Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Logik a Alenka

Autor s hrdinkou v říši pomluv
 |  17. 1. 2008
 |  Vesmír 87, 54, 2008/1

Rovnou dolů křivolakou uličkou, kol dokola čtvercového náměstí.

C. L. Dodgson (Zamotaný příběh)

V lednu 2008, přesněji čtrnáctého dne onoho měsíce, uplynulo 110 let od úmrtí jednoho matematika a logika. Narodil se také v lednu, o 66 let dřív, takže je ještě o důvod víc trochu se s ním seznámit.

Jeho jméno širší veřejnost moc nezná – napsal sice několik odborných knih, vesměs učebnic, a několik knih popularizačních, které dodnes občas vycházejí a většinou obsahují důvtipné a vtipně napsané logické hlavolamy ve stylu Pocestný potkal dva muže, z nichž jeden vždy lže a druhý vždy mluví pravdu… ale to by mu obecnou popularitu nezajistilo. Také napsal celkem devět beletristických knih. Většinou nevyvolaly velký zájem (až na román Sylvie a Bruno, který vyšel v roce 1889 a měl dočasný úspěch) s výjimkou dvou knih pohádek. Jmenovaly se Alice’s Advantures in Wonderland (Alenka v říši divů, poprvé vyšla v roce 1865) a Throught the Looking Glass (obvykle překládaná Za zrcadlem, popřípadě s dodatkem … a co tam Alenka zažila, z roku 1871). Myslel prý ještě na jedno pokračování, ale to už nevzniklo.

Jmenoval se Charles Lutwidge Dodgson, jak už víme, žil v letech 1832–1898 a nedejte se zmást tím, že jako autora obou Alenek znáte spíš pana Lewise Carrolla – jde o pseudonym odvozený z obou křestních jmen. Ostatně nejste v tom zmatku sami, nadšenou čtenářkou Alenky byla i královna Viktorie, která nařídila, aby jí sehnali další práce téhož autora, a trochu ji šokovala kniha jakéhosi Dodgsona o výpočtu determinantů.

Kromě nesporných literárních kvalit budí dodnes zájem, zvědavost a lechtivé představy ještě jedna věc – totiž jak to bylo se vztahem mezi Charlesem Dodgsonem a jakýmsi pravzorem jeho malé hrdinky, dcerou jeho přátel Alicí Pleasancí Liddellovou. V dnešní době, kdy jsou v médiích stále častěji na tapetě případy pedofilů, se takový zájem přímo nabízí. Jde přitom o otázku dodnes nejspíš otevřenou (nebo alespoň pootevřenou), takže ji trochu připomeneme.

Co se stalo-nestalo

Charles Lutwidge Dodgson se narodil v roce 1832 ve vesnici Doresbury v Yorkshiru. Jeho otec, také Charles, měl kněžské vzdělání, kromě toho byl nadaný matematik (dokonce matematiku v mládí přednášel na Oxfordu), starost o rodinu ho ale nakonec přivedla k spravování obce věřících kolem kostela Všech svatých v nevelké vesnici. Charles mladší byl třetí z jedenácti dětí (ale nejstarší z chlapců) a od dětství bylo na něm, aby své sourozence bavil. Šlo mu to dobře – vymýšlel si pro ně hry a hádanky, bavil je vyprávěním příběhů, kreslil jim obrázky a všechno nasvědčuje tomu, že to dělal rád.

Matematický talent zdědil po otci a šel v jeho stopách i tím, že matematiku v Oxfordu vystudoval, a pak i přednášel. Byl zřejmě tvořivý typ, měl fantazii a talent nejen na matematiku – dobře kreslil a fotografoval a jeho literární pokusy mluví samy za sebe. V roce 1856 se seznámil s Henrym Liddellem, jeho ženou Lorinou a s jejich pěti dětmi, Harrym (1847), Lorinou (1849), Arthurem (1850), Alicí (1852) a Edith (1854). Liddellovi se právě přistěhovali. Henry Liddell byl jmenován děkanem kostela Christ Church v Oxfordu.

