Jardangy¹⁾, agúly a manaváry

Paleoekologické a archeologické výzkumy nitra Sahary dokládají výrazně vlhčí klima v první třetině holocénu. Postupné vysychání pouští ležících západně od Nilu sehrálo důležitou roli během přijetí zemědělského způsobu života místními obyvateli a dalo rozhodující popud ke vzniku vyspělých společností starého Egypta. Ještě mnohem později, v době římské, byla egyptská Západní poušť silně osídlenou hranicí střežící od jihu bezpečí impéria. Úpadek stejně jako předchozí vývoj osídlení souvisí s pozvolným, ale ve svém důsledku katastrofickým vysušováním.

Klimatický cyklus v severní Africe

Na vrcholu posledního glaciálu byl pás pustin pokrývající severní Afriku podstatně širší než dnes. Fosilní písečné duny datované do doby zhruba před dvaceti tisíci lety se nacházejí téměř 500 km jižně od nejzazší hranice současných pouští – v místech, kde dnes leží vlhké tropy. Mnohem příznivější podmínky nastaly před 11 000 lety. Tehdy se v Africe změnil směr proudění větrů a letní monzuny zasáhly i oblasti daleko na severu. V dnešním středním Egyptě a Libyi každoročně spadlo kolem 150 mm srážek, což stačilo k tomu, aby se bývalá poušť pokryla savanou – travnatými pláněmi s řídkým porostem nízkých stromů. Savana tehdy rostla v místech, kde je dnes beznadějně horká a pustá poušť. Protékaly tudy řeky a všechny sníženiny zaplňovala stálá nebo dočasně vysychající jezera. Hroši, gazely, žirafy a pštrosi na známých skalních malbách v Tassili, ale také na mnoha dalších nalezištích uprostřed pouští ilustrují někdejší bohatý život v těchto místech. Nejlepším dokladem odlišné tváře severní Afriky jsou dochované vrstvy jezerních usazenin se sladkovodními plži, rozsivkami a kostmi velkých zvířat. Například ze severního Mali, kde dnes za rok naprší sotva 5 mm, pocházejí kosterní zbytky hrochů a třímetrových krokodýlů nilských. V egyptské oáze Dachla zase byly nalezeny staroholocenní kostry nosorožců, zeber, divokých ovcí, a dokonce slonů. Pylová zrna nalézaná v jezerních sedimentech po celé severní polovině Afriky dokládají značný posun vegetačních pásem ve starém holocénu. Pylové analýzy z usazenin Čadského jezera svědčí o vlhké tropické vegetaci. Uprostřed dnešních nejsušších pouští zase vypovídají o rozvolněných formacích tamaryšků, akácií a cicimků (Ziziphus) obdobných dnešním krajinám sahelského pásma.

Stáda zvířat na savanách a ryby v řekách i jezerech byly zdrojem obživy pro skupiny potulných lovců a sběračů, kteří se v prostoru dnešní Sahary objevili nedlouho po nástupu srážkově bohatšího klimatu na samém začátku holocénu. V egyptské Núbii v místě zvaném Nabta plaja tehdy leželo veliké jezero, které v suché zimní polovině roku z větší části vysychalo. Původně kočovní obyvatelé nově usazení na jeho březích zavedli zřejmě jako vůbec první lidé na africkém kontinentě chov hovězího dobytka, pěstování polních plodin a výrobu keramiky. K této přelomové události došlo někdy v průběhu osmého tisíciletí před Kr. První zemědělci žili ve stálých vesnicích, hloubili objemné zásobnice na zrno, kopali hluboké studny, a dokonce stavěli důmyslné záchytné systémy na dešťovou vodu. V době, kdy v Núbii vzkvétala kultura Nabta, žili dál na severu, přímo v srdci Sahary, lidé poněkud odlišného životního stylu. Byli to pastevci, kteří v souladu s ročním koloběhem dešťů kočovali savanami se stády ovcí a hovězího dobytka. Z kamenů vyráběli štípané nástroje (keramické nádoby se při potulném způsobu života příliš neužijí). Nálezy kamenných zrnotěrek dokládají zpracování rostlinné stravy. Byly to prokazatelně pouze plané druhy, hlavně divoce rostoucí trávy – proso (Panicum repens), bér (Setaria verticillata), ježatka (Echinochloa colona) a čirok (Sorghum). Navzdory stále bohatšímu archeobotanickému výzkumu nitra Sahary dodnes nemáme jediný doklad pravěkého pěstování kulturních plodin. Je nasnadě, že se tento způsob obživy neslučoval s nomádským životem tehdejších pastevců a možná ani s přeci jen příliš velkým suchem.

