Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Cestou k euro-češtině

 |  12. 4. 2007
 |  Vesmír 86, 260, 2007/4

Střet dvou kultur v češtině (viz Vesmír 86, 193, 2007/3) si vychutnal na vlastní kůži náš krajan na prahu let 90. minulého století – dokonce se opovážil napsat poněkud stručněji let 1990., za což byl patřičně vypeskován a posléze i vysmát a vykočkován (srov. kočkovný „svárlivý“ u Jungmanna).

Jeho problém záležel v tom, že čeština, kterou se vyjadřoval, vypadala poněkud odtažitě a nenáležitě, jako kdyby se nevyjadřoval současník, nýbrž třeba Karel Čapek. A ten vlastně patřil do kapitalistického pekla (viz takové prozápadní tiskoviny jako Anglické listy či Obrázky z Holandska, či dokonce vysloveně protistátní Hovory s TGM), a tedy i před tlustou čáru do té minulosti, kam se výlety a jiné úlety povolovaly toliko pomocí Annen proletářekRudých září nad Kladnem. Jakou však měl náš peskovač, vysměvač a kočkovatel bezděkou pravdu: onen nešťastník (dnes již „šťastník“) se v důsledku nepovoleného pobytu v kapitalismu, kde nasákl kapitalistickou angličtinou, dostal do hlubokého konfliktu se společenskou, tedy i jazykovou estetikou a etikou údobí, jež lze nazvat údobím teplákovo-panelákovým.

Vzpomínám si na onen rok 1992. – stojím na stanici devítky se svou nastávající, oblečen šatstvem dnes běžným, tehdy však díky oné panelákové ošuntělosti ještě exkluzivním – i vystoupí z této šedi starší pán (řekněme ročník 1918) a se slzami v očích mě osloví: „Pane, děkuji vám [teď pozor, nebude řeč o šatstvu, nicméně s vazbou na začátek naší rozmluvy], že mluvíte česky!“ Vyjádřil dobrý ten muž něco jako návrat „kapitalistické češtiny“ (byl jsem oděn po kapitalisticku, škoda že jsem si na to nevzal wallstreetovský cylindr), něco, co bylo posléze nazváno euro-češtinou. Stejná to mince jako u zmíněného peskovatele, jen její rub, po léta odmítaný a odkazovaný za onu tlustou čáru. Bylo to vítězství hebrejštiny (z naší předešlé rozmluvy) či jiné lidštiny, triumfující nad hrůzami vraždění fyzického či duchovního. Hrůzami u nás především duchovními, jak nám o nich vypovídá dobový svědek: „Jsme už dlouho překrmováni hantýrkou cifer, tun a plánů, a tím pomalu a jistě ztrácíme z bohatosti řeči i duchovních hodnot proto, že je tady přehnané a jednostranné zaměření na hodnoty materiální.“ (Antonín Červinka v r. 1987, jak jinak než v Dikobraze, a to v č. 23 na s. 3.)

Náš krajan může cítit alespoň částečně satisfakci (či, jak se při rehabilitacích let 60. říkalo, satisfacky). Jeho „kapitalistická čeština“ se po 20 let úspěšně a řekněme i statečně (tj. lingvo-eticky!) vyrovnávala s „kapitalistickou angličtinou“, na kterou „socialistická čeština“ byla krátká. Každý máme sice svůj horizont (cituji podle I. Havla, Vesmír 86, 67, 2007/2), ale také různě široký. Socialismus naše horizonty, naše perspektivy zužoval, často je zbavoval bohatství, které si, i se solidární podporou jiných euro-jazyků, především latiny, po víc než celé tisíciletí budoval. Již Hus nám je svědkem, jak jsme se vyrovnávali s latinským pasivem, a ejhle, jeho tvar (a tedy i smysl) se v lůně socialismu ztratil i u renomovaných autorů (a zejména překladatelů). Nicméně ještě dnes dokážeme rozeznat rozdíl mezi větami: (a) „Petr byl v 6 hodin probuzen“ a (b) „Petr byl v 6 hodin probuzený“.

Výrazy (a)(b) zde kupodivu nejsou souznačné (ač jde o jediné písmeno!), ale svým způsobem protikladné, neboť Petr v 5.59 v (a) spal, kdežto naopak v (b) zřejmě nespal! Stejně tak podvědomě cítíme rozdíl mezi Obžalován byl nevinnýObžalovaný byl nevinen.

Ale jak dlouho budeme tento rozdíl ještě cítit, nepřejde-li takovéto pasivní podvědomí pasiva do aktivního užívání (pro pochopení takovéhoto rizika požádejte Slováka, aby tyto dvojice přeložil do své mateřštiny – budete se divit, jak blízkost obou mateřštin není vůbec blízká).

Avšak kupodivu ústup či hrozící zánik tohoto staletého monumentu našeho jazykového snažení ponechávala v době páně Červinkově „komunitu jazykovědců“ (Jiří Kraus) nevzrušenou. Ti se spíše obírali zvažováním toho, zda jde o opisné pasivum či „teoreticky adekvátnější“ participiální deagentivum. Zvažování vskutku lékárnické, cizím slovem apatycké.

Dodnes mi tane na mysli ohromení z počátku let 1990., kdy jsem někoho požádal: „Můžete mi laskavě říct, kde je tu pošta?“ a málem jsem byl inzultován. Zřejmě zdvořilost, tj. slovo laskavě, pokleslo v „socialistické češtině“ na urážku (dej ty pracky laskavě pryč). Čeština se propadla do suterénu, jak svědčí slovo vole, dříve žalovatelný vokativ, dnes citoslovce důvěrné, ba i dokonce milostné (např. mezi dvěma polibky!).

Jako ta samotvorná a samoobnovná moc matky přírody (abych užil výrazu „eko-přírodního“ pro naše úvahy „eko-jazykové“) i stejná moc jazyka pomáhá matce češtině k návratu ze stadia socialistického (a ze suterénu) do mnohem důstojnějšího stadia kapitalistického, jímž se pyšnila meziválečná doba čapkovská. Cestuji příměstským motorákem do Zápraží zvaného Říčany. Mladý průvodčí prováděje kontrolu jízdenek zdvořile, leč monotónně opakuje „děkuju, děkuju, děkuju“. Podám svou jízdenku a s určitým rizikem (co když za svou kapitalistickou češtinu dostanu držkovou ústní, či dokonce pěstní) pravím: „Račte!“ Průvodčí se zarazí, podívá se na mne (jestli si nedělám „socialistickou“ srandu) a po malé zámlce odtuší: „Děkuji…“ a pokračuje dále „děkuju, děkuju, děkuju…“

Příhoda u májovské stanice devítky, která mi dala nahlédnout do vlastního nitra a jeho hledání světo-češtiny po pěti světadílech, přispěla nemalou měrou k tomu, abych se z protinohého zámoří vrátil k jejím zdrojům. Dálný pohled, tím spíše mnohaletý, měl svou neoddiskutovatelnou výhodu, z jeho úhlu se jevily a stále jeví věci podstatné podstatnými a věci nepodstatné namnoze žabomyšími spory, jimž (podle J. Krause) „obecné vnímání“ veřejnosti pramálo rozumí. Nicméně však oněch zdejších patnácti let na rozhraní obou století, plných stále ještě nekapitalistických výškrabků a nepředpověditelných výkyvů, vůbec neželím – stala se největším dobrodružstvím mého života. A také proto, že je sdílím s rodinou, a tedy i se svým synem, právě vstupujícím do 15. roku našeho společného životního dobrodružství…

A já se ve vzpomínkách vracím opět k tomu zázračnému stařečkovi, který se vynořil z panelákové šedi a něžně mi připomněl etický imperativ, že musíme všichni, komunita jazykovědců i obecná veřejnost, naší eko-češtině a euro-češtině ještě mnoho dát.

I proto má můj syn za úkol dožít se konce tohoto století, kdy se mu opět onen zázračný stařeček zjeví a rozechvělým hlasem jej osloví: „Děkuji ti, že mluvíš česky!“

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Jiří Marvan

Prof., PhDr. Jiří Marvan, Ph.D., (*1936) vystudoval češtinu a ukrajinštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Roku 1963 odešel do zahraničí, kde působil na univerzitách v Uppsale, Stockholmu, Oregonu, Kalifornii, Pensylvánii a Melbourne. V letech 1994–1997 byl prvním českým velvyslancem v Řecku. Dnes přednáší na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně a na Karlově univerzitě v Praze. Jeho četné publikace se týkají hlavně slavistiky a baltistiky v širším evropském kontextu. Námětem řady jeho odborných a publicistických prací je „lingvoekologie“ – řeč jako prostředí, jeho ochrana a záchrana.

Doporučujeme

Člověk býložravcem

Člověk býložravcem uzamčeno

František Vyskočil  |  3. 9. 2018
Z dvaceti aminokyselin, které naše tělo potřebuje k vytváření životně důležitých bílkovin, si asi osm neumí vyprodukovat samo. Ještě pár vitaminů...
„Archetyp“ pražské kavárny

„Archetyp“ pražské kavárny

Pavel Janoušek  |  3. 9. 2018
Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...
Století Československa

Století Československa uzamčeno

Jitka Rychtaříková  |  3. 9. 2018
První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné