Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Předběžná zpráva o Papyru Derveni

 |  9. 10. 2008
 |  Vesmír 87, 692, 2008/10

Některé objevy dávných textů budí pozornost médií, ve kterých se pak objevuje klišé o „přepisování učebnic“, někdy dokonce budí zájem příznivců „alternativních dějin“ a milovníků záhad. Jiné a neméně významné nálezy zůstávají spíše v ústraní a jsou málem tajeny, zdaleka ne kvůli obsahu, ale třeba kvůli čekání na publikační prvenství. Tak se stalo, že jsem po léta přehlížel Papyrus Derveni, ač jsem jeho část v devadesátých letech viděl na vlastní oči v muzeu v Thessaloniké (Soluni). Je opředen mnoha různými „nej“: Nejstarší evropský papyrus a vůbec nejstarší papyrus s filosofickým textem! Podobných „nej“ by mohlo být ještě více: Text na papyru je komentář, obsahuje citáty starší mystické básně i nejstarší dochované citáty dávných filosofů z doby před Sókratem!

Nález

V lednu 1962 byl při archeologických vykopávkách antického pohřebiště u vsi Derveni odkryt hrob z přelomu řecké klasické a helenistické doby, který lze podle nálezů považovat za žárový pohřeb nejspíš výše postaveného vojáka. Derveni leží v severním Řecku něco přes 10 km severozápadně od Thessaloniké, blízko dálnice na Asprovalta, pokračující do Istanbulu. Ta ostatně zhruba kopíruje pozdně antickou silnici Via Egnatia, která spojovala Řím s Konstantinopolí, jenže ta nejspíš také místy sledovala starší předlohu. Z nálezů předmětů je pohřeb datován přibližně do let –340 až –320. Při odstraňování popela z hrobu byl objeven svitek: „Papyrus byl zcela zuhelnatělý, což jej zachránilo od úplného rozpadu. Na pohřební hranici byl téměř nerozlišitelný od popela, avšak Petros Themelis si jej povšiml, takže nebyl ztracen navždy.“ Patrně jde o kultovní svitek pro mrtvého na cestu, něco jako řecká „Kniha mrtvých“. To by v Řecku mělo paralely v podobě zlatých destiček s nápisy pro orientaci v zásvětí, jaké se sporadicky nacházejí od podobné doby do pozdní antiky. Ty jsou ovšem spíše „magické“ povahy a bývají spojovány s orfiky nebo s pýthagorejci. Gábor Betegh tvrdí, že podobný papyrus, snad orficko-bakchického eschatologického obsahu, byl nalezen také v hrobě u Callatis v Rumunsku, ale že nález byl naneštěstí zničen dřív, než mohl být prozkoumán. Nelze však vyloučit ani možnost, že svitek kdysi prostě posloužil k zažehnutí pohřební hranice.

Anton Feckelmann, konzervátor vídeňské Österreichische Nationalbibliothek, napustil svitek čerstvou šťávou rostliny, z níž se papyrus vyráběl, a odlámané části zalepil mezi skla. Bylo to asi 200 úlomků, z toho 26 čitelných odstavců. Část pak byla vystavena v Archeologickém muzeu v Thessaloniké, ale text ve svém celku nebyl dostupný ani odborníkům. To vše působí poněkud starosvětsky. „Edice papyru se ujal S. G. Kapsomenos, který však zemřel dříve, než stačil svou práci dokončit. Úkol po něm převzal jeho spolupracovník prof. Kyriakos Tsantsanoglu a jeho kolega Jorgos M. Parassoglu. Po smrti Jorgose Parassoglu smrti byla konečná edice papyru netrpělivě očekávána mnoha odborníky.“ Mezitím byl ovšem text papyru v provizorní podobě publikován anonymně! Teprve nové tisíciletí přineslo hned tři edice textu, dokonce i s překladem.

Text

Na svitku, který shořel (naštěstí špatně) někdy v letech asi –340 až –320, je obsáhlý spis v iónském dialektu staré řečtiny, tedy v onom dialektu, kterým byly psány nejstarší filosofické a přírodovědné texty. Samozřejmě je psán kapitálkami (majuskulní rukopis) a bez mezer. Navíc velice dobře dokumentuje řecký přístup k písmu, který je přesným opakem hebrejského lpění na významu jednotlivých znaků: Text je zapsán přímo brutálně foneticky, asi jako kdybychom česky psali „zup“, „zuby“ nebo kdybychom ignorovali některé rozdíly s/z. Zachovalo se přibližně 10 stran textu. Ty představují to nejstarší, co máme dobově (bezprostředně) zachováno z řecké filosofie a s výjimkou několika inskripcí i z řeckého náboženství.

Spis sám je samozřejmě starší než zánik autografu. Asi nebyl zapsán o mnoho dříve, ale byl pořízen jako opis staršího textu, nejspíš z let asi –440 až –400. Tím se dostáváme do Sókratovy doby. Spis je ovšem komentářem k starší orfické básni! A co víc: komentuje údajnou „Orfeovu“ báseň pomocí myšlenek předsokratovských filosofů!

