Středověká scholastika

Tradice scholastiky vyrůstá z pozdně antických škol, které pěstovaly formálně vybroušenou argumentaci a věnovaly se komentování klasických textů. Středověká scholastika pokračuje v tomto učeneckém formalizmu a prohlubuje úctu k autoritám minulých dob, ať už učeneckým nebo posvátným. Předností scholastiky vždy bylo pěstování tradice a preciznost. Potíže scholastiky vždy spočívaly v malé schopnosti ocenit cokoliv jiného než text, cokoliv jiného než formálně uchopené distinkce, například ocenit zkušenost. Alternativou ke scholastice byla na jedné straně mystika, na druhé solitérní experimentace. V praxi se ale toto vše prolínalo.

Vrcholem středověké scholastiky je teologie jakožto „posvátná věda“ (scientia sacra), čerpající z Písma, liturgické tradice a dogmatu, tedy „ze zjevení“ (ex revelatione). Aby však mohla být vědou (ve středověkém smyslu slova), je podbudována „přirozenou teologií“, která je vlastně metafyzickou filozofií a má se dít čistě racionálně (ex lumine rationis). Sem patří ony důkazy boží existence, které jsou převzaty z antiky (Aristoteles, novoplatonici), kde ovšem většinou neměly spojitost s obecným náboženstvím. Filozofie je kromě této metodologické služby posvátné vědě metodicky nadřazena ostatním vědám. Nástrojem poznání a disputace je logika. Scholastika rozpracovává typicky latinskou diferenci nadpřirozené – přirozené, kterou křesťansky chápe právě jako diferenci ex revelatione – ex lumine rationis. Dlouho trvá, než se začne napravovat typicky latinský malý zájem o přírodu, který byl u latinských křesťanů ještě umocněn autoritou sv. Augustina. K novinkám scholastického myšlení patří právě rozvoj problému svobodné vůle, v návaznosti na latinské i křesťanské tradice, neboť v Řecku byl okrajový.

Už od pozdní antiky je „scholastik“, tedy školně pěstovaný učenec, typickým terčem posměšků. Vtipnost většiny z nich bohužel staletími vyprchala, ale šťastné výjimky se najdou: