Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Bude roku 2012 konec světa?

Žijeme na konci 13. baktunu
 |  15. 1. 2009
 |  Vesmír 88, 59, 2009/1

V některých médiích se v posledních letech opakovaně setkáváme s prohlášením, že podle „mayského kalendáře“ má v roce 2012 nastat konec světa. Je to pravda? Či lépe řečeno, je rok 2012 podle mayského měření času něčím výjimečný?

Klasická mayská civilizace se rozvíjela na severu Střední Ameriky někdy mezi 3. a 9. stoletím našeho letopočtu. Mayové, pečliví astronomové fascinovaní časem, vytvořili velice komplikovaný kalendář, založený na velmi přesných výpočtech. Jeho funkcí nebylo pouze měření času, ale i věštění. Mayové byli fatalisté a věřili, že konec každého kalendářního cyklu pravidelně doprovázejí kataklyzmata a katastrofy; a čím delší cyklus končil, tím závažnější katastrofy se očekávaly.

Na těchto skutečnostech je celá současná mytologie týkající se roku 2012 založena, avšak stojí hlavně na dohadech a informacích natolik nepřesných, že už by je staří Mayové skoro nepoznali. Zmíníme se především o třech problémech: o mayské mytologii stvoření světa a událostech, které je provázely, o korelaci našeho a mayského kalendáře, a o tom, zda onen velký cyklus, který má v roce 2012 končit, skutečně končí.

Mayský kalendář a fenomén dlouhého počtu

Především je však třeba si ujasnit, co se vlastně rozumí pod sdělením „r. 2012 končí mayský kalendář“. Jak je známo, starověké kultury obecně nedisponovaly naším lineárním pojetím času, tedy pojetím, v němž čas v jednom bodě „začal“ a posouvá se k dalšímu bodu, ve kterém „skončí“. Jak ukázal rumunský religionista Mircea Eliade, čas archaických kultur je cyklický. Tvoří jej různě dlouhé opakující se epochy, jejichž základem jsou především roční období a fáze měsíce a na jejichž konci se čas vždy svým způsobem vrátí zase na začátek. Například po skončení starého roku začíná rok nový, na konci cyklu ročních období se znovu vracíme k jaru, po pravidelné „smrti“ měsíce v novu nadchází další období dorůstání, úplňku a ubývání. Starověké kultury vycházely z nekonečného časového koloběhu už proto, že stály především na zemědělství a základy jejich kalendáře a kosmologie se formovaly v těsném kontaktu s přírodními a astronomickými cykly.

Předkolumbovská Mezoamerika, prostředí, v němž se mayská kultura vyvinula, znala cyklické kalendáře už od dávných dob. Mayové zdědili základy počítání času od svých předchůdců, zejména Olméků, kteří jako první začali plošně používat písmo a stvořili kombinaci roku slunečního (o 365 dnech) a sakrálního (o 260 dnech), typickou dvojici vzájemně nekompatibilních cyklů, které se stýkají jen jednou za 52 let (viz rovněž Vesmír 83, 568, 2004/10). Roky obou kalendářů plynuly jeden za druhým, aniž se jim připisovaly jakékoli další individualizující atributy. Nebyly nijak jedinečně číslovány ani pojmenovávány. V tomto směru patřila předkolumbovská Mezoamerika plně do sféry starověkého cyklického, věčně se opakujícího času, jehož hlavní charakteristikou byl Eliadeho slavný „věčný návrat“.

Až potud by pro teorie o konci světa nebyla žádná opora. Každých 52 let, kdy nový rok sakrálního roku připadl na nový rok roku solárního, se samozřejmě očekávala velká neštěstí. Také možnost, že nastane konec světa, nepochybně přišla na přetřes. Například Aztékové věřili, že v jednom z obávaných dní již nevyjde slunce a čas se zastaví. Nicméně v tom by se rok 2012 nikterak nelišil od stovky dalších podobných ukončení cyklů, během nichž pesimistická povaha Mezoameriky očekávala strašlivé katastrofy.

Mayové však ční mezi ostatními mezoamerickými národy svým velice výjimečným pojetím času. Jako jediní disponovali obdobou našeho letopočtu, tedy kalendářem, který činil každý rok svým způsobem jedinečným, neopakovatelným. Tento „dlouhý počet“, kterým se označovaly roky v klasickém období, se na rozdíl od našeho čtyřciferného letopočtu skládal z pěti čísel a nepočítal čas s přesností na roky, nýbrž na dny. A jelikož Mayové počítali ve dvacítkové soustavě, byla každá následující jednotka dvacetinásobkem jednotky předchozí. Můžeme si to ilustrovat na následujícím příkladu: rok 1975 našeho letopočtu se skládá z pěti roků, sedmi desetiletí, devíti století a jednoho tisíciletí, které dohromady dají jedinečné označení s přesností na jeden rok (dny a měsíce, jak známo, se udávají zvlášť). Mayské datum 9.4.5.1.2. se naproti tomu skládá ze dvou dní (kinů), jednoho uinalu (na rozdíl od našeho měsíce měl mayský uinal pouze 20 dní), pěti tunů (jeden tun je 360 dní, tedy zhruba odpovídá slunečnímu roku – zde je jediná výjimka z dvacítkového pravidla, protože jeden tun není roven dvaceti uinalům, ale pouze osmnácti), čtyř katunů (jeden katun = dvaceti tunům, přibližně dvaceti letům) a devíti baktunů (jeden baktun = 20 katunů nebo 400 tunů, období zhruba čtyř set let). Zatímco v našem kalendáři je třeba tří údajů, aby se označil přesný den (např. 22. červenec 1975), Mayům stačilo pouze jedno označení v dlouhém počtu.

Co se tedy stane r. 2012? Stručně řečeno, bude dovršen třináctý baktun, tedy mayské datum bude 13.0.0.0.0. Proč ale očekávat konec světa, když k ukončením baktunů dochází pravidelně jednou za 400 let a žádná výjimečná katastrofa se s nimi nepojí? Čím je tento baktun tak výjimečný? Abychom to pochopili, je třeba se podívat podrobněji na způsob, jímž podle starých Mayů vznikl svět.

Stvoření světa podle klasických Mayů

Klasická verze mayské kosmogonie je jedním z nejobtížnějších témat mayské mytologie. Neobyčejně náročně ji rekonstruujeme z mayských hieroglyfických nápisů a srovnání s poklasickými a koloniálními idejemi o stvoření světa ne vždy fungují. Nicméně stručné shrnutí by mohlo vypadat asi takto:

V době, kdy ještě neexistovalo slunce ani čas (mayské slovo kin označuje „čas“, „den“ a „slunce“, z čehož je patrné, že staří Mayové vnímali tyto fenomény jako intimně blízké), se sešli bohové, aby stvořili svět. Ten byl, jak se zdá, nejdříve vyměřen jako základy pro mayský dům, pak bylo vytyčeno jeho středové ohniště s charakteristickými třemi kameny – a nakonec zde vyrostla první kukuřice, respektive se znovuzrodil kukuřičný bůh, patron středu světa. Zřejmě právě zasazení a vyklíčení kukuřice je okamžikem, kdy vzniká svět. Jde o paralelu zakládání mayského pole, takzvané milpy. Mayové dodnes nejprve vyměří terén a připraví ho, ale milpa jako taková začne existovat až ve chvíli, kdy je uprostřed prostoru zasazeno první semeno kukuřice.

Analogie zakládání domu, města nebo pole a stvoření světa je známa z mnoha starověkých kultur. Rituálem založení se de facto zopakuje kosmogonie, nově založené místo získá určitý nový posvátný rozměr a vymezí se oproti okolnímu profánnímu, bezvýznamnému a neuspořádanému prostoru. Okamžik mayského stvoření světa je přitom provázen prvním východem nového slunce a měsíce, čímž zároveň i vzniká čas. Stvoření světa tak odpovídá dni 0.0.0.0.0, v němž se rozběhne dlouhý počet a začíná mayský kalendář.

To vypadá jednoduše a celkem pochopitelně, bohužel je zde jeden velký zádrhel, který porozumění mayské stvořitelské mytologii velice komplikuje. Jde o to, že podle logického předpokladu v době tvoření světa (dokud ještě nevyšlo slunce) by neměl existovat čas. Ve skutečnosti podle klasických Mayů i tehdy zjevně nějaký čas běžel a data se počítala stejným dlouhým počtem jako později. Stéla 1 z města Cobá nám pak předkládá datum, v němž mělo k vzniku světa dojít – jde o číslo 13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.13.0.0.0.0. Tento neuvěřitelný časový údaj ukazuje, že kromě „standardního“ dlouhého počtu znali Mayové i další obří časové úseky – za baktunem (který je pátý v pořadí od konce a jímž obvyklý dlouhý počet končil) následoval piktun (cyklus zhruba osmi tisíc let rovný dvaceti baktunům), po něm kalabtun (asi 160 000 let) a tak dále, až k poslednímu cyklu (asi 2021 let), pro nějž už není ani žádné doložené označení.

Standardní dlouhý počet byl zřejmě jenom zkrácenou verzí obrovského záznamu. Kdy bychom ignorovali prvních devatenáct třináctek, jak to staří Mayové obvykle dělali, vyšel by nám den 13.0.0.0.0. Tehdy byl stvořen svět a kalendář se tím zároveň vynuloval zpět na 0.0.0.0.0. Není zcela jasné, proč se tak stalo, ale nejpravděpodobnější je, že čas před stvořením a čas po stvoření vnímali Mayové jako dva různé časy různé kvality, které nemohou sdílet stejný cyklus. Nicméně vynuloval se pouze baktun – celý předchozí obrovský cyklus devatenácti období po třinácti jednotkách zůstal stejný jako předtím. V roce 2012 má být podruhé dovršen třináctý baktun. Mayové obecně věřili, že stejně číslovaná období jsou provázena stejnými událostmi. Vzhledem k tomu se zdá smysluplné očekávat, že nastane nové vynulování baktunů a počátek nového počítání. To by však znamenalo opět změnu toho, co jsem pracovně nazvala „kvalita času“. Jinými slovy, nastal by konec tohoto světa a počátek světa nového.

GMT korelace a svědectví Pacalova sarkofágu

Nyní můžeme postoupit o krok dál a celou věc naopak zpochybnit. Vzniká tu totiž dvojice problémů a otázek, které není tak jednoduché zodpovědět.

Hlavní a zásadní problém je spojen s korelací dat našeho a mayského kalendáře, která zaměstnávala většinu mayistů zhruba do poloviny 20. století. Stručně řečeno: máme-li mayské datum 9.4.5.1.2., kterému dni našeho kalendáře vlastně odpovídá? Abychom pochopili spletitost otázky, musíme si uvědomit, že klasická mayská kultura zanikla přibližně v 9. století a s ní zaniklo i toto specifické počítání času. V poklasickém období se dlouhá období počítala v sérii tzv. ajaw katunů a cyklů may, přičemž dlouhý počet (který se jako jediný v Mezoamerice blíží lineárnímu pojetí času) se téměř přestal používat. V době, kdy Španělé přistáli u břehů Nového světa, už neexistoval způsob jak se dovědět, který rok mayského letopočtu zrovna je (podrobněji viz Vesmír 83, 562, 2004/10).

Problém korelace dodnes vyvolává ve velké části mayistů prudké vášně. Po dlouhých desetiletích pokusů a omylů se někdy v polovině 20. století shodla velká část specialistů na korelaci GMT, která byla nazvána podle iniciál svých objevitelů, pánů J. T. Goodmana, H. J. Martíneze a J. E. S. Thompsona. Podle ní, zjednodušeně řečeno, spadá den 0.0.0.0.0. do srpna roku 3114 př. n. l.; různé dílčí varianty a interpretace GMT se pak liší v řádu několika dní.

Nicméně s jistotou se na tuto korelaci spoléhat nedá. GMT především uvádí dobře do vztahu doložené astronomické fenomény s většinou výpočtů v mayských kodexech a se záznamy o pozorování na klasických mayských stélách. Přesto však zůstává řada jevů zaznamenaných Mayi, které v korelaci GMT nedávají smysl nebo ničemu neodpovídají. Tudíž se nedá vyloučit, že časem bude objevena jiná korelace, která vyhoví mnohem lépe – může se od GMT lišit řádově o měsíce, roky i desetiletí. Stručně shrnuto, to, že většina epigrafů a archeoastronomů dává přednost GMT, nic neznamená – korelace není jistá a má dodnes i své vášnivé odpůrce.

Vraťme se ale ke konci světa. Podle dvou nejčastěji přijímaných variant GMT by třináctý baktun měl být dovršen 21. nebo 23. prosince 2012. Akceptujeme-li však jinou korelaci, datum se může posunout dále do budoucnosti, nebo naopak výrazně do minulosti. Nelze vyloučit, že den 13.0.0.0.0. už třeba proběhl a nikdo to ani nezaznamenal.

Druhý problém není matematického, ale spíše antropologického charakteru. Víme vůbec, jak toto datum vnímali samotní Mayové? Předpoklad konce světa na konci třináctého baktunu je totiž čistě plodem 20. století. V žádném původním mayském prameni pro něj nemáme sebemenší oporu. Je sice logický, ale jak ví každý, kdo se aspoň chvíli zabýval lidskou kulturou, v náboženstvích se objevují často i ty zdánlivě nejméně logické věci. A naopak existují doklady přímo potvrzující, že alespoň někteří Mayové s nějakým koncem světa dne 13.0.0.0.0. vůbec nepočítali. Král K’inich Janaab’ Pacal, který v 5. století vládl známému mayskému městu Palenque, zanechal instrukce, jak se má oslavit výročí 80 × 52 let od jeho korunovace. V našem letopočtu jde o 15. říjen 4772 (podle GMT). Vzhledem k těmto faktům jsou mayisté v naprosto výjimečné shodě – Mayové by den 13.0.0.0.0. sice nepochybně považovali za významný a z hlediska katastrof zřejmě za rizikový, ale konec světa do něj v žádném případě neumisťovali.

Z toho všeho plyne jediný závěr. Mýtus o roce 2012 je mýtem evropským a nikoli mayským. Je produktem eklektického a zjednodušujícího přístupu některých současných hnutí, nikoli starověké mentality. A už vůbec nemá nic společného s vědeckou analýzou. To všechno pochopitelně neznamená, že 23. 12. 2012 žádný konec světa nenastane. Ale pokud tomu tak bude, nesplní se tím staré mayské věštby, nýbrž proroctví novodobých mystiků 20. století.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kalendáře a měření času

O autorovi

Zuzana Marie Kostićová

Mgr. Zuzana Marie Kostićová (*1980) vystudovala religionistiku na Filozofické fakultě UK v Praze, nyní je doktorandkou Střediska iberoamerických studií FF UK. Zabývá se kulturou, uměním a náboženstvím Mezoameriky, obzvláště pak poklasických Mayů.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné