Jazyk je oheň

Za oknem právě přeletěl pták, nejspíš vrána. To, co jsem viděl, byla jedna jediná událost, a přece mne jazyk nutí vyjádřit ji třemi slovy: „letí černý pták“. Jinak to prostě nejde. ¹⁾ Ale protože jsme na to odmalička zvyklí, člověku to ani nepřijde. Rozštěpení jedné zkušenosti na tři kategorie – podstatu, případek a pohyb – radikálně zjednodušuje slovník, neboť každé z těch tří slov mohu použít v mnoha jiných kombinacích, místo abych měl pro každou zkušenost jiné, samostatné slovo. Nicméně tato šablona, kterou jsme si s jazykem osvojili, podstatně formuje i naše myšlení, které bude vždycky na všem hledat nějakou věc, její vlastnosti a co se s ní děje, kdo to dělá a podobně. Na tom se zakládá Aristotelova představa kategorií.

Každý jazyk tedy člověku vnucuje určitou

1) sadu přípustných hlásek, které se děti musí naučit – přesněji řečeno odnaučit se ty ostatní;

2) obecné schéma rozkladu zkušeností podle naučených kategorií;

3) závazný slovník a

4) pravidla pro skládání slov do přípustných vět.

U flexivních jazyků k tomu přistupuje ještě ohýbání slov, to jest vyjádření jistých vztahů přímo proměnlivým tvarem slova, a mnoho jiných. Tohle už si ale každý jazyk řeší jinak, a protože tím ovlivňuje i myšlení svých mluvčích, znamená to, že lidé každé jazykové kultury také trochu jinak myslí.

Jenže to, o čem jsme dosud hovořili, se týká jazykového systému, Saussurovy langue a Chomského jazykové kompetence. Jazyk ale skutečně žije jen v konkrétních použitích tohoto systému, v jednotlivých promluvách čili řečových aktech, tedy podle Saussura jako řeč (parole). Aby člověk mohl promluvit, musí jazyk ovládat, nemůže se to ale naučit jinak, než že začne mluvit. To vypadá jako protimluv, a přece jsme to všichni zvládli. Rodiče nám při tom pomáhali, předváděli, jak se to dělá, a opravovali chyby, ale naučit se to musel každý sám. Ač psaná kultura jakousi trvalost předstírá, jazyk vůbec netrvá jako věc, nýbrž v každé generaci a u každého jednotlivce se buduje znovu od začátku – podobně jako živý organizmus. Už Platón si všiml, že psaný text jenom předstírá, jako kdyby něco říkal, ale „když se ho pak na něco zeptáš, jen velmi velebně mlčí“. Takže knihy, slovníky a učebnice sice jazyk výrazně stabilizují, život mu však propůjčují jen živí mluvčí; jazykům, jimiž už nikdo nemluví, se právem říká mrtvé.

Jazykový systém, jak ho každý zná z učebnic, vypadá jako uspořádanost sama. Pravda, i třeba v ohýbání je hodně „výjimek“, a to obvykle u těch nejběžnějších čili „nepravidelných“ sloves, ale dojem pevného řádu tu určitě je. Jenže to je šedá teorie, kdežto zelený strom řeči zachází s jazykem hodně volně. Smysl promluvy je v tom, aby jí adresát rozuměl. Člověk, který má s jazykem dostatečnou zkušenost, už přišel také na to, že nemusí mluvit úplně tak, jak se to učí ve škole, a tak každý člověk mluví trochu jinak. Začíná to už hláskami. I když písmo dnešní jazyky výrazně normalizuje, přece můžete v televizi slyšet, kolik bude zítra „stapňá Calzija“ – a rozumíte. Když ještě byly pavlačové drbny, které si povídaly o tom, co komu řekly včera, vyjadřovaly to kouzelnou zkratkou „jasempá“ místo školského „já jsem jí povídala“ (tři místo sedmi slabik). Dnešní mládež používá drsnější řečové zkratky, třeba běžné „honovle“ (tj. slušně řečeno „nikoli, ty hlupáku“), a dobře si rozumějí. Jenže co chudák cizinec? Ve slovníku tohle nenajde.

Ještě zajímavější je to na rovině slov čili lexika. Slovo má svůj slovníkový význam, ale když na to přijde, může znamenat skoro cokoliv. Sigmund Freud si všiml, že za určitých okolností může skoro každé slovo znamenat nějakou neslušnost – a adresát tomu rozumí. Zřejmě díky tomu, že už předem věděl nebo aspoň čekal, co bude následovat. V dílně visel na zdi obraz dvou naháčů v činnosti a Tonda, který dojížděl vlakem a byl tam ráno první, zastrčil denně za rám první titulek z novin. Když přišel mistr, muselo to pryč, ale nestalo se, že by přitom nevyprskl smíchy.

Na rozdíl od jazyka, jazykového systému, kde se jazyk jeví analyticky, rozebrán na kousky, a tedy bez souvislostí, řeč se mluví vždycky v situaci, jíž mluvčí i adresát už nějak rozumějí. Díky této předběžné znalosti a předběžnému porozumění si účastníci nemusí všechno říkat „po lopatě“, ale vystačí si s náznaky. Řeč má téměř nevyčerpatelnou schopnost vypomáhat si něčím jiným čili tvořit metafory a nedělá to jenom z nouze nebo jenom s tabuizovanými tématy. Naopak si s touto schopností nesmírně dobře vyhraje a člověk, který to nikdy nedělá, působí jako prkenný panák. Nečekané, překvapivé metafory, metonymie, eufemizmy a vůbec „obrazná řeč“ dává nejenom básnické, ale i běžné řeči živost, vtip a šťávu, ačkoli zde už vůbec o žádné informace nejde. I to ale k jazykové komunikaci nutně patří.