Mluvit česky, myslet evropsky

Abychom mohli vůbec obsáhnout jazykovou pestrost Evropy (univerzalitu) a její jedinečnost (unikátnost) vůči mnohem většímu a mnohem pestřejšímu univerzu jazyků světových, měli bychom si nejdříve ukázat, jak tato jazyková euro-unie vypadá, jaké jsou její základní vlastnosti. K tomu navíc je třeba tyto vlastnosti pojmenovat.

I takové pojmenovávání je důležité, vždyť samotná myšlenka společného jazykového prostředí, sdíleného různými eurojazyky, se objevuje v našich dějinách již po víc než tisíc let – např. u Cyrila-Konstantina v 9. století a u Karla IV. ve 14. století.

Použití prefixu euro- (viz výše euro-unie, euro-jazyky) se zdá sice poněkud konjunkturní, ale dosti věrně odráží realitu našich dní, řekli bychom euro-realitu. Ta má u euro-jazyků tu výhodu, že na tento prefix čekala již staletí, jde o myšlenky, které jsou – jak jsme si ukázali – v Evropě dávno tušené, jde o jevy a vlastnosti čekající na preciznější formulování, které nám nový geopolitický vývoj (i pomocí takto vzniklého prefixu euro-) nabízí.

K právu prvorozeného se tu hlásí pojem euro-integrace, který je již dlouho znám jako evropeizace. První slovo má však řadu výhod – jednak řadí integraci do rodiny termínů s naším prefixem euro-, jednak je explicitní (výslovně vyjadřuje pojem sbližování), a konečně je na rozdíl od druhého termínu dobře použitelný v angličtině. Slovo evropeizace díky svému mnohem úctyhodnějšímu věku má proto jiné, mnohem širší významové (konotační) zázemí, často nepříliš pozitivní – evropeizace Ameriky či Austrálie znamenala a stále ještě znamená holokaust pro jejich původní obyvatelstvo a jeho jazyky (vzpomeňme na nedávný pokus oslavit 500. výročí „objevení Ameriky“, uvítaný s takovým vehementním odporem u potomků jejích původních obyvatel). K tomu vznikl vedle genocidy již dokonce nový pojem – lingvocida.

Této lingvocidě se bohužel nevyhnul ani náš kontinent – bouří-li se dnes Baskové, bouří se také jménem desítek pojmenovaných a nepojmenovaných jazyků, které odnesl do nepaměti příval hord z východu, nás Indoevropanů. Ostatně takový příval zažila i Indie, avšak tam naštěstí na jihu kontinentu přežívají ještě desítky praobyvatel mluvících původními jazyky drávidskými.

I když se tedy uchýlíme k modernějšímu termínu euro-integrace Evropy, jeví se nám to jako prvňáčkovské koktání či, řečeno učeněji, tautologie, něco jako bílá běloba či skleněná sklenice. Nahlédneme-li však do něho pozorněji, uznáme, že je vlastně platný, a dokonce podnětný, protože nás vyzývá, abychom evropské jazyky zkoumali v jejich vzájemné koexistenci – ať už přátelské, či méně přátelské.

Bylo by pošetilé dívat se na integraci bez historické perspektivy, která nás nejlépe uvede do jejích základních znaků a vlastností. Předně jde o představu jazykového kontaktu, určitého sdílení „jazykových hodnot“. Slavný svaz balkánských jazyků (viz Vesmír 87, 198, 2008/3) nám to vyjádří dosti přesně – jejich nositelé žili v 15.–19. století v osmanské říši, ale zmíněné znaky nejsou turecké, jsou výsledkem vzájemného staletého kontaktu mluvčích, velmi často (alespoň pasivně) bilingvních, nezřídka i trilingvních.

Jedním z nejdůležitějších kontaktů, který se jeví pro integraci nezajímavý, je kontakt prapůvodní, tj. původní příbuznost. A zde nám stupňování a jeho historie pomáhá – zjišťujeme totiž, že tento společný evropský rys má počátky v indoevropštině, společný sufix 2. stupně (komparativu), jenž byl odrazovým můstkem celého procesu, lze vystopovat téměř ve všech jejích evropských dědicích (i když to dá pořádnou fušku!), ať už se jejich cesty po další 3–4 tisíciletí ubíraly kudykoliv. Navíc nám poskytuje cenné dělení nad euro-zóny, bez nichž by byl společný euro-areál nepředstavitelný, neboť právě soubor těchto vzájemně propojených euro-zón tento areál utváří. Tím se prapříbuznost nevyčerpává – najdeme-li v ugrofinské estonštině časování slovesa číst loe-me, loe-te = čte-me, čte-te a v příbuzné (severouralské) komijštině zájmena me, te = mě, tě (latinské me, te), pak tušíme, že evropská prapříbuznost může být ještě hlubší.

Jakýsi mezinárodní (ba interkontinentální) spor mezi lingvisty, zda jde o primární prapříbuznost, či o sekundární sblížení (tedy i euro-integraci), je pro Evropu zbytečný, ba pošetilý, protože Evropa díky své všestranné zmapovanosti nabízí oba procesy dosti přesně: z ní zcela jasně vyplývá, že nejde v euroareálu o rozpor, nýbrž naopak o vzájemnou spolupráci; v ní oba partneři hrají klíčovou roli, bez níž bychom si nemohli dnešní euroareál vůbec představit.

Mezi prvními Evropany, kteří tyto obě strany mince v hledání společného euro-areálu spojili, byl Zikmund Hrubý z Jelení, slavný, Blahoslavem chválený Gelenius. Ten měl to „štěstí“, že z jakýchsi „ideologických“ důvodů (= příliš mnoho věděl) se nedostal na pražskou univerzitu a že slavný Erasmus (přítel Řehoře Hrubého, Zikmundova otce) našel tiskařskou práci v Basileji. Kdo zná osud Veleslavínův (1546–1598) – přiženil se k Melantrichům – zná i osud Gele niův a jeho dílo Lexikon symphonon (1544), kde na 1500 slovanských slov ukazuje nejen slova prapříbuzná v latině, němčině a slovanštině (nox-nacht-noc), ale i evropeizační (scola-schul-škola). Právě taková civilizační slova, kdysi považovaná srovnávací jazykovědou za nezajímavá, za jakousi hlušinu bránící nám pochopit naši jazykovou pravlast, se mohou stát prvním krokem k pochopení našeho evropanství. A osobní drama Geleniovo má také svůj rozměr poznávací, jednak individuální – světovost češství lze nejlépe provozovat v cizině – jednak evropeistickou, od té doby kolikrát vyzkoušenou – teprve zapojením slovanštiny (a obecně onoho prostoru „na východ“) můžeme dospět k správnému poznání euro-areálu a solidarity všech euro-jazyků, bez níž si ani budoucnost kontinentu nelze představit.