Za houbami v dubnu

Pro praktické houbaře není duben ani zdaleka ten pravý měsíc, neboť jedlých hub roste ještě pomálu. Oproti předešlým měsícům to však je s počtem druhů jedlých hub přece jen o něco lepší, takže při troše štěstí můžeme lecčíms už obohatit naši kuchyni.

Všechny druhy zahrnuté do článku o dubnových houbách patří do skupiny vřeckovýtrusných – těch totiž během jara nacházíme relativně nejvíce. První z nich se sice k jídlu nehodí, ale zato potěší oko svou barvou. Je to velmi vzácný ohnivec zimní (Microstoma protractum = Sarcoscypha hiemalis), jehož plodničky vypadají jako ohnivá kvítka. Bělavé, 2–6 cm dlouhé a 2–4 mm tenké třeníčky přecházejí nahoře v 0,5–2 cm široké, na okraji světlé, vroubkatě roztrhané kalíšky, které jsou zevně bělavě plstnaté, uvnitř však ohnivě červené. Vyrůstají u nás od konce března do května obvykle ve skupinkách v listnatých (zejména dubohabrových) nebo smíšených hájích z tlejících kořínků, a to hlavně v oblasti teplomilné květeny. ¹⁾ V pokrývce hnědookrového listí se ovšem obtížně hledají. Do Červeného seznamu hub ČR je ohnivec zimní zahrnut jako druh ohrožený. Ačkoli se jmenuje zimní, vyrůstá nezřídka později než ohnivec rakouský (viz Vesmír 86, 177, 2007/3).

Další tři druhy patří k ceněným jedlým jarním houbám. Houbaři je na známých lokalitách pilně vyhledávají, neboť jiných jedlých hub ještě příliš neroste. Plodnice nejmenší z nich, destice chřapáčové (Discina ancilis), jsou dosti tenké, ploše k substrátu přitisklé (proto destice), nepravidelně okrouhlé, 4–10 cm široké, v mládí mělce miskovité, později zcela rozložené, okrové až světle hnědé, naspodu bělavě pýřité, krátce žebernaté, přičemž se žebra naspodu plodnice uprostřed spojují a tvoří velmi krátký bělavý třeň. Destice chřapáčová vyrůstá většinou koncem března a v dubnu (někdy i v květnu) od nížiny do podhůří na tlejících pařezech nebo kořenech jehličnanů, převážně smrku, a to i v listnatých porostech, v nichž zbyly staré pařezy jehličnanů.

Kačenka česká (Ptychoverpa bohemica), popsaná z Prahy v roce 1828, připomíná svým jménem naši vlast i v zahraničí, neboť neroste jen u nás; má nejen hezké české jméno, ale také pěkně vypadá. Bělavý, dutý, jemně šupinkatý, 5–10 cm vysoký třeň nese nahoře kuželovitý, 1,5–2,5 cm široký, okrově hnědý, na povrchu laločnatě žebernatý klobouček, který přirůstá jako náprstek až na vrcholu třeně a jinak je zcela volný. Kačenku českou můžeme nalézt obvykle v dubnu nebo v květnu jen místy dosti hojně od nížiny do podhůří v humusu listnatých lesů, nejčastěji pod osikou a některými růžokvětými dřevinami, například jeřábem, střemchou nebo třešní. Je však velmi citlivá na vlhkost: začne-li vát teplý vysušující vítr, záhy zastavuje svůj růst, a potom už znovu nevyroste.

Největší plodnice z těchto dubnových hub má ucháč obrovský (Neogyromitra gigas) – přes své jméno ovšem žádných obrovských rozměrů nedosahuje. Nepravidelně kulovitý klobouk bývá 6–15 cm vysoký i široký, laločnatě mozkovitě zprohýbaný, okrově až světle hnědavě zbarvený (na rozdíl od jedovatého ucháče obecného, který je většinou menší, sytě hnědý nebo kaštanový – ten přirozeně nesbíráme). Třeň je bělavý, nerovný až mělce brázditý, jen 3–6 cm dlouhý a stejně široký; celá plodnice je dutá. Vyrůstá jen místy dosti hojně od konce března do května od nížiny do nižších hor – podobně jako destice – na dřevě hnijících pařezů a kořenů jehličnanů, zejména smrku.

Budete-li mít štěstí a naleznete destice, kačenky nebo ucháč obrovský, můžete si udělat jarní smaženici nebo houbovou polévku (do polévky je použijeme po osmažení na oleji nebo jiném tuku, čímž se zvýrazní jejich chuť). Lze je ovšem také připravit jako houbovou pomazánku a dát na opékané žemle či topinky, nebo je opékat v těstíčku (což je velká pochoutka).