Za houbami v únoru

Stejně jako leden, ani únor nepřeje růstu masitých hub. Nezřídka bývají mrazy a leckdy je i sníh. Často však už tu je koncem února tušení jara, předjaří – únor je tedy měsícem nadějí a očekávání (vše ale závisí na tom, je-li zima studená nebo teplá). Hlavně v teplejších oblastech už můžeme najít – spíše k jeho konci – první čerstvě vyrostlé houby.

Jako jednu z prvních větších hub lze nalézt v únoru nebo březnu urničku pohárovitou (Urnula craterium), která patří k houbám vřeckovýtrusným (Ascomycota). Plodnice jsou kožovité, 3–6 cm vysoké a 2–5 cm široké, zprvu skoro kulovité, uzavřené, duté, záhy se otevírají zubatým otvorem a nabývají baňkovitého, ve stáří až miskovitého tvaru; zevně jsou šedohnědé nebo hnědé, plstnaté, uvnitř černé, hladké a lesklé; na dřevo přisedají kratičkým třeníčkem. Vyrůstají z odumřelých kořenů, pařezů nebo ležících větví některých listnáčů, zejména jilmu habrolistého (Ulmus minor), a to především v oblasti teplomilné květeny – z té vybočuje např. lokalita v Plzni–Doudlevcích.¹⁾

Jiná předjarní až jarní houba je útlá něžná jehnědka olšová (Ciboria amentacea) patřící rovněž k houbám vřeckovýtrusným. Jak její jméno napovídá, vyrůstá z loňských ležících samčích jehněd olší, především olše lepkavé (Alnus glutinosa), vzácně i jiných dřevin. Téměř niťovitě tenký, pokřivený, 2–6 cm dlouhý třeníček nese nahoře zprvu kalíškovitou, později mělce miskovitou plodonosnou část, která je 3–10 mm široká, hladká, zprvu bělookrová a v dospělosti trochu hnědavá. Tuto houbičku můžeme na jaře běžně nalézt od nížiny do nižších hor pod olšemi na březích potoků, řek, rybníků, tůní a v mokřadech s olšemi. Často však musíme trochu rozhrabat staré listí, pod nímž jsou plodničky jehnědky obvykle skryty.

Z jiných hub, jejichž plodnice ovšem přetrvávají z předešlého roku, můžeme v únoru (i jindy) najít např. pevník plstnatý (Stereum subtomentosum), který stejně jako následující druh patří k houbám stopkovýtrusným (Basidiomycota). Tvoří dosti tenké, kožovité, bokem ke dřevu přirůstající plodnice s kloboučky 2–6 cm širokými a někdy více než 10 cm dlouhými, na povrchu starších částí šedými, na mladších částech až červenavě hnědými, barevně pásovanými, jemně plstnatými, naspodu žlutookrovými až rezavými, hladkými, poraněním žloutnoucími. Roste od nížin do hor na odumřelých větvích a kmenech listnáčů, hlavně buků, olší a javorů (v bývalém Československu byl před 20 lety zjištěn celkem na 18 druzích²⁾). Tento druh pevníku se u nás v posledních desetiletích nápadně šíří: roku 1964 byl známý ze tří lokalit, r. 1967 už z 22 a dnes lze odhadovat jejich počet nejméně na trojnásobek. Nenapadá však živé dřeviny, takže není z fytopatologického hlediska nebezpečný.

Podobně se u nás v posledních letech šíří mnohem vzácnější choroš outkovka Trogova (Trametes trogii), kterou známe v ČR jen asi z 15 lokalit. Má kloboukaté, polorozlité až rozlité, bokem ke dřevu přirostlé plodnice s klobouky 2–6 cm širokými, 3–15 cm dlouhými a 1–3 cm tlustými, tuhými až dřevnatými, v mládí bělookrovými, pak narezavělými a nakonec hnědými, hrubě chlupatými; dužnina je bělavá. Jako poněkud teplomilnější druh roste jen v nížině a pahorkatině, a to na pařezech a odumřelých či položivých kmenech a větvích některých listnáčů, zejména topolu černého (Populus nigra) a topolu osiky (P. tremula), jenom v jižních Čechách na západním okraji Soběslavských blat i na vrbě pětimužné (Salix pentandra).

Všechny výše zmíněné houby lze v únoru na vhodných místech a při troše štěstí najít. I když ani jedna z nich se k jídlu nehodí, jejich nález nás v únorovém předjaří vždycky potěší.