C. L. Dodgson udržoval přátelské styky s Liddellovými, bral děti na výlety pěšky i po řece Isis, vymýšlel pro ně zábavy, které se před časem tak líbily jeho sourozencům, vyprávěl jim příběhy, kreslil je a fotografoval. Slavné vyprávění o Alence začalo vznikat při výletu na loďce, když se s dětmi vypravil na piknik a potřeboval je cestou nějak zabavit. K tomu, aby příběhy sepsal, prý dala podnět právě Alice. Bylo to v roce 1862 a trvalo tři roky, než kniha dostala definitivní podobu, a hlavně než Dodgson našel vydavatele, který byl ochoten to risknout.

Mezitím, koncem roku 1862, paní Liddellová styky svých dětí s Dodgsonem náhle zakázala a už nikdy nebyly obnoveny. Blízkým přítelem rodiny byl tedy Dodgson 6 let, mezi dvacátým čtvrtým a třicátým rokem svého života. Po vypovězení z okruhu Liddellových dál učil na Oxfordu, psal knihy a po několika desetiletích osamělého života v roce 1898 zemřel.

Alice Pleasance Liddellová postupně dospívala, dochované fotografie (ty do desátého roku jsou vesměs od Dodgsona) ukazují, jak se z roztomilého děvčátka stávala celkem běžná dívka. V roce 1880 se vdala za Reginalda Hargreavese a spokojeně se dožila osmdesáti dvou let – zemřela v roce 1934. Knihy o Alence se staly populárními mnohem dřív, takže si užila slávu i romantickou gloriolu (nepotvrzené fámy vyprávějí dokonce o romantické lásce nejmladšího ze synů královny Viktorie, prince Leopolda – dá se ale dost spolehlivě odhadnout, že patřila spíš Alence než Alici). V té době už existovaly dohady o blízkém vztahu Dodgsona k pravzoru jeho hrdinky a dotěrní novináři se z Alice Hargreavesové mnohokrát snažili vymámit nějaké stanovisko. Dokázala ale celý život mlčet (alespoň dostupné prameny tomu nasvědčují), a tak jediná poměrně spolehlivá informace odešla spolu s ní.

Pro a proti

O co míň se toho skutečně ví, o to víc zůstává prostoru k dohadům, a když se do věci připletou ještě hollywoodští filmaři, má fantazie hody. Nicméně některá fakta nebo pravděpodobné výklady existují a nebude na škodu si je shrnout, alespoň hodně stručně. Jaké argumenty se tedy dají uplatnit?

Dodgsonova povaha. Všechny prameny, které jsem našel, ho popisují jako sice hodného, ale uzavřeného člověka, který byl ve společnosti nejistý a nesmělý, tím víc jestliže u toho byly ženy. Podle některých navíc zadrhával v řeči, což ho ještě víc společensky hendikepovalo. To by dávalo nejspíš za pravdu paní Liddellové.

Vztah k dětem. Na rozdíl od dospělých si s dětmi dobře rozuměl, cítil se mezi nimi šťastný, hýřil nápady a fantazií, jedině mezi nimi jiskřil jeho smysl pro absurdní humor a paradoxy jazyka (všimněte si motta tohoto článku). Děti se s ním rozhodně nenudily. Také to by naznačovalo přinejmenším důvod k zamyšlení. Je ale dobré nezapomenout na to, že sebejistotu mezi dětmi získal už při bavení sourozenců.

Mlčenlivost paní Hargreavesové. To, že Alice-Alenka odmítala o vztahu k Dodgsonovi mluvit, může dráždit fantazii. Může to ale také být výsledkem snahy vypadat zajímavě, a je tu ještě jednodušší vysvětlení, že totiž nebylo o čem mluvit.

Knihy o Alence. Jenom první z nich vznikla v době, kdy byl Dodgson s malou Alicí v kontaktu. A možná ani to ne – události šly tak rychle za sebou, že ji mohl Dodgson psát až po „vyhnání“ od Liddellových. Nicméně vliv bezprostředního citového zážitku je možný. Také to, že kniha údajně vznikla na přímý popud Alice, by mohlo mít svůj význam – desetileté dítě vycítí, že má k dispozici oddaného dospělého otroka, i když nemusí rozumět proč, a chová se podle toho. Argument Dodgsonovi sice neprospívá, na druhé straně ale může hodně zveličovat celkem normální situaci – když se dítěti vyprávění líbí (navíc „je o něm“) a když ví, že autor umí psát knihy, bylo by spíš divné, kdyby Alice takové přání nevznesla. Také Dodgson mohl mít a nejspíš měl dost obchodního ducha, aby pochopil cenu originálního nápadu. Druhý díl (vyšel, když Alici bylo 19 let) a případné úvahy o dalším pokračování už se jeví jako účelné využití poptávky a pro nás jsou irelevantní.

Ilustrace v prvním vydání. Dodgson byl zručný kreslíř a svůj rukopis sám doprovodil obrázky. Prý na nich je ale typově úplně odlišná dívka. Nakladatel použil ilustrace kreslíře Johna Tenniela, který je kreslil podle fotografií poslaných Dodgsonem. Je na nich ale také jiné děvčátko (prý je to jakási Mary Badcocková), naprosto nepodobné Alici. Argument je to dost dvojsečný, dá se vykládat jako Dodgsonův nezájem o Alici, ale také jako pokus zahladit důsledně stopy vztahu. Ilustrace vznikaly už dlouho po „vyhnání“, takže druhý výklad nevypadá nepřijatelně.

Jméno Alenky. To, že si ze třech dívek, které s ním byly na loďce, vybral Dodgson právě jméno té prostřední, bývá někdy považováno za významné. Významné to být může, ale nemusí – nějaké jméno si vybrat musel a že vybral z těch přítomných, možná patřilo k hravému vztahu mezi ním a dětmi.

Pseudonym. Jméno Lewis Carroll použil poprvé právě při psaní Alenky (i když později bylo z marketingových důvodů užíváno i u jeho dalších zábavných knih, přinejmenším v závorce). Je sice odvozeno z jeho křestních jmen, ale zdvojená písmena ve slově Carroll se nápadně shodují se stejnými zdvojeními ve jménu Liddell. Někteří autoři to vykládají jako skrytý hold někomu z Liddellovy rodiny (rozumí se, že Alici). Jistě to je důvtipné, něco na tom být může, ale proč by to nemohl být hold celé rodině? Dodgson byl (donedávna) jejich dobrý přítel a vděčnost k nim mohl cítit i po rozchodu.

Akce paní Liddellové. Přiznejme si, že rázný a nečekaný zákaz styku Dodgsona s jejími dětmi naznačuje nějaký pořádně šokující zážitek, nebo spíš odhalení. Podle vzpomínek současníků to prý sice byla dáma snobská a snad i poněkud hysterická, ale tak strohá reakce nejspíš musela mít otřesný podnět. To je asi nejsilnější argument proti Dodgsonovi. Byla-li paní Liddellová skutečně snob, měla se vyhýbat skandálním situacím – a náhlé přerušení kontaktů s dobrým známým mohlo vyvolat pozornost. Mohla být sice hysterická, ale která matka by v situaci, kterou si představujeme, nebyla.

Dodgsonovy deníky. Dodgson si vedl poměrně podrobné deníky, které by mohly mnohé objasnit. Bohužel ty z kritických let 1858 až 1862 se „ztratily“ (jinde se píše, že v některých „jen“ chybějí důležité strany). Podezření padá na Dodgsonovy dědice, kteří se snad snažili „vyžehlit“ jeho obraz. I to je silný argument. Pokud se ztrácejí důležité záznamy nebo strany v nich, je to buď nepořádek, nebo bylo co a proč ztratit.