Nejstarší zachovaný filosofický komentář

Náboženský hymnus z archaické doby je komentován v raně klasické době a zachován z konce klasické doby nebo začátku doby helenistické. Text poměrně detailně komentuje více než 10 řádků orfického hymnu, nejspíš z –6. století, dokonce zdůrazňuje nutnost komentovat „verš po verši“, někdy i slovo po slově. Autor komentáře není znám, neúspěšně byli navrhováni např. lyrik a sofista Diagorás z Mélu i athénský věštec Euthyfrón, známý také jako postava stejnojmenného Platónova dialogu.

Komentář sám pracuje s texty filosofů Hérakleita, Anaxagory, možná i Archeláa a Empedoklea. Obsahuje nejméně dva celé doposud odjinud známé zlomky Hérakleita o Slunci, mnoho narážek na další a nejspíš i dosud neidentifikované zlomky! Jeden z nich si dovolíme předběžně nabídnout v závěru.

Lze dokonce považovat za pravděpodobné, že komentář vychází z prostředí „Délských potápěčů“, tedy výkladů Hérakleitova spisu s citáty z něj přinesených z Iónie do Athén v –5. století, ale na rozdíl od nich nevykládá Hérakleita, nýbrž s jeho pomocí vykládá orfický hymnus z archaické doby. Citáty jsou v textu papyru výrazně označeny zvláštními čárkami.

Komentář čeho?

Dobře, tedy komentář „Orfeova hymnu“. Jenže Orfeus je postava mytická nebo typologická: zázračný pěvec, „muž boží“. Představuje jakýsi horizont očistných náboženských hnutí v Řecku, včetně horizontu pro úvahy o výskytu reinkarnačních nauk. Historické zmínky o takových naukách však asi nesahají před rok –600 a spolehlivé doklady jsou pozdějšího data. K tomu nutno dodat, že reinkarnační a orfické nauky představovaly v Řecku menšinový jev, patrně dost cizorodý obvyklému řeckému náboženství, jak o tom svědčí třeba Aristofanés (Ptáci) nebo Eurípides (Hippolytos). Jejich vliv v řecké jižní Itálii je spjat s pythagorejci, jimiž se pak v Athénách inspiroval Platón a jím pak zase novoplatonici. Význam zmíněné filiace ve školní tradici dějin filosofie ovšem způsobil, že „orfická“ témata v evropské filosofii zdomácněla mnohem více než v náboženství.

O skutečném tvůrci orfických básní se dohadovali už antičtí autoři:

„Aristotelés (fr. 7) učí, že žádný básník

Orfeus nebyl a že orfická báseň náleží nějakému pythagorejci, jako byl třeba Kerkóps“ (Cicero, De natura deorum I,38,107 = Kerkóps Fr. 1/1).

„Ve spise O básni připisované Orfeovi se dozvídáme, že Sestup do HáduPosvátná řeč jsou díla pythagorejce Kerkópa, PeplosFyzika zase Brontínova“ (Kléméns Alexandrijský, Stromata I,131 = Kerkóps Fr. 1/2).

Tyto stopy míří k pythagorejci Kerkópovi, jiné zase k jiným pythagorejcům v –6. století. Abychom ukázali orfiky v co možná přívětivém světle, ocitujeme báseň (fr. 21a Kernovy edice Orfik), kterou jsme znali už před nálezem Papyru Derveni, ale jejíž část tento papyrus také nezávisle cituje:

Zeus tu byl první a poslední bude, vladař ten blesků.

Zeus je hlava i střed a z Dia povstalo všechno,

Zeus je hranicí země a nebe, jež hvězdami září,

Zeus je rodem svým muž a stejně tak věčnou je dívkou,

Zeus, který dechem je pro vše a ohně, co nehasne, silou,

Zeus je kořenem moře, je zároveň sluncem i lunou,

Zeus je král, on nade vším panuje, vladař ten blesků.

Zeus se zde svérázně přibližuje monoteistickému Bohu, je identifikován s opačnými póly řady diferencí. S touto vznešeností ovšem podivně kontrastuje výrazivo části komentáře v Papyru Derveni: Samý „pád“, hrůzy, rozkoše, slzavé údolí, jeskyně, pláče… Takové „baroko“ bychom čekali až u novoplatoniků pozdní antiky. Kdyby chyběla spolehlivá vnější datace, člověk by jako autora tipoval spíš Jamblicha v přelomu +3 a +4. století, nebýt ovšem mnoha trefných předsokratických narážek a pravých citátů v komentáři. Text tedy překvapivě dokládá spojitost novoplatonské terminologie a obraznosti se starým orfismem. Tyto výrazy zažily na konci antiky nový rozkvět a poznamenaly i křesťanství. V textu z Derveni se však asi myslí také na reinkarnace, i když jsme nenašli ostrý doklad.

Hérakleitos a orfici

Z jedné strany to vypadá jako nebe a dudy: Hérakleitos nezná reinkarnaci, eschatologii má „otevřenou“ a ne konkrétní, neužívá „barokní“ výrazy, nemoralizuje, nechce být „guru“. Na druhé straně s ním však náš komentář spojují nejen citáty, ale i kritika obvyklých zasvěcování, kritika davu a konzumu (ekonomického i náboženského), ba dokonce pejorativní význam už samotného gramatického plurálu. Text Papyru Derveni je ostatně mnohem rozumnější než „orfické (nebo pythagorejské) destičky“, které jsou většinou mladší, ještě zásvětnější a mnohem návodnější, i když se někdy také dovolávají Hérakleita.

Jako příklad pasáží Hérakleitovy Řeči známých už odjinud si uvedeme část komentáře z papyru (col. 4; čísla v citátu udávají standardní zlomky Hérakleita):

Takto se podle Hérakleita vše vlastní obrací ve společné; svoji Řeč uspořádává jako rovnou Posvátné řeči, když říká (B 3a):

„Slunce (je) podle přirozenosti zšíři lidského chodidla“ (B3) a nepřekračuje (své) hranice. „Pokud … by totiž překročilo hranice, vyhledaly by je Erínye, pomocnice Diké“ (B 94).

Hérakleitos ostře polemizoval s Hésiodem; komentář z Derveni s ním polemizuje také, ale kvůli tomu, že chce popřít jeho tři generace bohů (Úranos a Gaia, Kronos a Rhea, Zeus a Héra). Zeus je jménem pro jednoho boha, ostatní jsou jeho projevy, dokonce včetně Afrodíty! Podávaná verze rozpojení vztahu první dvojice je dokonce bližší blízkovýchodnímu (ugaritskému, churritskému?) pramenu než Hésiodos. Komentář ještě zdůrazňuje „Orfeův“ henoteismus, a to prostředky alegorické exegeze. Ani ta není až výdobytkem stoiků, helenizovaných Židů a křesťanů, ale má svou starší tradici, mimo pythagorejce a text z Derveni také např. v okruhu Anaxagorových žáků.

Nejstarší podoba alegorické exegeze v Papyru Derveni je ovšem zvláštní tím, že ještě nepracuje s živlovou naukou. Její nepřítomnost spojuje tento text nejen s Hérakleitem, ale se všemi podobně starými památkami, neboť nauka o živlech nebo prvcích bude vypracována až v linii Empedoklés, Platón, Aristotelés.

Co je Slunce?

Už to víme, je to ukousnuté pohlaví aithéru, tedy nebeského jasu! Ocitujme si ze sloupce (col.) 13:

(Orfeus to) však objasnil, když pravil:

„Ukousl pohlaví, které vyskočilo z aithéru.“

V celém svém díle totiž mluví záhadně, proto je nutné vykládat verše jednotlivě jeden po druhém. Když viděl, že lidé považují vznikání za závislé na pohlaví, protože bez pohlaví se nic nerodí, použil to a přirovnal Slunce k pohlaví. Bez Slunce by totiž nemohlo nastat nic z toho, co je…

Orfický hymnus ani jeho komentář tedy alespoň nejsou prudérní.

Hérakleitos o zasvěcování

Zdá se to neuvěřitelné, ale komentář k mystickému hymnu kritizuje zasvěcování velmi podobně jako Hérakleitos. Obsahuje dokonce pasáž, kterou lze považovat za (přinejmenším) resumé Hérakleita stran zasvěcovacích obřadů. Možná je to ale parafráze několika Hérakleitových zlomků (možná z některého „Potápěče“), která vyústí přímým citátem jinak nezachovaného zlomku (col. 20), jak pro to svědčí jeho význam, lexikum i syntax:

Avšak ti, kteří byli zasvěceni někým, kdo provádí obřady řemeslně, jsou hodni údivu i politování. Údivu, protože se před provedením obřadu domnívají, že pochopí; po zasvěcení odcházejí bez nabytí vědění a neptají se, jak by pochopili, co viděli, slyšeli nebo se naučili. Politování, protože nejen promrhali poplatek, který předem zaplatili, ale odcházejí zbaveni také úsudku.

„Před zasvěcením do posvátných obřadů doufají, že pochopí;

když jsou zasvěceni, odcházejí, zbaveni i této naděje.

Tento text vznikl jako součást projektu GA ČR 401/07/0516 „Raná řecká filosofie a přírodověda“.

Literatura

Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik XXXXVII, (47) 1982, s. 300 nn., anonym
Richard Janko: The Derveni Papyrus, Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik, CXLI, 2002, s. 1 nn.
Gábor Betegh: The Derveni Papyrus, Cambridge 2004
Th. Kouromenos, G. Parassoglou, K. Tsantsanoglou: The Derveni Papyrus, Firenze 2006

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorech

Zdeněk Kratochvíl

Krištof Erhart

Vojtěch Hladký

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné