1)" /> Od Darwina k Empedokleovi a Anaximandrovi1) - Časopis Vesmír

Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Od Darwina k Empedokleovi a Anaximandrovi1)

Předdarwinovské koncepty evoluce
 |  10. 9. 2009
 |  Vesmír 88, 544, 2009/9

Pozdější vydání Darwinova díla O vzniku druhů přírodním výběrem mají na začátku kapitolu s názvem: Historický nástin vývoje názorů na původ druhů. Darwin zde ovšem mluví téměř výhradně jen o svých bezprostředních novověkých předchůdcích:2)

„Až donedávna se velká většina přírodovědců domnívala, že druhy jsou neměnné výtvory… Několik málo přírodovědců naopak věřilo, že se druhy uzpůsobují a že dnešní formy života jsou běžně zplozenými potomky dříve existujících forem. Přejdeme-li zmínky u klasiků, je prvním autorem, který se tímto tématem v moderní době vědecky zabýval, Buffon.“

K zmíněným „klasikům“, tedy autorům ze starší doby, je pak dlouhá poznámka, Darwin vybírá místo, kde Aristotelés otevírá problém účelného uspořádání světa, což je pro jeho filosofii problém naprosto klíčový:

„Aristotelés ve své práci Fyzika (II, 8) píše, že neprší proto, aby rostlo obilí, stejně jako neprší proto, aby sedlákovo obilí shnilo, když se venku mlátí. Stejně argumentuje také v případě živých organismů a dodává (jak přeložil pan Clair Grece, který mě také jako první na tuto pasáž upozornil).“

Následuje přímý citát z Aristotelovy Fyziky: „Co tedy brání tomu, aby různé části těla vykazovaly tento pouze náhodný vztah? Například zuby, které nutně vyrůstají vpředu ostré, uzpůsobené pro řezání, a stoličky ploché, vhodné pro žvýkání jídla, nebyly utvořeny za těmito účely, ale jde o výsledek náhody. Podobně je tomu i s jinými částmi těla, které se nám zdají být uzpůsobeny za nějakým konkrétním účelem. Kdekoliv se tedy všechny části dohromady (tedy všechny části jednoho celku) zdají být určeny k nějakému účelu, byly zachovány proto, že byly vnitřní spontaneitou vhodně uspořádány. Kdekoli naopak všechny části takto uspořádány nebyly či nejsou, zanikly a stále mizí.“

Darwin zde rozpoznal primitivní formulaci přirozeného výběru. Znalec antické filosofie by řekl, že Darwin Aristotela nepochopil. Aristotelés přece nic podobného evoluci nezná, jeho druhy jsou pevné, a dokonce by u něj vznikl problém, kdyby nějaký druh vyhynul. Darwin asi neměl přístup k originálnímu textu jinak než díky „panu Clairu Greceovi“, který mu dané místo Fyziky přeložil. Aristotelés však na tomto místě Fyziky pouze představuje cizí názor, který kritizuje, neboť sám zastává uspořádání všech částí účelem; podle Aristotela ve věčném světě žijí smrtelné bytosti věčných stabilních druhů. Nedorozumění vzniklo tak, že z citátu vypadla závěrečná věta, která zní: „jako podle Empedoklea u tvorů s volským tělem a lidskou tváří“.3)

Darwin tedy ve skutečnosti odkazuje na Empedoklea kritizovaného Aristotelem a citát ještě komentuje slovy:

„Setkáváme se zde s naznačením přírodního výběru, ale jak daleko byl ještě Aristotelés od plného porozumění tomuto principu, to je zřejmé z jeho poznámek o růstu zubů.“

Lucretius Carus (zemřel kolem –50)

