Jazyk je oheň

Když se malé děti učí mluvit, učí se nejen řeč a jazyk, ale učí se také svůj svět. Teprve s jazykem se totiž člověk učí rozkládat smyslovou zkušenost na jednotlivé „věci“ (auto, medvídek, maminka) a věci na podstaty a jejich vlastnosti. Důkladně prozkoumané a pojmenované „věci“ pak může odkládat mezi známé, které je už nemusí tolik vzrušovat. Německý antropolog Arnold Gehlen tomu říká „odlehčení“, protože se tím dítě brání přívalu zkušeností a učí se tak zvládat svůj svět.

Jak jsem už řekl, dítě se jazyk sice učí od rodičů, naučit se jej ale musí samo. Musí si jej dokonce vybudovat – sice nejspíš na základě vrozené schopnosti, ale přece jen od začátku. Rodiče, škola a vrstevníci se pak musí postarat o to, aby se jeho řeč držela „v normě“, aby si s ostatními rozuměl. Dnes tuto roli hodně přebírá televize.

Dítě se tedy učí jazyk v jeho původní formě mluvené řeči, a zejména rozhovoru. O tom, že právě rozhovor je základní polohou jazyka, svědčí třeba gramatické „osoby“ (osobní zájmena), já, ty a on. Dnes sice osoby označujeme jako první, druhou a třetí, ale někteří gramatici používají výstižnější označení role v řeči: kdo, ke komu a o čem (viz např. Příruční mluvnici češtiny z r. 1995). Gramatická osoba totiž neoznačuje nikoho určitého, nýbrž pouze roli, již v rozhovoru právě hraje. „Já“ je vždycky mluvčí, „ty“ je oslovený čili adresát a „on“ (ona, ono) jsou témata či předměty. V rozhovoru se role střídají, nicméně účastníky to nijak neruší, protože mají před očima, kdo to právě hovoří. Teprve v telefonu je s tím obtíž, když malé dítě na otázku „kdo je tam?“ samozřejmě odpoví „já“.

Základním „živlem“ jazyka je tedy řeč, rozhovor mezi přítomnými. Má tu výhodu, že po otázce může následovat odpověď a nejasnost se dá na místě vysvětlit. I když se vyskytnou lidé, kteří chtějí roli mluvčího strhnout na sebe, nikdo z nich na ni nemá monopol. Zato je rozhovor čistá aktuálnost, sled událostí, které plynou a hned zase mizí. Z vyslovené věty zůstanou jenom vzpomínky. Prostředí mluvené řeči tedy potřebuje a podporuje paměť a staří básníci i přednášeči básní na nic jiného spoléhat nemohli. S tím patrně souvisejí i různé redundantní pravidelnosti tradičních textů, jako je třeba verš a rým nebo opakování, které paměti pomáhají a brání text proti zkomolení.

Předávání mluvených textů, „orální tradice“, je tedy z povahy věci pružné, ale měkké: předává se spíš smysl a každá generace předávané texty jaksi uhlazuje, zbavuje zbytečností a ovšem také toho, čemu neporozuměla. To všechno se radikálně změnilo vynálezem písma. Jak si stěžuje Sókratés, písmo předně „podporuje lenochy“, nepředává smysl, nýbrž mrtvá písmena, a „když se ho na něco zeptáš, jen velmi velebně mlčí“, takže potřebuje, aby mu někdo živý přišel na pomoc. ¹⁾ Zato má ovšem tu úžasnou schopnost trvat, uchovat prchavé sdělení libovolně dlouho a poslat je i nepřítomným. Na psaných textech stojí nejen literatura, právo, historie a věda, ale také byrokracie nebo špionáž.

Nejstarší zachované písemné doklady jsou dvojího druhu. Jednak oslavné nápisy panovníků „na věčnou paměť“ – jednak inventáře, účty, doklady. Stará písma nejsou pro každého a písaři se je učili mnoho let. Hieroglyfický a ještě hebrejský text bez samohlásek jsou spíš jen jakési pomůcky a čtenář musí příslušný jazyk ovládat, jinak nepřečte nic. Také české slovo „číst“ souvisí se starým „čítat“, „počítat“ a původně znamenalo něco jako „uhadovat“. Teprve hlásková písma, vynález obchodníků, a velmi pozdní zavedení interpunkce, oddělování slov a vět, přiblížily psaní a čtení téměř každému, takže od pozdního středověku a reformace se mohlo stát potřebou i požadavkem na každého – aspoň ve městech.

Psaná řeč je ovšem hodně jiná. Předně se v ní ztrácí adresát, přítomné „ty“, k němuž mluvím „z očí do očí“, a s ním i aktuálnost promluvy. Z otázek se stávají řečnické, z rozkazů předpisy a ze slibů právní závazky: přesné a trvalé, ale bezbarvé a neosobní. V psaných textech tak dominují oznamovací věty ve třetí osobě, texty jsou monology a mohou být libovolně dlouhé. Platónovy dialogy, Ježíšova podobenství a lidové pohádky a anekdoty jsou poslední doklady mluvené tradice, proto jsou tak živé a krátké. Jenže nebýt písma, už by nejspíš dávno zmizely. Na rozdíl od mluvené řeči, která oslovuje „tebe“, a je tedy spíš soukromá, psaný text je jaksi „pro každého a pro nikoho“ čili „to whom it may be of concern“, a naopak jeho případné soukromí musí chránit listovní tajemství, šifry a trezory.

Psaním se podstatně změnil i jazyk sám. Pružnou a neurčitou výslovnost hlásek nahradila tvrdá, nesmlouvavá písmena ²⁾ bez gest a intonace a nekonečně proměnlivý jazyk řeči spoutala spisovná norma a nakonec i pravopis, kde může řádit červený inkoust učitelů. Nicméně teprve spisovný jazyk umožnil širokou komunikaci a vznik moderních „národů“, což už dávno nejsou společenství příbuzných, jak si naivně myslí rasisté, nýbrž nepřehledné houfy těch, kdo se mezi sebou mohou domluvit, přesněji řečeno těch, kdo čtou stejné noviny a dívají se na stejnou televizi.