Lesníkem mezi obratníky Raka a Kozoroha

Rok 1965 byl pro mě nejdůležitějším, neboť mě poprvé přivedl do oblastí, kterým jsem v menší nebo větší míře zasvětil celý život. Rád bych se podělil o několik vzpomínek na Tanzanii a Bangladéš, dnes pro mě spíše úsměvných, ač tehdy mi tak humorné nepřipadaly.

Má první zahraniční cesta vedla do východoafrické Tanzanie, na stáž ve Výzkumném lesnickém ústavu v Lushoto, a byla zaměřena na problematiku šlechtění lesních dřevin. Práce v ústavu i v lesích přinášela někdy kuriózní situace. Uprostřed rozsáhlých plantáží borovic Pinus patula na Kilimandžáru jsme potřebovali ochránit některé cenné výběrové stromy před sloními stády, která působila obrovské škody – mladé stromoví procházející sloni podupali, dospělým borovicím a cypřišům Cupressus lusitanica často oloupali kůru skoro až do výše pěti metrů. Nejprve kupodivu pomáhaly elektrické ohradníky, které sloni respektovali, ovšem pouze pokud o nich věděli. Při běhu je však snadno protrhali a bylo po efektu. Nakonec jsme museli kolem výběrových stromů, které jsme potřebovali před slony uchránit, vykopat metrový příkop.

Přírůst některých dřevin vzbuzoval netajenou závist – vždyť se často mohly do lesů vysazovat již osmiměsíční sazenice! U nás je desetiletý stromek někdy vhodný jako vánoční. A v zemi pod rovníkem? Za dobu deseti let jsou v lese některých druhů blahovičníků (např. Eucalyptus grandis) provedeny až tři probírky a nakonec i mýtní těžba. Stromy v deseti letech tak dosahují 35–40 m výšky a kolem 50 cm výčetní tloušťky. ¹⁾ Smrk ztepilý (Picea abies) by na vhodných stanovištích u nás dosáhl stejných rozměrů nejdříve ve 150 letech.

Spolupráce s místními úřady byla často komplikovaná. Moje druhá cesta do východního Pákistánu (do Bangladéše) měla za cíl vybudovat Lesnický výzkumný ústav v Chittagongu (Čitágáonu). Pro zavádění cizokrajných dřevin do bengálských lesů jsem z USA objednal semena exotických borovic (Pinus patula, P. ellioti, P. taeda) a blahovičníků (Eucalyptus grandis, E. cytriodora, E. maidenii). Když jsem dostal zprávu, že balík byl do Chittagongu letecky poslán, vydal jsem se na celnici, abych jej převzal. Dva dny jsme po něm s celníky pátrali, ale marně. Navštívil jsem mnoho dalších institucí, rovněž bezvýsledně. Až třetího dne se našel balík na poště. „Ano, balík je zde, ale nemůžeme jej vydat, neboť tu není manažer,“ řekli mi černovlasí Bengálci. Ptám se, kdy bude přítomen. „Snad za týden, za dva,“ zní odpověď. Málem jsem padl do mdlob, ale přesto jsem se vzmohl na vysvětlení, že jsou to první semena borovic všech dob zaslaná do jejich státu pro projekt FAO. ²⁾ Snažil jsem se jim namluvit, že osud OSN závisí na tomto balíku, neboť stál 2000 dolarů a osivo rychle ztrácí klíčivost. Marně, celníci byli neoblomní.

Za dva týdny jsem konečně zastihl manažera a velice jsem si oddechl. Další hovor mi však vzal veškeré iluze. „Kde máte fytopatologické potvrzení?“ zeptal se. „Žádné nemám, oč vlastně jde?“ odpověděl jsem s údivem. Manažer vysvětlil: „Potvrzení vydává náš úřad v Karáčí, to je v západním Pákistánu, víte?“ Napsal jsem tedy žádost a poslal ji do Karáčí. Odpověď došla po šesti týdnech, další týden trvalo převzetí zásilky. Bohužel jsem balík vybojoval několik dnů před vyhlášením celostátní stávky, takže jsme nestačili semena, tak pracně získaná, vysít, a veškerá práce byla zbytečná.

Navzdory nepředvídatelným problémům skončily projekty v obou zemích úspěšně. V letech 1959–2006 pracovalo v zahraničí asi 80 českých lesnických expertů ve více než padesáti zemích, většinou tropických. V rizikovém prostředí – za náročných zdravotních a klimatických podmínek i nebezpečných politických situací – a především v tenkrát neznámém oboru nového lesnického „vesmíru“ odpracovali dohromady více než 200 let. Jejich činnost byla vždy pozitivně hodnocena Organizací OSN pro výživu a zemědělství, Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO) a Programem OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme, UNEP).