Nejvýrazněji formulovaný antický koncept evoluce potkáváme v páté knize básně O přírodě (De rerum natura), kde Lucretius popisuje vznik našeho světa, života v něm a začátek lidské civilizace. Jednotlivé světy vznikají v prázdnu, mají svou vlastní dynamiku, rodí se setkáním atomů, rostou, vnitřně se diferencují, a nakonec zanikají. Z prvotního shluku atomů se ustavily čtyři živly, ze země se zrodily rostliny, pak z ní doslova „vyrostli“ živočichové, na prvním místě ptáci. Země totiž byla ještě „mladá“ a její schopnost rodit různé organismy byla silná. Země však schopnost samovolně rodit větší živočichy postupně ztratila, neboť náš svět se v průběhu času změnil a přešel do rozkladné fáze svého vývoje. Původní spontánní vznik živočichů dal ovšem vzniknout i řadě podivných tvorů, například androgynovi či různým defektním bytostem. Ze živočichů vyrostlých ze země však mohli přežít jen ti nejzdatnější, tedy ty živé bytosti, které známe dnes, pokud daný živočišný druh měl vlastnost, která mu umožnila lepší a snazší přežití – sílu, inteligenci či rychlost. Některá zvířata přežila kvůli tomu, že se přidala k člověku, což představuje pozoruhodnou teorii domestikace. Pokud jde o člověka, ten žil nejprve způsobem podobným divokým zvířatům, a teprve později objevil civilizační a technické vymoženosti.

Vliv Lucretia na evropské myšlení po znovuobjevení jeho díla v rané renesanci byl obrovský a dotkl se také vznikající novodobé vědy. Navazuje na něho i Davide Hume (1711–1776) ve svých Dialozích o přirozeném náboženství, které kvůli svému nekonvenčnímu obsahu mohly vyjít až posmrtně. V kapitole 8, 8–9 zmiňuje rovněž princip přirozeného výběru. Podle Humea je zbytečné se podivovat nad tím, že části lidí a zvířat jsou tak dobře „přizpůsobeny (adjusted)“. Kdyby tomu tak nebylo, prostě by živočichové nepřežili, neboť přežívají jen ti, jejichž části jsou dobře přizpůsobené. Kromě toho mají jednotlivé druhy podle Humea spoustu náhodných prvků.4)

Empedoklés z Akragantu (asi –495 až –435)

Vraťme se však zpátky k Empedokleovi,5) který byl i jedním z inspirátorů Lucretia. Vznik a proměny živých bytostí jsou svázány s průběhem kosmického cyklu. Svět je tvořen čtyřmi živly, na které působí dvě další kosmické síly, Láska a Svár. Živly jsou od sebe nejprve oddělené. Když začíná působit Láska, postupně se slučují a vytvářejí uspořádaný svět, v němž vznikají různé věci a organismy. Působení Lásky vrcholí tím, že vzniká dokonalý kulatý Sfairos, který do sebe obsáhne veškerou masu čtyř živlů. Toto období kosmické harmonie a blaženosti následně narušuje Svár, jehož působení začíná převažovat nad působením Lásky. Ten nejprve naruší Sfairos, a pak postupně rozkládá organismy, vytvořené předtím Láskou, na jednotlivé živly. Výsledkem jsou opět čtyři živly ve své čisté podobě, na něž Láska začne po čase znovu působit, takže se celý cyklus opakuje. S výjimkou okrajových období ovšem působí Láska a Svár zároveň a společně formují živé bytosti, pouze působení jedné této síly postupně sílí, kdežto druhé slábne. Působení Lásky a Sváru není neseno žádným jiným záměrem než snahou na nejobecnější kosmické rovině slučovat či rozlučovat živly. Živé bytosti tedy vznikají a zanikají jako doprovodný důsledek celkového působení Lásky a Sváru na živly v průběhu kosmického cyklu, takže zde v žádném případě nelze mluvit o tom, že by v jejich činnosti byl ve vztahu k jednotlivým dílčím výtvorům nějaký záměr, účel. Vznik (a zánik) života probíhá ve čtyřech nebo pěti fázích:

  • Působením Lásky na čtyři živly nejprvevznikly jednotlivé „údy“, totiž části živýchbytostí jako „krev, různé druhy masa, kosti,oči, paže či hlavy“.
  • Z původně samostatných částí těl se začalaskládat dohromady komplexnější těla živýchorganismů. Přitom ne všechny kombinacepůvodně samostatných údů se ukázaly býtživotaschopné. Vedle různých tvorů odsouzenýchk okamžitému zániku tak vznikalitvorové připomínající nestvůry z řeckýchmýtů, jakoby poskládané z částí několikarůzných živočichů.
  • Mezi ně asi patřili i androgyni, jak je známez Platónova Symposia. Ti žili v době největšíhovzepětí Lásky, kdy se živly dokonaleharmonicky sloučily do Sfairu, který androgynovénapodobují, v období zlatého věku, kdyvšichni tvorové spolu žili v harmonickýchvztazích. Během těchto tří období se bytostirodily působením Lásky samovolně ze země.
  • Když se vlivem opětného působení Sváru Sfairos rozpadl, změnili se zásadním způsobem i živí tvorové. Zatímco předtím obě pohlaví existovala v jednotě jako androgynové, nyní se diferencovala na samostatné pohlaví mužské a ženské, která zbytky Lásky svádějí opět dohromady. Živé bytosti už nerostou jako rostliny ze země, nýbrž se rodí „ze sebe navzájem“.
  • Empedoklés asi předpokládá ještě fázi, kdy Svár živé bytosti opět rozdělí na jednotlivé údy, ze kterých byly původně složeny. Pak bude následovat jen rozklad do čtyř živlů v jejich čisté podobě, s nímž také náš svět zanikne.

U Empedoklea, myslitele výrazně náboženského, tedy potkáváme přirozený výběr. Potkáváme i nezáměrný vznik druhů, ovšem nikoli speciací. Druhy vznikají nahodilým spojováním částí, které se samy rodí z živlů, v příhodné epoše kosmu.

Hérakleitos (asi –540 až –480)

Další krok proti toku času nás vede před vznik metafyziky, k náboženské a kosmické roli náhody jako osudové moci, k myšlení bipolárních diferencí, bez živlové nauky. Zde je vlastní doména preevoluční koncepce veškerenstva. Jelikož jde o koncept složitý a jinde6) podrobně vyložený, ocitujeme zde jenom náznak jakéhosi „ekologického“ kontextu přirozeného výběru, problému ekologických nik:

„‚Vždy roste jedno tak, jiné (jindy) jinak, vzhledem k tomu, čeho je (má) zrovna nedostatek.‘

Jestliže tedy nic neustává, když se podoba rozplývá a mění, rodí se jindy jiné bytosti pro nepřetržitou náhradu.“ (B 126b)

Vše se zde děje v prostředí, které našemu poznávání neumožňuje úplný převod na ně jaký plně hierarchicky uspořádaný systém právě pro vzájemnost provázanost všech hráčů.7)

Anaximandros z Mílétu (asi –610 až –546)

Darwinův citát Aristotela byl ve skutečnosti Aristotelovým citátem Empedokleovy myšlenky. Pomyslná králičí nora vede ovšem ještě dále, totiž k Anaximandrovi, „který se jako první z Řeků, o nichž víme, odvážil podat psaný výklad o přírodě“.8) Spis patrně pojednával o vzniku nám známého světa a také života, ale bohužel se z něj zachovalo pouze několik slovních spojení. Pokud jde o vznik živočichů a člověka, zůstalo nám pět antických referátů, např.:

„Živé bytosti vznikly z vlhka vysoušeného Sluncem. Člověk byl původně podobný jiné bytosti, totiž rybě.“ (A 11)

„Anaximandros tvrdil, že první živé bytosti se zrodily ve vlhku a byly obaleny ostnatou kůrou; když dosáhly vyššího věku, vystupovaly na sušší místa, a když kůra praskla, žily krátký čas jiným způsobem života.“ (A 30)

„Dále (Anaximandros) tvrdí, že se člověk původně zrodil z živých bytostí jiného druhu, protože jiné bytosti se brzy živí samy, ale člověk jako jediný musí být dlouho kojen. Z tohoto důvodu by byl nemohl přežít, kdyby toto byla jeho původní forma.“ (A 10)

Referáty ukazují Anaximandra téměř jako předchůdce evolučního způsobu myšlení. Jednotlivé druhy nejsou zdánlivě pokládány za neměnné, jako by jejich vývoj závisel na prostředí. Vzhledem k tristnímu stavu textových památek však nemůžeme podrobněji rozkrýt Anaximandrův pohled na vznik živých bytostí včetně člověka. Přesto snad můžeme prohlásit, že život povstává z vlhkosti a unikum lidského rodu je v tom, že se lidé jen obtížně dokážou postarat o své potomstvo a dospívají v rybách. Nějakou zásadní roli zde hraje i „kůra“ obalující původně živé bytosti, neboť to je asi originální Anaximandrův termín, související i s jeho kosmologií. Blízko pravdě je asi J. Barnes, když soudí, že Anaximandros se spíše ptal po tom, jak vůbec vznikly a množily se první živé bytosti, než aby se ptal po jejich vývoji do současné podoby.9)

Svébytnost moderní biologie

Systematika ve smyslu taxonomie je velkým dědictvím Aristotelovy koncepce vědy, podobně i možnost vytvářet formální modely. Tím je moderní biologie součástí Aristotelova poznávacího odkazu. Taxonomie je samozřejmě plně hierarchická, odkazy „napříč“ nebo z více zdrojových míst jsou zakázány. To je tradičně metafyzický koncept Porfyriova stromu, byť třeba i evolučního (kladogramu).

První výrazně nearistotelskou biologickou hypotézou je právě evoluce, a to v ohledu přeznačené koncepce druhu. Taxon přestává být ryze disjunktní jednotkou, a přesto neztrácí význam, dál umožňuje orientaci v pestré směsici živáčků, jenže ta orientace je jinak pochopena. Disjunktní logika taxonů je nástrojem popisu, nikoliv věčnou skutečností. To je podstatný přínos darwinovské biologie filosofii, neboť tím překračuje rámec výše zmíněných předsokratických nauk, které ještě neměly taxonomické starosti.

Druhým nearistotelským rysem darwinovské biologie je odpoutání od konceptu účelovosti. Fyzika provedla tuto rozluku s Aristotelem mnohem dříve, zatímco biologie se v tomto ohledu stala moderní vědou teprve díky pojmu přirozeného výběru. Náhoda, tolik obávaná scholastiky, se stala vysvětlujícím principem také v biologii. Drobným stínem může být sociomorfní povaha Darwinovy metafory selekce, ale koneckonců, proč by se příroda nemohla v něčem chovat podobně jako my, respektive jako britský občan. Život byl vymaněn z klícky účelovosti a stal se svobodným.

Poznámky

1) Součást projektu GA ČR 401/07/0516 Raná řecká filosofie a přírodověda a výzkumného záměru MSM 0021620845 Teoretický výzkum komplexních jevů ve fyzice, biologii a vědách o společnosti. Podrobnější studii s pracovním názvem Evoluce před Darwinem připravujeme v knižní podobě pro r. 2012.

2) Ch. Darwin: O vzniku druhů přírodním výběrem, přeložili E. Hadač – A. Hadačová, rev. H. Marsault-Rejlková, Praha 2007, s. 17.

3) Aristotelés: Fyzika, 198b31–32, přeložil A. Kříž (= Empedoklés B 61).

4) D. Hume: Dialogues Concerning Natural Religion. The Natural History of Religion, ed. J. Ch. A. Gaskin, Oxford 1993, s. 87.

5) Pro podrobnou rekonstrukci viz V. Hladký: Empedokleův Sfairos, in: Filosofický časopis, 3, LIV, 2006, s. 393–410; týž, Empedokleův Sfairos očima antických interpretů, in: Listy filologické 131, 2008, s. 379–439.

6) Viz např. Z. Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově řeči, Praha 2006.

7) Viz motta kapitol v: Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce, Praha 2004.

8) Jde o upravený překlad F. Karfíka převzatý z G. S. Kirk – J. E. Raven – M. Schofield, Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty, přel. F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek, Praha 2004, s. 133.

9) J. Barnes, 1982, The Presocratic Philosophers, London 1982, s. 23.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorech

Zdeněk Kratochvíl

Vojtěch Hladký

Radim Kočandrle

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné