Za houbami v březnu

Jaro by mělo přicházet kolem 21. března, ovšem každý rok je tomu poněkud jinak. Vývoj počasí v tom kterém roce má přirozeně vliv i na růst hub, jež na panující počasí citlivě reagují.

V březnu můžeme najít velmi vzácnou, zákonem chráněnou hvězdovku Pouzarovu (Geastrum pouzarii), patřící v stopkovýtrusných houbách mezi břichatky, u nichž se tvoří výtrusy v uzavřených plodnicích a uvolňují se pasivně. Tato hvězdovka roste od března do května na drolivých stráních nebo skalách bazické povahy (diabasech, čedičích) s řídkou bylinnou vegetací. Plodnice má v mládí kulovité, podzemní; růstem se dostávají nad zem, kde se hvězdovitě rozpukávají v 5–9 cípů, jež jsou pleťově růžové, po zaschnutí hnědnou a zkrucují se k vnitřní kulovité zrnité okrovce s rýhovaným ústím. Celá plodnice je 2–5 cm široká; cípy starých plodnic jsou na vnější straně bílé, s radiálními puklinami. U nás je dnes známa ze 17 lokalit, ¹⁾ a to jen v oblasti teplomilné květeny ve středních a severozápadních Čechách (z ciziny je udávána pouze ze Švýcarska a Španělska). Popsal ji před půl stoletím (1954) známý přírodovědec, fotograf a filmař dr. Václav J. Staněk (viz Vesmír 74, 457, 1995/8) a pojmenoval ji po jejím prvním nálezci, tehdy studentu Zdeňku Pouzarovi.

Další březnový až dubnový druh houby je barevně krásný ohnivec rakouský (Sarcoscypha austriaca) z hub vřeckovýtrusných, jež byl dříve v širším pojetí určován jako ohnivec šarlatový (S. coccinea). Je to dřevní houba vyrůstající z ležících větví nebo tenčích kmenů listnáčů, nejčastěji javoru klenu, trnovníku akátu a buku. Dosti tence masité plodnice jsou miskovité, 5–8 cm široké, uvnitř šarlatově červené a zevně bělavé. Roste od nížiny do hor (tam ale spíše až v květnu nebo v červnu). Každý nález ohnivce je skutečnou potěchou pro oko. Tento druh – stejně jako předešlý – se k jídlu nehodí.

Naproti tomu dva další druhy hub jedlé jsou. Patří mezi houby stopkovýtrusné lupenaté s kloboukem a třeněm, ale liší se jak velikostí plodnic, tak hojností výskytu. Velmi hojná je penízovka smrková (Strobilurus esculentus), která vyrůstá ze starých ležících smrkových šišek, a to od nížin do hor po celé jaro, obvykle od března do května. Plodničky jsou drobné, s kloboučky šedě hnědavými, tenkými, jen 1–2,5 cm širokými, v mládí zvonkovitými, později rozloženými, naspodu s bělavými hustými lupeny a pružným žlutookrovým třeněm, který je 2–6 cm dlouhý a 1–2 mm široký. Když je šiška hlouběji v zemi, bývá třeň provázkovitě prodloužený. Za vlhkého jara je ve smrkových lesích této penízovky leckde jako naseto, a pak ji lze nasbírat v dostatečném množství (dobré zaměstnání na vycházkách do přírody pro menší děti). Tuto houbu nelze na jaře zaměnit za žádnou jedovatou.

Šťavnatka březnovka (Hygrophorus marzuolus) by měla růst – jak její jméno napovídá – právě v březnu, ale u nás ji najdeme spíše v dubnu až květnu (někdy ovšem už koncem února). V první polovině 20. století byla u nás známa z velkého počtu lokalit, ²⁾ dnes však bohužel patří k méně hojným až vzácným houbám. Roste v jehličnatých i smíšených lesích na kyselých půdách, a to značně skrytě: Plodnice jsou totiž maskovány mechem, jehličím nebo listím, takže se obtížně hledají, třebaže rostou i ve skupinkách a často tvoří srostlice dvou či více kusů. Březnovka je dosti velká masitá houba s klobouky 3–10 cm širokými, v mládí bělavými, sklenutými, později šedavými, rozloženými, naspodu s bělavými, řídkými a tlustými lupeny, lehce sbíhavými na bělavý, 3–8 cm dlouhý a 1,5–3 cm široký třeň.

Březnem nám už vlastně začíná – byť nesměle – houbařská sezona. Ať tedy máte štěstí právě na tu nejvydatnější jedlou březnovou houbu, jíž je právě štavnatka březnovka!