Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Eurovize očima češtiny

 |  13. 3. 2008
 |  Vesmír 87, 198, 2008/3

K primátům Pražské lingvistické školy let dvacátých a třicátých, k níž se hlásili přední lingvisté z řady evropských zemí, patřil i objev a přesná definice jazykového areálu (lingvo-areálu), v němž se sbližují jazyky původně „nepříbuzné“. Nepříbuzné z hlediska běžného mluvčího, jehož ani nenapadne, že čeština v globálním vesmíru všemožných (až 3000) jazyků a jazýčků je důvěrně spřízněna např. s angličtinou a španělštinou.

Psal se rok 1929, když s objevem lokálního euro-areálu přišel slavný N. S. Trubeckoj. Zjistil totiž, či spíše fundovaně formuloval fenomén, jenž se od té doby nazývá balkánský jazykový svaz a do něhož od počátku patřily vedle bulharštiny také rumunština, albánština a svým způsobem i nová řečtina. Je příznačné pro lingvistu, že mu vůbec nevadí, z jakého soudku svou inspiraci světového významu bere, žádné jazyky pro něho nejsou horší či lepší (že naše horší a lepší je vlastně mámení – o tom viz závěr).

Všechny úžasné objevy, jak známo, jsou ve své podstatě jednoduché. Stačil slavistický (ba i laický) pohled z češtiny (či u Trubeckého z ruštiny) na bulharštinu – a nejdůležitější znaky tohoto svazu se „vylouply“ samy od sebe. I neškolený Čech pozná, že Bulhaři říkají pijeme rakija (nemají pády) a možeš da pišeš (nemají infinitiv). Krava-ta, jak se ukáže, není vázanka, ale kráva se členem, tj. ta kráva, jako je anglická the cow či francouzská veselá la vache či přesněji švédská ko-n. Pády tedy nahrazuje předložkami: náš bratr mé matky se tu řekne podobně jako v angličtině (a) brother of my mother, tedy brat na moja-ta majka! Občas se říká, že bulharština je slovanský jazyk s anglickou gramatikou (má-li anglická gramatika 14 časů, pak bulharština ji trumfne). No a podobné jevy najdeme i v ostatních jazycích tohoto svazu.

Když se začal zájem o areálovou lingvistiku rozrůstat, objevy areálů začaly růst jako houby po dešti. Pro české čtenáře je v této souvislosti zajímavý středo-severo-evropský areál, stanovený na základě dvou znaků – přízvuku na první slabice a délky samohlásek. Prapůvodně jde o znaky jazyků ugrofinských (maďarštiny, finštiny aj.), ale sdílené s jazyky germánskými (angličtinou, němčinou, skandinávštinou). Přesto o češtině dobře víme, že se ke stejným znakům dobrala samostatně (nikoliv „přelitím“ z němčiny) někdy během 10.–12. století.

Východním protějškem tohoto areálu byl areál, který tvoří (v důsledku měkkosti řady souhlásek) souvislé pásmo od polštiny přes celou šíři ruského impéria až po severní Tichý oceán (tj. včetně japonštiny aj.). Do této téměř tichomořské oblasti by patřila i Łysohorského laština včetně Frýdku, zatímco za mostem, v Místku, by už začínala střední Evropa.

Druhotné sbližování je proces mnohasetletý, často však překračuje i celá tisíciletí. Vznik určitého členu v západoevropských jazycích, neznámého latině (a gótštině), běžného však u Homéra, se po více než tisíci letech pobytu v řečtině začal prosazovat i v románštině a nakonec i v germánštině a keltštině. Jakýsi nimbus západoevropské jedinečnosti (kam by se mohla hlásit na rozdíl od finštiny i maďarština), jak jsme viděli, porušuje nejen balkánský areál, ale i např. litevština s lotyštinou, kde tento jev vznikl mnohem dříve a patří do společného baltoslovanského dědictví z doby před Kristem. Tento jev určitosti je typický též např. pro severoruské dialekty, ale i teritoriálně blízké jazyky turkické, např. pro tatarštinu, která je mateřštinou více než 5 milionů (!) Evropanů (tege = určitost, ber „jeden“ = neurčitost). Podobné označování určitosti najdeme však také v zakavkazské arménštině, dále v nové perštině a blízce příbuzné středoasijské (!) tádžičtině. Určitost se šíří dál, objevuje se i v arabštině a odtud, zpět domů do Evropy, v maltštině, novém to oficiálním jazyce EU. Naopak však velká část Evropy tento znak nezná, a tedy tato vlastnost netvoří (nekonstituuje) euro-areál.

Proč se nám společný slovník (stejná slova) hodí jen jako první krok k vymezení společného euro-areálu, to si povíme později. Nicméně si všimněme, že např. hotel, slovo pocházející z francouzštiny (ale vycházející z latinského hospitale, původně „pohostinné“, jako substantivum „útulek pro chudé“), na jedné straně není celoevropské – nepoužívá ho normálně italština (!), islandština (oproti norštině), litevština, ruština (oproti ukrajinštině), řečtina ani maďarština (oproti finštině) – zato se objevuje často i mimo Evropu, např. v japonštině a (východoafrické) svahilštině.

K tomu, abychom mohli mluvit o evropském lingvo-areálu a o mnohasetleté jazykové euro-solidaritě, která dala tomuto areálu vzniknout, nestačí jen společná slova, musíme najít i jiné společné znaky („euro-konstituenty“), které jsou navíc univerzální pro celou Evropu, tj. euro-univerzálie, avšak zároveň evropsky unikátní (neznámé za hranicemi Evropy), tj. euro-unikáty („anglofóni“ jim říkají euro-particulars).

Takovým univerzálním euro-unikátem je beze sporu stupňování přídavných jmen (adjektivní gradace) typu českého nový – novější – nejnovější (= anglické new – newer – newest). Právě díky této univerzálnosti si můžeme pustit českou eurovizi, tj. pozorovat z pohodlí domova, zvaného Česká kotlina, úplně celou Evropu, od Gibraltaru až po severní Skandinávii (sámština-laponština) a Ural (samojedská něnečtina a komijština příbuzné rodiny finské), od islandských gejzírů až po jižní pláže Kypru, Rhodosu a Kréty.

Že ale i zde je čeština jedinečná, čechovtipná, ukazuje příhoda (spíš anekdota) zesměšňující servilitu jednoho socialistického jazykovědce. Ten totiž zjistil, že naše různokmenné stupňování jako dobrý – (ale) lepší – nejlepší se příliš nápadně podobá „kapitalistickému“ good – better – best (uniklo mu, že podobné nepravosti tropí např. finština, ba i socialistická karelština). Proto vynalezl nové, socialistické stupňování dobrý – lepší – sovětský. A pak že se tato různokmennost, patřící zřejmě svou tisíciletostí do veteše, nemá k čile k světu!

Do příště si náš laskavý čtenář může prostudovat problém, zda od adjektiva dobrý je 2. stupeň skutečně lepší a od adjektiva zlý 2. stupeň horší. Takový dobrý dort totiž, čím dál dobřejší je pro naši linii vlastně čím dál tím horší, zatímco zlý pes na samotě, při dnešní míře zločinnosti, čím zlejší, tím není horší, ale naopak vlastně lepší – není-liž pravda!

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Jiří Marvan

Prof., PhDr. Jiří Marvan, Ph.D., (*1936) vystudoval češtinu a ukrajinštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Roku 1963 odešel do zahraničí, kde působil na univerzitách v Uppsale, Stockholmu, Oregonu, Kalifornii, Pensylvánii a Melbourne. V letech 1994–1997 byl prvním českým velvyslancem v Řecku. Dnes přednáší na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně a na Karlově univerzitě v Praze. Jeho četné publikace se týkají hlavně slavistiky a baltistiky v širším evropském kontextu. Námětem řady jeho odborných a publicistických prací je „lingvoekologie“ – řeč jako prostředí, jeho ochrana a záchrana.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné