Jazyk je oheň

„Jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit velký les! I jazyk je oheň.“ Citát z Listu Jakubova vyjadřuje to, čím bychom naši obhlídku rozlehlé krajiny jazyka měli asi začít, totiž jeho nedělitelnou příslušnost jak ke Kantově „říši nutnosti“ čili přírody, tak k „říši svobody“, lidského jednání a myšlení. Ten podivuhodný sval, s nímž se rodíme stejně jako jiní živočichové, není jediným anatomickým předpokladem artikulované řeči, jeho role je tu však tak nápadná, že ve všech známých jazycích najdeme slovo, jež může znamenat obojí. Souvislost je tak zřejmá, že ani nemá smysl se ptát, co z toho je a co není metafora.

Nějakou schopnost vydávat, ale také vnímat zvuky má většina živočichů a užívá je také k signalizaci. U člověka se však nápadně rozšířila a diferencovala, a to už na anatomické rovině. Nejen hlasivky, ale i postavení dásní se zuby, ovladatelné rty, rezonanční dutiny v hlavě, a ovšem především ten pružný a neuvěřitelně „ohebný“ jazyk, který může fungovat jako záklopka (při hláskách jako d, t, l) nebo jako štěrbina (sykavky), regulovat rezonanční objem ústní dutiny i vibrovat proti patru (české r a ř), to všechno dává člověku nesmírně bohaté možnosti artikulace čili článkování vydávaných zvuků, jež jako by si přímo říkaly o nějaké využití.

Kdy a jak k němu došlo, nevíme; současné odhady mluví o statisících let. Můžeme se jen domnívat, že složitější uspořádání spolupráce a společnosti by se bez jazykové komunikace neobešlo, stejně jako vytváření složitějších, zejména náboženských představ člověka o sobě, o druhých a o společném světě. Víme jen to, že každé nám známé lidské společenství nějaký jazyk užívá; o žádném z nich nelze říci, že by byl „primitivní“. Všechny známé lidské jazyky spojuje kromě toho několik podstatných rysů. Všichni lidé využívají k základní komunikaci zvuk, hlas a všechny známé lidské jazyky artikulují, a to jednak na úrovni hlásek, jednak na úrovni slov. Jinak řečeno, každý známý jazyk představuje poměrně složitý systém jednak přípustných hlásek, jednak slov a i jakýchsi pravidel jak je skládat k sobě.

Pravou povahu hláskového systému dlouho zastíralo písmo: zdálo se, že jako má jazyk svoji pevnou abecedu, má také sadu pevně daných hlásek, které jaksi samy o sobě mohou být také nositeli významu. Teprve počátkem 20. století přišel švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure na to, že hlásky nesou význam (tj. například rozlišení mezi dvěma různými slovy) právě jen v rámci takového systému, a to vždycky jen jako rozdílné oproti jiným.

Člověk je schopen artikulovat víceméně spojitá spektra různých zvuků – zkuste si teď aspoň polohlasem pronést spojitou řadu samohlásek, něco jako „á-é-í-ó-ú“, anebo různě odstupňovanou znělost souhlásek třeba mezi neznělým „s“ a znělým „z“. (Na tvorbě znělých se podílejí hlasivky, kdežto při neznělých zůstává hlasivková štěrbina otevřená.) Spojité spektrum může sice být velmi expresivní, třeba jako psí vytí, protože je však neurčité a má příliš mnoho variant, pro složitější použití se nehodí. Mají-li hlásky sloužit jako základ jazyka, musí jich být kupodivu velmi omezený počet. Proto si jazyk, přesněji řečeno hláskový systém daného jazyka, musí stanovit závazné kategorie čili přihrádky, které jsou diskrétní: buďto „a“, nebo „e“, buďto „p“, nebo „b“ – a nic mezi tím. Protože nás v tom už od dětství utvrzuje psaný jazyk a abeceda, připadá nám to úplně samozřejmé. Byl to nicméně podivuhodný intelektuální výkon našich dávných předků a ostatně i vědě trvalo dlouho, než na to přišla.

Podobný paradox diskrétnosti známe i odjinud. Při měření nějaké veličiny se na první pohled zdá, že nejlepší bude indikovat výsledek přímo, spojitě čili analogově – třeba výchylkou ručičky, kde se přece nic neztrácí. Při bližším přihlédnutí se však ukáže, že rozlišovací schopnost analogové indikace je zoufale omezená, takže pro přesnější měření musíme veličinu vyjádřit v diskrétních jednotkách, které sice zásadně něco ztrácejí, jenže toto „něco“ můžeme udělat téměř libovolně malé a číselná čili digitální indikace výsledek vždycky vyjádří.

U samého kořene jazyka můžeme tedy pozorovat něco, s čím se pak setkáme i na dalších rovinách. Jazyk zásadně „rozsekává“ spojitá spektra jevů do diskrétních kategorií, čímž sice „redukuje komplexitu“, na druhé straně ale získává neocenitelnou určitost, která teprve dovoluje komunikaci, a zejména budování dalších, složitějších vrstev vyjadřování a rozumění z těchto „kamenů“ či prvků. Na „černobílé vidění“, na „násilí“, jež jazyk na zkušenosti vykonává a s nímž pak zápasí básníci, na „omezenost“ slovníku nebo jednotlivých vědních disciplín si můžeme stěžovat, jak chceme, měli bychom však vědět, že právě toto nesmlouvavé řazení do pevných a diskrétních škatulek jazykového systému je základem neuvěřitelného bohatství řeči a lidské kultury vůbec.