesem, když tu narazili na 6 pytláků. Tito postavili se jim s nataženými kohoutky na odpor, takže od jejich stíhání, jsouce v menšině, musili upustiti.

18. 6. 1843 byli v Kulensku dopadeni 4 ozbrojení pytláci, jež soustředěný personál napadl a po tuhém odporu 2 z nich polapil. Tito pytláci jsou z panství Lochovice ze vsi Stašova. Ti dva jmenují se Fr. a Matěj Hnízdilové. Kromě 4 pušek odebráno jim 16 srnčích ok, prach, kule a broky.

5. 8. 1844 podává lesmistr Gintl zvlášť charakteristickou zprávu o pytláctví. Knížecí lesní úřad musí bohužel opětně hlásiti četné vpády celých pytláckých tlup do knížecích lesů. Dosavadní zákonitá ochrana tu naprosto selhává a podána žádost k zemskému úřadu o vyslání vojenských hlídek do zdejších lesů.

Vojenské hlídky nakonec povolány nebyly a ochrana revírů zůstávala nadále v rukou lesního personálu. V některých revírech byly postaveny „varty“, ve kterých se držely pravidelné služby, a pokud někde padly podezřelé rány, byly ihned organizovány akce na dopadení pytláků. Přesto dál procházejí křivoklátskými lesy celé tlupy pytláků a hlášení mají stále stejný charakter.

Ve zprávě za II. pololetí 1844 píše vrchní lesmistr Gintl, že v říji 26. září byl hajný Hůla z Hiršlin neznámými pytláky zbit a po delším čase v horečkách zemřel.

V památném roce 1848 píše 3. července inspektor Merlet, že pytláctví nabylo zejména v blízkosti osad nebývalého rozsahu, že úřady jsou bezmocné a udané případy vůbec neprojednávají. Bouřliváci že podněcují bývalé poddané a rozdíl mezi „mým“ a „tvým“ že splývá v neznatelný chaos. Knížecí inspekce doporučuje zvěř ve volnosti vystřílet a chránit ji pouze v oborách. Zcela se to nepodařilo, a tak se po uklidnění revolučních událostí dostává život zase do „normálních“ kolejí. Není ale naděje na potlačení pytláctví právní cestou a nezbývá než svépomoc, na níž se také lesní personál „svorně ustanovil“. Byl to ale tvrdý boj a ztráty byly na obou stranách.

14. 6. 1857 padla v Havlouši, revír Kouřimec, rána. Hlídka tam doběhnuvší našla srnce ještě teplého, ale pytláci prchli. Několik dní předtím srazil se pilný hajný Dominik Obyt od Buku s dvěma pytláky, na jednoho střelil. Týž klesl, zase se vzchopil a oba zmizeli.

V noci 6. 2. 1858 byl pilný výpomocný hajný Václav Hůla na Bučinách při věrném konání své služby lesními zloději hrůzným způsobem zavražděn. Hůla měl 5 sečných ran ostřím sekery, a sice jednu do čela, druhou do lícní kosti, třetí do nosní kosti, po čtvrté ráně do týla uletěla mu hlava od trupu a pátou ranou usekli mu ruku. Hlídkuje se pilně, kde to nejde chytit, tam se střílí.

Situace se nelepší ani po deseti letech. 15. 8. 1865 napsal princ Emil seznam pytláckých incidentů za měsíc červen a červenec 1865, kdy bylo hlášeno 22 případů s 52 pachateli. V seznamu se uvádí i zastřelení lesního adjunkta Antonína Wagnera u památníku sv. Alžběty. Byl zastřelen 5. 7. 1865 Dlouhým z Unhoště, jedním z pěti pytláků, s kterými se v nerovném boji utkal. Pomníček, připomínající jeho památku, dodnes stojí u plotu Lánské obory v alžbětínském revíru poblíž křižovatky Křivoklát – Lány – Nový Dům. Pod prostým křížkem je původní nápis: Lesnímu adjunktu Antonínu Wagnerovi na stálou památku. Skonal na tomto místě dne 5ho července 1865 ve věrném a srdnatém vyplnění služby své. Postavil jemu vděčný jeho pán Max Egon Kníže z Fürstenbergu.

Stovky dalších případů jsou popsány v archivech a tisíce nikdy nenapsaných už dávno zapadly v zapomnění. Jen pytlácké „řemeslo“ přetrvává věky a setkáváme se s ním doposud. Mění se jen podmínky, technika lovu i motivy. Primitivní ručnice nahradily moderní pušky s nočním viděním, srnci se nenosí kilometry na zádech, ale odvážejí terénními automobily, pytláci už nejsou chudí otcové hladových rodin, ale často velmi bohatí lidé, kteří si touto „zábavou“ krátí dlouhou chvíli a zvyšují hladinu adrenalinu. Lesní personál dál těžce nese, když se mu v revíru pohybují pytláci. Je však daleko opatrnější a pečlivě zvažuje, kdy zasáhnout a kdy raději potichu zmizet. Stejně neschopné jako kdysi jsou i dnešní soudy a mnoho osvobozených pytláků je výsměchem současnému pojetí práva.

V kouřimeckém revíru byl 13. 5. 2010 u lovecké chaty Emilovna slavnostně založen Lesnický park Křivoklátsko. Hlásí se k tradicím křivoklátského lesnictví a k jeho uchování jako kulturního dědictví českého národa. Do historie křivoklátských lesů nesporně patří i historie pytláků, zvěře i jejích ochránců – myslivců. Až někdy vstoupíte do šera křivoklátských lesů, vzpomeňte i na osudy těch, kteří před staletími tuto historii tvořili.