Největší pěvecký sbor světa slovem i obrazem

Jedním z nejrychleji rostoucích odvětví turistického průmyslu ve světě je „birdwatching“, tedy pozorování ptactva.¹⁾ Kromě prodeje dalekohledů, specializovaných zájezdů či průvodcovského servisu se na něm významně podílí i nevysychající proud desítek a stovek nových určovacích příruček. Terénních atlasů je na druhově chudou Evropu paradoxně nepřeberně, zatímco pro nejbohatší oblasti světové ptačí diverzity – Jižní a Střední Ameriku – jich je málo, často nevalné kvality, a pro některé neotropické země chybí zcela.²⁾

Příručka pokrývající všechny jihoamerické nepěvce³⁾ opustila tiskárnu nakladatelství Collins před více než čtyřmi roky, a tak není divu, že v táboře profesionálních ornitologů i ptáčkařů (jinak zvaných „birdwatcher“ či „birder“) celého světa zajímajících se o neotropickou oblast panovala atmosféra napjatého očekávání: Kdy přijdou pěvci? Tuto zvědavost ještě umocňoval fakt, že nepěvci se opravdu velmi povedli, a pokud by se podařilo udržet nebo dokonce překonat nastavenou laťku, jednalo by se o skutečně mimořádný počin.

V červnu 2009 spatřila světlo světa publikace, která se věnuje největšímu pěveckému tělesu současnosti, pěvcům Jižní Ameriky. Konečně se můžeme vrhnout do odkrývání ptačích tajů na druhy nejbohatšího kontinentu bez potřeby dalšího zavazadla napěchovaného regionálními atlasy. Se dvěma příručkami v batůžku se můžete směle zanořit do kolumbijských lesů na severu, abyste se po letech vynořili v Ohňové zemi s poznáním, že ona neuvěřitelná diverzita tvarů, velikostí a barev opeřenstva skutečně existuje. Kresby nové publikace svou kvalitou zastiňují i atlasy, o nichž jsme byli doposud přesvědčeni, že jsou vynikající,⁴⁾ a ty ostatní doslova deklasují.⁵⁾ Vezměme to ale popořádku.

Autory knihy není zapotřebí dlouze představovat. Věhlasná dvojice Robert S. Ridgely a Guy Tudor si vystavěla pomník monumentální dvoudílnou⁶⁾ publikací The Birds of South America („BOSA“) již před dvěma desetiletími. Díky skvělému Ridgelyho textu a fenomenálním Tudorovým obrazovým tabulím se BOSA stala okamžitou klasikou, která si na webu WorldTwitch vysloužila nálepku „nejlepší ptačí kniha 20. století“. Jedinou zjevnou nevýhodou byly rozměry obou dílů, které nepřály práci v terénu.

Loni vydaný atlas pěvců Jižní Ameriky však představuje kondenzovanou, a navíc doplněnou a aktualizovanou verzi BOSA. „Terénní“ rozměry se podařilo zachovat i navzdory tomu, že se počet ilustrovaných druhů navýšil o více než čtyři stovky, tedy na současných více než 1500. K tomu je zapotřebí přičíst dalších 160 barevných ilustrací poddruhů a samic. Na 121 více (tangary)⁷⁾ či méně (tyrani) barevných tabulích najdete vyobrazení opravdu téměř každého druhu, se kterým byste se v dané oblasti mohli setkat.

Ačkoli může kvalita ilustrací na první pohled připomenout určovací „bibli“ Svensson a spol.⁸⁾, je třeba mít na paměti, že zobrazení ptáků neotropických a palearktických klade na malíře zcela odlišné nároky. Tropičtí ptáci jsou extrémně skrývaví. Je velmi těžké a u řady druhů přímo nemožné je dlouho pozorovat a studovat jejich vzhled. Z tohoto pohledu je věrné zobrazení ptáků evropských záležitost legračně jednoduchá a ze dvou podobně kvalitních maleb ptáka evropského a neotropického si mnohem větší obdiv zaslouží zobrazení toho druhého. Zvlášť tragické se v tomto světle jeví české atlasy (všechny).

