Za houbami v lednu

V tomto roce provedu čtenáře Vesmíru měsíc po měsíci královstvím „velkých“ hub (makromycetů). Mohu se přitom ovšem věnovat každý měsíc jenom několika málo druhům, jež jsou pro ten který měsíc význačné. V létě a na podzim je jich tolik, že je těžké rozhodnout, které vybrat, zatímco v zimě a za časného jara, kdy masité houby nerostou, je tomu právě naopak. Proto se nyní věnujeme houbám s dřevnatými vytrvalými plodnicemi, mezi něž patří mnohé choroše, a břichatkám, z nichž některé mají rovněž vytrvávající, jakoby papírovité plodnice. Choroše můžeme na listnatých dřevinách v zimních měsících dobře vidět, neboť nejsou zakryty listím; je jich řada, zmíníme se však jen o třech.

Z troudnatců patří k nejhojnějším troudnatec pásovaný (Fomitopsis pinicola), který vzdor svému latinskému druhovému jménu (pinicola – obývající borovice) neroste jen na jehličnanech (borovicích, jedli, douglasce, modřínu, a zejména smrku), ale i na řadě listnáčů (bříze, buku, třešni, jabloni, olši, lípě ad.). Je to saprofyt nebo poloparazit vyskytující se hojně od nížiny do hor na odumřelých i živých kmenech, větvích nebo pařezech různých dřevin. Vyznačuje se převážně kopytovitými, 10–30 cm širokými plodnicemi, které jsou na povrchu klobouku dosti barevné – od vždy běložlutavého okraje přes oranžovou a černohnědou až po šedočernou v nejstarší horní části; póry naspodu plodnice jsou většinou běložlutavé, dužnina dřevově žlutookrová, tvrdá, nakyslého pachu. Tento choroš vyvolává hnědou hnilobu dřeva.

Zajímavější je troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius), jediný zástupce rodu Fomes u nás. Známe jej hlavně z kmenů a větví buku v horských lesích, kde je nejhojnější, roste však i v nížině, a to např. na břízách, topolech, javorech, dubech, lípách, ořešáku vlašském, habru. Je to parazitický či poloparazitický druh škodící na živých dřevinách. Roste i na jejich odumřelých částech včetně pařezů. Povrch význačně kopytovitých plodnic, které dosahují 15–40 cm šířky, je bělošedý nebo světle šedohnědavý, pásovaný; póry jsou drobné, okrouhlé, šedohnědavé. Ve vláknité okrové dužnině se nachází zrnité kompaktní tmavě hnědé „jádro“ – to je důležitý určovací znak, který tento druh bezpečně odlišuje od jiných podobných hub. Tato houba vyvolává bílou hnilobu dřeva.

Troudnatec kopytovitý byl člověku prospěšný z několika důvodů. Vysušené a vyklepané (kameny nebo kladívky) staré plodnice dávaly tzv. trouch, který sloužil kdysi člověku k uchovávání a přenášení ohně; to bylo důležité v dobách, kdy člověk získával oheň jen s obtížemi. Pak také se trouch používal k zastavení krvácení a k jednoduché dezinfekci ran (viz též Vesmír 85, 268, 2006/5). Lidé přišli i na to, že se velké plodnice tohoto choroše dají po macerování v louhu vyklepat v tenké plsťovité pláty. Ty se pak sešívaly a dělaly se z nich vesty, rukávníky nebo čepice. Dnes už to u nás zřejmě nikdo neumí, avšak zmíněné výrobky můžeme ještě vidět v některých muzejních sbírkách.

Jinak zajímavý je další choroš s vytrvalými plodnicemi, ohňovec hrbolatý (Phellinus torulosus). Je to druh s jižním charakterem rozšíření; u nás roste nehojně pouze v oblasti teplomilné květeny (termofytiku), přičemž v Čechách dosahuje v této části Evropy svého nejsevernějšího souvislejšího rozšíření, a to na Karlštejnsku a v Českém středohoří u Žernosek – to se zároveň kryje se severní hranicí pěstování révy vinné. Plodnice jsou většinou dosti ploše polokruhovité nebo polorozlité, bokem přirostlé, 8–40 cm široké, na povrchu úzce brázdité, plstnaté, rezavohnědé, s tupým světlejším okrajem; póry má drobné, skořicově zbarvené. Tento parazitický choroš vyvolává bílou hnilobu dřeva a roste jen v nížině a pahorkatině hlavně na kořenech nebo bázích dubů a trnovníku akátu, méně i dřínu, hlohů, jasanů aj. (další druhy viz Vesmír 85, 526, 2006/9).

Pokud je leden beze sněhu, můžeme v zimě z břichatkovitých hub najít nápadnou, i když drobnou palečku zimní (Tulostoma brumale), která svým tvarem připomíná malé paličky: tenký hnědý, 3–5 cm dlouhý tvrdý třeň nese nahoře 0,5–1 cm širokou béžovou „hlavičku“ s úzkým rourkovitým ústím, jež je obklopeno hnědým dvůrkem. Roste v zimě a časně zjara na teplých suchých stráních, nejčastěji v meších nebo řídké vegetaci na vápenci v oblasti teplomilné květeny, jejíž hranice však někde daleko překračuje.

Nezapomeňte se po této zajímavé houbičce na svých vycházkách do zimní přírody na vhodných místech podívat. Ani jedna z „lednových“ hub přirozeně není jedlá.