Přátelství s Ruskinem. Krátce po rozchodu Liddellových s Dodgsonem pobýval v Oxfordu delší dobu básník John Ruskin (1819–1900), s Liddellovými dcerami se blízce spřátelil a často se s nimi stýkal. To znamená, že i ony s ním, a že tedy předchozí přátelství s Dodgsonem v nich nezanechalo žádné trauma, jaké by se u pedofilní aféry dalo čekat. Argument tedy mluví pro Dodgsona. Pravda, Ruskin byl o 13 let starší, ale věk mezi 40 a 45 roky nebyl ani tehdy velebně stařecký.

Další Dodgsonovy osudy. Nepodařilo se mi najít žádnou zmínku, že by byl v nejbližších letech po rozchodu s Liddellovými nějak společensky ostrakizován, nebo dokonce vyšetřován či souzen. Dál dělal svou práci a v 66 letech pokojně zemřel. Úspěch Alenky na něj sice obrátil pozornost, někdy i dost nešetrnou, ale bez následků pro jeho kariéru. V ovzduší viktoriánské Anglie to svědčí spíš pro Dodgsonovu bezúhonnost.

Pravděpodobná hypotéza

Nejsem ani psycholog, ani psychiatr. Závěr, který nabídnu, proto stojí na vodě. Ostatně ani kvalifikovanější názory, které se mi povedlo najít, se tak docela neshodují. Třeba se ještě najde někdo, kdo věci uvede na míru „o něco pravější“. Dodgson jistě nebyl tuctový člověk a trochu toho porozumění by si zasloužil. Když uvážíme všechno, co jsme právě dali dohromady, zdá se jako docela pravděpodobný následující úsudek:

Charles Dodgson nepochybně měl rád děti víc, než bývá obvyklý standard, a jenom s nimi byl šťastný. Jeho vztah k Alici Liddellové byl jistě hodně citový a nejspíš se pro něj dá použít slovo „zamilovaný“.

Na druhé straně nevěřím, že by byl pedofilem toho odporného typu, který ve starých detektivkách stával před školou s pytlíkem bonbonů a dnes prohledává webové stránky nebo si děti nechutným způsobem pronajímá. Tomu neodpovídá nic z toho, co do vztahu k Liddellovým dětem vložil ze svých nesporných lidských kvalit.

Skutečnost byla nejspíš taková, že měl rád děti a do Alice byl zamilovaný tichým platonickým obdivem nesmělého člověka. Byl šťasten, když mohl být v její blízkosti a když ona byla ráda v té jeho. Cokoliv explicitně sexuálního by takovému vztahu nutně ublížilo, a bylo to tedy pro Dodgsona vnitřně nepřijatelné. Byl to nakonec dost osamělý člověk, který neměl komu dávat svou fantazii a tvořivost. Na dohled od Alice prožíval krátké, ale intenzivní chvilky štěstí a nikdy by neudělal nic, co by je mohlo zničit.

Pokud je to pravda, pak paní Lorina Liddellová, ať už se v náhodně nalezeném deníku nebo vyslechnuté poznámce dočetla nebo zaslechla cokoliv, nakonec udělala chybu, když Dodgsona od svých dětí odtrhla. Asi nikde nemohly být ve větším bezpečí než právě s ním.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorovi

Milan Mareš

Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc., (*1943) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR, v. v. i., se zabývá teorií rozhodování a teorií fuzzy množin. V letech 1993–1997 byl členem Akademické rady AV ČR. Je autorem knihy Slova, která se hodí aneb Jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice (Academia, Praha 2006), a knihy Příběhy matematiky (nakladatelství Pistorius, Praha 2008).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné