Zachycování a ukládání oxidu uhličitého

Existují vědci, kteří věří, že snížením množství vypouštěného oxidu uhličitého můžeme stabilizovat současné klima (resp. udržet možnou změnu globální teploty Země pod 2 °C). Právě tak existují vědci, kteří o tom vážně pochybují. Obviňování jedněch i druhých z nekompetentnosti mnoho nevyřeší. Ponechme tedy stranou možnosti lidstva zasahovat do klimatu a podívejme se na jednu z uvažovaných technologií – ukládání oxidu uhličitého do různých rezervoárů.

Na produkci skleníkových plynů se z 83 % podílí energetika, přičemž 94 % skleníkových plynů tvoří CO₂, 5 % metan CH₄ a 1 % N₂O.¹⁾

Celosvětově se na primárních zdrojích energie v r. 2007 uhlí podílelo 26,5 %, ropa 34 % a zemní plyn 20,9 %. (Jen pro srovnání: na výrobě elektřiny se podílely uhlí 41,5 %, ropa 5,6 % a zemní plyn 20,9 %.) Jestli tedy bereme budoucí závazky alespoň trochu vážně (snížit emise CO₂ oproti roku 1990 do r. 2020 o 20 % a do r. 2050 o 80 %), je na místě se ptát, v jakém stadiu technologie zachycování a ukládání CO₂ jsou. Jsou to již vyzrálé technologie, anebo je to naše vágní vize, k níž se upíráme v naději, že „to už je jen technický problém“? Ze střízlivého pohledu postupné řady zahrnující experimenty, pilotní projekty, demonstrační projekty a komerční projekty to spíše nasvědčuje zpoždění v řádu desítek let.

Ukazuje se, že ani veřejnost není vždy ochotna souhlasit s ukládáním CO₂ do hlubokých geologických formací – viz např. projekt Schwarze Pumpe.²⁾ S obdobným odporem se setkal projekt firmy Shell, když chtěla ukládat CO₂ do prázdného rezervoáru zemního plynu pod městečkem Barendrecht (nedaleko Rotterdamu).

Geofyzici se k dlouhým časovým škálám (řádu desítek tisíc let) a možným únikům z úložišť vyjadřují s jistou opatrností. Katastrofa, která se stala 21. srpna 1986 v okolí jezera Nyos v Kamerunu, hraje v tomto případě obdobnou úlohu jako černobylská havárie pro jadernou energetiku a nepomáhá žádné ujišťování geologů, že není možný obdobný bouřlivý vývěr CO₂, k jakému došlo v jezeře Nyos.

Silná motivace pro technologie zachycování a ukládání CO₂ (CCS) je, že si jimi koupíme čas, po který budeme hledat a zdokonalovat technologie schopné zabezpečit naše potřeby energie bez spalování fosilních paliv. Mluví se o budoucnosti vzdálené 50 i více let. To je doba dostatečně dlouhá na to, aby nikdo z dnešních proroků nových technologií již nemusel skládat účet.

Jak však napsal Thomas Schueneman: „Idea čistého uhlí je zřejmě falešný termín, zejména vezmeme‑li v úvahu celý uhelný cyklus. I ti největší optimisté a vizionáři mezi námi však musí připustit, že uhelná energetika nezmizí tak rychle. Nelze-li si jen jednoduše přát, aby zmizela, nemáme jinou možnost než se mýtu čistého uhlí věnovat. Je důležité si uvědomit, že jakkoli je to nedokonalé a neúplné řešení, povede nás – budeme-li přičinliví, čestní a budeme-li mít štěstí – k nové energetické ekonomice.“