Čím vyčnívají Tudorovy ilustrace nad díla jiných autorů? Abychom tomu porozuměli, musíme se oprostit od tabulí s opeřenci hýřícími barvami – aru araraunu zvládne nakreslit i průměrně nadané dítě za pomoci modré a žluté pastelky v průběhu velké přestávky i se svačinou v ruce. Místo toho zalistujme stránkami, ze kterých na nás dýchne více či méně monotónní hněď, výjimečně ozvláštněná šedí. Tady se začne oddělovat zrno od plev: řada jiných autorů plní atlasy zcela neužitečnými a prostor zabírajícími kresbami bez praktické použitelnosti. Příkladem jsou například atlasy ptáků Argentiny⁹⁾ či Brazílie¹⁰⁾, které správnému určení spíše brání, než pomáhají. To je patrné zvláště u skupin, jako jsou klouzálci (Dendrocolaptidae), tyrani (Tyrannidae) či mravenčíci (Thamnophilidae).

U takto druhově početných čeledí, jejichž příslušníci jsou si často podobnější než naši budníčci, je důraz na přesnou interpretaci barev a tvarů alfou a omegou úspěchu. Populační hustoty řady druhů jsou mnohdy tak nízké, že často dostanete jen jednu šanci k pozorování, které navíc bude zřídka delší než pár vteřin. O nějakém prohlížení barev a zkoumání vzorů tak může být sotva řeč a jediné, co po sobě plachý tvor zanechá, bude letmý dojem vytvořený na základě postoje, tvaru těla a velikosti. Pro takové situace se mezi ornitology vžil termín „jizz“¹¹⁾. A právě jizz je tím pomyslným zrnkem písku na misce vah, které může rozhodnout. U Tudora v jeho prospěch – UHP¹²⁾ jsou totiž Tudorovou doménou.

Nejen vlastní druhy jsou zobrazeny dokonale – u mravenčíků se po stránce prohánějí „opravdoví“ mravenci, v zobáku tyranovce bledookého se ještě mrská drobný ještěr a pod nohama ptáků bují bezpočet druhů rostlin, za jejichž vyobrazení by se nemusel stydět ani atlas zcela jiného zaměření. Tedy žádná univerzální bidýlka a muzeálně sterilní posed, které jsou standardem většiny ptačích atlasů. Ptáci na Tudorových kresbách prostě žijí. Barevné tabule jsou doplněny mapkami s areálem jednotlivých druhů. Ačkoli mapky nejsou nijak veliké, mají dostatečné rozlišení a poskytnou detailní představu o výskytu daného druhu.

Abychom jen nechválili: Část druhů na tabulích stále chybí, což nepotěší zejména línější ptáčkaře, kteří by rádi vše určili hned po letmém nahlédnutí do obrazové části atlasu. Je však třeba mít na paměti, že vizuální znaky mohou být např. v příšeří deštného lesa dost matoucí, a tak je při určování téměř jakéhokoli druhu důležité ověřit i jeho areál, mikrohabitat, nadmořskou výšku, a především hlasové projevy. Koneckonců, obrovská vnitrodruhová variabilita neotropických ptáků¹³⁾ je na úrovni celé Latinské Ameriky do jedné kapesní publikace asi nevměstnatelná.

V textové části se Ridgely efektivně zaměřuje na informace klíčové pro identifikaci daného opeřence v terénu, aniž by obsáhlým povídáním nafukoval obsah knihy. Kromě početnosti, biotopu či areálu uvádí i rozpětí nadmořských výšek – což je zejména na andských svazích klíčová informace. Následuje popis druhu, který zohledňuje jak rozdíly mezi pohlavími, tak geografickou variabilitu. Určující znaky jsou zvýrazněny kurzivou, geografické odchylky pak tučným písmem. Ridgely dále zmiňuje podobné druhy, s nimiž ten určovaný můžete zaměnit, a zároveň uvádí rozdíly, které by vám měly napomoci omylu předejít.

Následuje popis typického chování a přepis druhově specifických hlasových projevů. Tady je na místě připomenout, že bez znalosti ptačího zpěvu a volání bude úspěšnost v terénu velice nízká, a to i navzdory perfektní znalosti vizuální podoby všech ptáků v oblasti.¹⁴⁾ Můžete strávit celé měsíce v terénu, a přesto některé druhy, s nimiž jste v dennodenním akustickém kontaktu, nikdy nespatříte. V budoucnu se snad nedílnou součástí atlasů stanou i nosiče s ptačími hlasy.¹⁵⁾ I bez této třešinky na dortu se nám však dostala do rukou kniha, která má potenciál vnést hodně světla do ztemnělých lesů a svěží vítr do rozlehlých luhů a hájů „ptačího kontinentu“.