Aktuální číslo:

2022/6

Téma měsíce:

200 let G. J. Mendela

Jazyk je oheň

3. Řečové hry
 |  6. 12. 2007
 |  Vesmír 86, 814, 2007/12
 |  Seriál: Jazyk je oheň, 3. díl (PředchozíNásledující)

Minule jsme proti sobě postavili jazykový systém čili kompetenci a jeho konkrétní použití ve výpovědi čili řeč. Zatímco jazyk rozlišuje, odděluje a tvoří tak řád, řeč si s ním dokáže poradit, jak právě potřebuje. K tomu ještě jeden příklad, větu, kterou jsem zaslechl na ulici. Řidič říká druhému: „A najednou, vole, prd a konec.“ Podmět a přísudek tu asi nenajdete, slova „prd“ a „konec“ vystupují spíš jako slovesa než jako podstatná jména, nebo snad citoslovce? – a přece je to přesné, úsporné a srozumitelné sdělení, pravda, pro rodilého mluvčího.

Protože skoro všichni pracujeme s počítači, běžně jazyk přirovnáváme ke kódu. Jako každá metafora, i tahle něco vystihuje a něco zastírá, falšuje. Jazyk jistě nese nějaký obsah a jeho forma odpovídá nějakým pravidlům. Jazykový systém ale není kódová tabulka a o tom, kdo hovoří, nelze jednoduše říci, že by „kódoval své myšlenky“ – třeba když se ptá nebo když křikne: „Nech toho!“ Ostatně i myšlenky člověk většinou už tvoří pomocí pojmů a slov, a často dokonce „mluví rychleji, než myslí“. Německý filozof Ernest Cassirer rozlišil trojí rovinu nosičů nějakých obsahů: symptom, signál a symbol. Kouř je symptom, že něco hoří, ale není to signál, protože jím nikdo nic nemyslel; mohl by se ovšem signálem stát. Signál se týká vždycky jen toho, co je právě tady a teď, jako třeba červená na křižovatce nebo „bacha!“. Slovo je naproti tomu symbol s vlastním významem, a může tedy sdělovat i něco, co bylo nebo bude, nebo co dokonce vůbec není. Slovo „voda“ nese svůj význam, ať už si jím člověk říká o napití, nebo jen sděluje protihráči „samá voda“.

Jazyk tedy nepoužíváme jen pro předávání informací, ba ani pro sdělování myšlenek. Ludwig Wittgenstein zavedl důležitý pojem „řečové hry“, aby vyjádřil, že řečí většinou něco sledujeme, zpravidla vůči druhým lidem, a to v rámci jazykových pravidel. Citovaná šoférská výpověď prostě o něčem informuje: mluvčí říká něco, co ví, posluchači, který to neví. Nebo aspoň se tak tváří – proto je u takových výpovědí na místě se ptát, jestli je to pravda. Věta „Kolik je hodin?“ čili otázka vyplývá z opačné situace: mluvčí něco neví a předpokládá, že adresát ano. Větou „Zavři okno!“ chce mluvčí po adresátovi, aby něco udělal, a navíc dává najevo, že na to má jakýsi nárok. Kdyby jej neměl, řekl by třeba „Nezavřel byste laskavě okno?“, což není otázka: mluvčí evidentně nečeká nějakou odpověď, nýbrž čin, zavřené okno. U otázek, přání a příkazů nemá zřejmě smysl ptát se na jejich pravdivost a nepravdivost.

Britský filozof John Austin se proslavil rozborem velmi zvláštních výpovědí, které samy něco způsobují. Ty známe ovšem z pohádek: „Ať ta postel se mnou jede!“ Všecky staré kultury braly taková přání, žehnání a proklínání, přípovědi a uřknutí velice vážně. Přečtěte si ještě u Erbena „Dceřinu kletbu“ nebo „Svatební košile“ a uvidíte, jakou váhu přikládali předkové vážně míněnému slovu, i když je nedoprovázel žádný zvláštní obřad. O fyzické působnosti třeba kletby můžeme mít své mínění, ale o tom, že společnost, kde se slovo bralo takhle vážně, vypadala hodně jinak než dnes, o tom pochybovat nemůžeme.