Před sedmi tisíciletími se vysušování celého saharského prostoru povážlivě urychlilo. Velká jezera se rychle smršťovala a menší nenávratně zanikala. Po jejich definitivním vysušení zbyly v plochých sníženinách už jen vyprahlé vrstvy písčitých a bahnitých usazenin. Řeky tekoucí původně z jižních vysočin zmizely a z jejich opuštěných údolí začal vítr vyfoukávat písek. Tak vznikla dnešní písečná moře a pohyblivé skupiny dun. Každé zrnko saharského písku tedy zažilo poněkud neobvyklý příběh: Nejdříve cestovalo řekami od jihu k severu, třeba až ke Středozemnímu moři. Po vyschnutí řek se ho pro změnu zmocnil vítr a nesl je v opačném směru, zpátky na jih.

Na přelomu pátého a čtvrtého tisíciletí před Kr. se vysušování Sahary zrychlilo. Pastevci se museli stáhnout k jihu nebo do úrodného nilského údolí. Výnosnému zemědělství zde mimořádně prospívaly každoroční záplavy přinášející černé bahno ze vzdálené Etiopské vysočiny s bohatými sopečnými půdami. Stále četnější přistěhovalci z pouští položili populační i ekonomický základ prvním vyspělým společnostem tzv. předdynastického období, jehož začátek datujeme do poloviny čtvrtého tisíciletí. Díky dálkovým kontaktům s oblastí Předního východu přejali nilští rolníci pěstování pšenice, lnu a chov koz, čímž rozšířili původní africký způsob obživy založený na chovu hovězího dobytka a pěstování ječmene.

Příběh pouštních oáz

Ani po velkých změnách, které se v údolí Nilu odehrály v průběhu čtvrtého tisíciletí před Kr., nezůstala Sahara bez stálých obyvatel. S postupujícím vysušováním začaly nabývat na významu pouštní oázy. V egyptské Západní poušti to jsou rozsáhlé tektonické sníženiny, které svým dnem dosahují do blízkosti podzemních rezervoárů sladké vody. Je prokázáno, že je to ta samá voda, která v období zvýšené vlhkosti ve starém holocénu omývala břehy zaniklých saharských jezer. V nejníže položených místech uvnitř oáz bylo možné hloubit studny. Soustava dálkových cest a studní jako jejich uzlových bodů postupně vytvořila základní rozvrh osídlení v prostoru Západní pouště. Z doby Staré říše, zhruba z poloviny třetího tisíciletí před Kr., se nám dochovala pomístní jména pro řadu lokalit v této poušti. Oblast na západ od Nilu tedy byla přirozenou součástí starověkých státních útvarů umístěných v nilském údolí. Pouští proudily karavany z nitra Afriky a přivážely slonovinu, kožešiny, vzácné kovy a možná i otroky. Oázy byly jakousi nejzazší výspou civilizace pod kontrolou mocného státního útvaru. Vybíralo se v nich clo, sídlily tam vojenské posádky a svébytné zemědělské obyvatelstvo.

Velké oázy egyptské Západní pouště se svého největšího demografického a hospodářského rozvoje dočkaly až v době římské, tedy po roce 30 před Kr. Římané převzali starší ptolemaiovskou státní správu a ještě zdokonalili dosavadní vyspělý daňový systém. Za účelem obrany jižních hranic říše a kvůli vybírání cla tady začaly na přelomu starého a nového letopočtu vznikat velké hraniční pevnosti se stálou vojenskou posádkou. Její obživě sloužilo solidní zemědělské zázemí. Obilí, datle a réva se pěstovaly v takovém množství, že se dokonce tyto produkty vyvážely na pobřeží Středozemního moře a dále do Evropy i Malé Asie. Tehdejší zemědělské využití oáz bylo závislé na podzemních vodních zdrojích. Ty ovšem postupně vysychaly, a tak bylo třeba hloubit stále hlubší studny nebo s velkým úsilím budovat systémy podzemních štol, tzv. manavárů (Vesmír 85, 80, 2006/2).

Již v prvním století po Kr. se Egyptem nezadržitelně šířilo křesťanství. Okruh jeho příznivců se mezi lidovými vrstvami neustále rozrůstal, čemuž nezabránily ani tuhé perzekuce. Zvlášť za Diokletianova pronásledování se křesťané uchylovali do pouští na východ i na západ od nilského údolí. Žili zde v malých skupinkách nebo osaměle jako poustevníci. Křesťanské poustevnictví a stejně tak celý fenomén klášterů mají svůj původ právě v egyptských pouštích. K zásadní změně oficiálního postoje došlo až za císaře Konstantina (324–363 po Kr.), kdy se křesťanství stalo jedním z náboženství uznávaných státem. V oázách Západní pouště začaly vznikat z nepálených cihel první baziliky a kláštery a zanedlouho přestoupila většina místních obyvatel na křesťanské vyznání. Dny Říma ovšem byly sečteny. Postupné hroucení státu znamenalo zánik širokých ekonomických vazeb jako základu hospodářské stability pouštních oáz. Tento vývoj šel ruku v ruce s dalším klimatickým vysušováním. To mělo mezi šestým a sedmým stoletím za následek celkový hospodářský kolaps, ze kterého se oázy nevzpamatovaly vlastně dodnes.

Rostliny mapují staré osídlení

Na příkladu oázy El-Hajez, působišti expedice českých archeologů a přírodovědců, si ukážeme, co zbylo z někdejších polí, sadů, vinic a kvetoucích zahrad doby římské. Když se zhroutil systém zavlažování pomocí manavárů, radikálně se zmenšila rozloha obdělávaných ploch a markantně ubylo obyvatelstva. Původní centra osídlení však nikdy nebyla opuštěna úplně. V malých vesnicích zde dodnes žijí lidé. Jejich zemědělské aktivity ovšem pokrývají podstatně menší plochu a jsou závislé výhradně na nákladném čerpání podzemní vody z hlubokých vrtaných studní.

Okolí současných vesnic obklopují skupiny zvláštních homolovitých útvarů s živými keři na vrcholcích. Domorodci jim říkají agúly a český odborný název by mohl znít třeba vegetační pahrbky. Jsou to útvary tvořené pískem, spletí živých i odumřelých kořenů a rostlinným opadem. V oáze El-Hajez se výška většiny agúlů pohybuje okolo deseti metrů, největší dosahují sedmnácti metrů. Na jejich temeni najdeme tři druhy tamaryšků (Tamarix nilotica, T. aphylla, T. amplexicaulis) a jeden druh akácie (Acacia nilotica).

Zamyslíme-li se nad způsobem vzniku vegetačních pahrbků, brzy dojdeme k zajímavému závěru: Husté keře zachycují větrem transportovaný písek a zároveň se mu snaží uniknout tím, jak konce větviček neustále odrůstají. Pokud tato vzájemná hra trvá dostatečně dlouhou dobu, začne se homolovitý útvar vytahovat do výšky. Drobné kořínky brání jeho větrné erozi, zatímco silné hlavní kořeny prorůstají středem agúlu až hluboko pod úroveň terénu. Tam čerpají vlhkost z podzemního rezervoáru. To zní docela uvěřitelně. Ale jak to všechno začalo? Vždyť uchycení semenáčků rostlin na vyprahlém pouštním povrchu je zhola nemožné! Toto dilema má jedno netriviální řešení s docela zajímavými důsledky. Semenáčky keřů se kdysi buď uchytily, nebo byly vysazeny na zavlažovaném povrchu pouště! Agúly tedy podle všeho představují živý pozůstatek dávno zaniklé zemědělské krajiny.

Mezi jednotlivými vegetačními pahrbky, na staré úrovni půdního povrchu, skutečně nacházíme zbytky zdí z nepálených cihel, rozbitou římskou keramiku a úlomky skleněných nádob stejného stáří. V jednom případě jsme dokonce rozpoznali zbytky starých polních brázd. Právě do zóny s agúly a s pozůstatky římského osídlení ústí pískem zanesené systémy podzemních akvaduktů – manavárů, které zavlažovaly pole a sady dávných obyvatel. Tak jsme postupně došli ke stěží uvěřitelnému závěru: Agúly jsou do výšky vytáhlé keře napůl zasypané pískem, které rostly na stejných místech již před více než patnácti stoletími! Nejen že se tak řadí mezi nejstarší známé organizmy, ale navíc jsou dodnes žijícími svědky dávno zaniklého osídlení. Archeologové proto mohou využít agúly při mapování v pouštním terénu. V případě oázy El-Hajez tak dostal náš tým do ruky účinný nástroj ke studiu zaniklé kulturní krajiny z doby, kdy zdejší poušť ještě nebyla tak beznadějně vyprahlá.