Novinky ve výzkumu rozpoznávání sebe sama

K takzvaným výlučným vlastnostem člověka patřila do sedmdesátých let 20. století i schopnost sebepoznání. V roce 1970 publikoval psycholog G. G. Gallup Jr. článek Chimpanzees: self-recognition (Science 167, 86–87, 1970), v němž popsal svůj dnes již legendární pokus se šimpanzi, kteří používali zrcadlo ke zkoumání namalovaných červených skvrn na své hlavě. Před zrcadlem se jich dotýkali daleko častěji než bez něj. Tento pokus byl v různých modifikacích mnohokrát opakován. Všeobecně se nyní má za to, že rozpoznat sebe sama v zrcadle umějí všichni zástupci hominidů – šimpanzi, bonobové, orangutani a gorily. Přitom u goril dlouho nebylo v testu dosaženo pozitivního výsledku pravděpodobně proto, že oční kontakt považují gorily za agresivní gesto a obvykle se snaží vzájemného pohledu do tváře vyvarovat. Giboni (Hylobatidae), nejblíže příbuzná čeleď v rámci lidoopů, tuto schopnost nemají.¹⁾

Pokusy byly provedeny i u dalších savčích a ptačích druhů. S pozitivním výsledkem v roce 2001 dopadli delfíni skákaví (Tursiops truncatus) a v roce 2006 sloni indičtí (Elephas maximus).²⁾ V tomto případě šlo o čtyři dospělé, přibližně stejně staré samice slonů, z nichž žádná nevykazovala před zrcadlem sociální chování, všechny se před ním sice „předváděly“, ale pouze jedna jediná prošla pozitivně testem barevné značky na hlavě. V roce 2008 byl publikován úspěšný pokus provedený na katedře psychologie Univerzity J. W. Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, který dokázal schopnost rozpoznání sebe sama v zrcadle u straky obecné (Pica pica).³⁾

Krkavcovití (Corvidae) byli ornitology vždy považováni za inteligentní ptáky s poměrně velkým a výkonným mozkem, srovnatelným se savci. Z tohoto hlediska je proto snad překvapivější pokus, v němž japonští vědci prokázali schopnost poznání sebe sama u domácích holubů (Columba livia f. domestica),⁴⁾ jejichž mozek patří mezi ptáky k relativně nejmenším. U nich ale nebylo k důkazu seberozpoznání použito zrcadel, nýbrž promítání videosekvencí s nahrávkou pohybů pokusného holuba v reálném čase, videosekvencí jeho pohybů s různým zpožděním (až 7 s oproti skutečnosti), videosekvencí pohybů jiného jedince a zaznamenávání reakcí pokusného holuba na promítaný obraz na monitoru. Zmíněné pokusy jsou zvlášť překvapivé, uvážíme-li, že do té doby se schopnost rozpoznání sebe sama dávala do spojitosti s dobře vyvinutým neokortexem, který u ptáků téměř chybí.

Aby byl pokus s použitím zrcadel průkazný, musí být testován druh, který dává přednost zrakovému vnímání alespoň při rozpoznávání blízkých objektů. Poté musí být pokus uzpůsoben tak, aby jeho interpretace byla jednoznačná. Zrcadlo je v životě přirozeně žijícího zvířete zcela cizí prvek. Vlastním pokusům proto vždy předcházela delší adaptace, autoři popisovali jednotlivé fáze chování v přítomnosti zrcadel. Fyzické zkoumání samotného zrcadla, popřípadě prostoru za ním, zpravidla vystřídalo specifické „předvádění se před zrcadlem“, pak teprve následoval test.

Metodiku jednotlivých pokusů lze kritizovat, jejich výsledky zpochybňovat nebo se je pokusit interpretovat jinak. O čem ale vlastně pokusy tohoto typu vypovídají? Jak interpretovat takto uměle vzniklou skupinu nejen blízce si příbuzných druhů? Gallup byl první, kdo formuloval hypotézu o souvislosti schopnosti seberozpoznání a empatie. V poslední době se s pokusy tohoto typu „roztrhl pytel“. Jde jen o senzaci, boření hranic, či se člověk dozvídá i něco o sobě samém? Malé děti reagují na svůj obraz v zrcadle od nejútlejšího věku. Už ve třech měsících se při pohledu do zrcadla usmívají, vokalizují a dotýkají se lesklého povrchu. Kolem prvních narozenin zkoumají prostor za zrcadlem, či svému obrazu podávají hračku. Podobně reagují i na objekty v televizi. Známky sebepoznání se objevují ke konci druhého roku života. Důkazy byly získány též pomocí barevných značek na obličeji. Děti samy sebe v zrcadle pojmenují až ve věku 2,5 až 3 let, na fotografii ještě o něco později.⁵⁾

R. Fouts ve své knize Nejbližší příbuzní popisuje situaci, v níž si skupina šimpanzů se zájmem prohlíží diapozitivy jim známých šimpanzů a pomocí amerického znakového jazyka živě nad snímky rozmlouvá. Z řeči je patrno, že poznávají jednotlivé bytosti včetně sebe. Zvíře pozitivně prošlé zrcadlovým testem je schopno nejen poznávat hranici svého těla, ale i obraz sebe sama. Je ztotožnění svého obrazu se sebou samým důkazem vědomí sebe sama? Je nutno si předem položit otázku, co se tím vlastně míní. Pro sestavení opravdu přesvědčivého pokusu a jeho následnou interpretaci by měly své síly spojit etologie, fyziologie, neurologie, psychologie a filozofie.