I když na jejich účinnost mnoho nedáme, kletby nám zůstaly, jenomže je říkáme jen tak a nebereme vážně. „Sakra“ nebo „zatracený“ znamenalo kdysi ty nejvážnější věci na světě, věci doslova „smrtelně vážné“, kdežto dnes je to jenom jakési odfrknutí. Ještě o něco hůř ale dopadlo žehnání: zbyl nám z něho obyčejný, banální pozdrav, který donedávna ještě aspoň předstíral nějaký obsah („Moje úcta“ nebo „Buďte zdráv“), pak se scvrkl na bezobsažné „ahoj“ a nakonec se z něho možná stane jen jakési zaštěkání jako třeba americké „hi!“

Austin ale ukázal, že výpovědi, které pouhým vyřčením něco mění, způsobují, hrají významnou roli v praktickém životě i dnes. Některé z nich jsou vázány na určité postavení, funkci. Tak u věty „Jménem republiky, odsuzuji vás na tři roky“ všechno záleží na tom, kdo a kdy ji říká; pokud je to soudce v taláru, stává se tím z obžalovaného odsouzenec a možná opravdu půjde sedět. Promotor řekne (naštěstí latinsky) „já vás, bakaláři, tvořím a vaše stvoření prohlašuji“ – a z posluchačů jsou opravdu bakaláři. Jen proto, že by jim to dnes nikdo nevěřil, musí na to dostat i podepsaný papír.

Ještě důležitější jsou ale patrně „performativní výpovědi“, jaké děláme úplně běžně všichni. „Tak zítra ve tři.“ To vypadá jako obyčejné sdělení, ale není. Touto větou se něco stalo, změnilo: někdo něco slíbil, zavázal se čili „dal své slovo“. Něco, co předtím nemusel, by teď opravdu měl udělat. To je věc pro lidský život mezi druhými tak závažná, že i jinak spíš cynický Thomas Hobbes ji pokládal za jediný nezbytný příkaz „přirozeného zákona“, na němž každá společnost stojí. Že to tak cítili i naši předkové, o tom svědčí skutečnost, že místo slíbit můžeme prostě říci „dát slovo“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Jan Sokol

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc., (1936-2021) studoval matematiku a obecnou antropologii na UK, na FHS UK se zabývá hlavně filosofií a antropologií institucí. Autor knih Čas a rytmus (Oikoymenh 1996), Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů (Vyšehrad 1998), Filosofická antropologie – člověk jako osoba (Portál 2002), Antropologie a etika (spolu se Z. Pincem, Triton 2003), Nebát se a nekrást (Portál 2003), Moc, peníze a právo (Aleš Čeněk 2007), Etika a život (Vyšehrad 2010).

Doporučujeme

Slavný všude, jen ne u nás

Slavný všude, jen ne u nás

Marek Vácha  |  30. 5. 2022
„Nikdy si nepsal deník a jeho dopisy vrhají na jeho vnitřní život jen málo světla. Jakožto kněz musel být obzvláště obezřelý při vyjádření svých...
Nejstarší Evropanka

Nejstarší Evropanka uzamčenovideo

Ve čtvrtek 14. září 1950 se v lomu pod návrším Zlatý kůň u Berouna chystají k odstřelu vápence. Je určen pro výrobu cementu. Zahřmí výbuch...
Prolévat luteránskou krev

Prolévat luteránskou krev uzamčeno

Petr Vorel  |  30. 5. 2022
Když se řekne „křížová výprava“, vybaví si čtenář nejspíš tažení středověkých rytířů k Božímu hrobu do Palestiny. Anebo zbabělé křižáky, prchající...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné